XXIV. KŘIŠŤÁLOVÉ PROROCTVÍ - zapečetěné

XXIV. Křišťálové proroctví - zapečetěné

 

 

Odjel jsem tedy přes celou dlouhou noc rovnou do Avignonu, kde jsem strávil první tři noci. Z Prahy jsem si s sebou pro štěstí odvážel své malé jahodové eso, které jsem objevil před svým odjezdem do Francie při Panensko-Týnském rozjímání.

 

1. den: Avignon – neděle, 23. července 2017

 

Zavítal jsem do Avignonu, kde jsem strávil devět hodin na prohlídce města a byl jsem zde tři noci ubytovaný. Nejprve jsem zavítal k dnes již bývalému Papežskému paláci a brzy již stál před dvěma nebeskými věžičkami, které se vznášely nad zemí jako dva avignonští orlové. Střežící tajemství nebeské brány jako dva klíče, kterých se uvnitř nacházelo celkem šest. Zbývalo mi tedy objevit v Avignonu ještě sedmý klíč a snad to bude ten správný.

 

Podíval jsem se na tento nebeský palác pes svou křišťálovou kouli a stejně jako Vatikán, tak i celý Avignonský chrám se mi do ní snadno vešel.

 

 

Dvě nebeské klíčové dírky se nacházejí mezi dvěma zdejšími věžičkami v podobě křížků a sedmý klíč střeží jediná stříbrem oděná avignonská Panna Marie s propůjčeným nebeským zlatem od Boha.

 

Za svého nebeského patrona na této francouzské cestě jsem si vybral avignonského bájného draka jako nebeské, nereálné zvíře, které má jen nebeská křídla, chrlí oheň, jímž nikoho nespálí a fyzicky vůbec neexistuje.

 

Procházel jsem nebeským Papežským palácem, který zdánlivě vypadá jako pevnost či hrad. Prošel jsem mnoha opuštěnými a prázdnými komnatami, místnostmi, chodbami a po schodištích. V tak ohromných prostorech jen málokdo objeví sedmý klíč, neboť si sedmé pečetě vůbec nevšimne.

 

Spousta barevných sklíček mi připomněla mozaiku a skládanku, kterou už nikdo neposkládá, pokud nenajde sedmý nebeský klíč.

 

Zde v tomto chrámu je jedno velké a vysoké velmi maličké jako malá nenápadná tečka zářící v noční tmě.

 

Vybral jsem si zde i svého nejmenšího Papeže Klimenta V., který zde sídlil a panoval od 5. 6. 1305 do 20. 4. 1314. Jehož osud byl také velmi křehký a visel na vlásku jako Osud celého Avignonu.

Nakonec jsem uslyšel nebeský hlas zvonu, který dokáží vnímat a porozumět mu jenom ti, kteří nemají pouze světské zájmy a potřeby, ale především nebeské.

 

Naposledy jsem se rozhlédl z nebeské výšky Avignonského Papežského paláce po střechách Avignonu a pak již se sedmým klíčem šel hledat ztracenou „sedmou pečeť do ulic města, kde všechno tančí. Bude to tedy nejspíš oříšek objevit mezi tisíci lidmi takovou maličkost, kterou jen tak nikdo nehledá a spíše ji zašlape do země. Stačilo mi pouze ve své ruce držet jednu jedinou kartu – „Srdcovou Sedmu“.

 

Při mojí procházce městem jsem objevil šest avignonských žen, které po setkání zůstaly nevinné a neposkvrněné pouze symbolem Svaté nebeské lásky a opět zmizely jako dým:

 

1. Dívka z avignonského trhu
2. Trojská dívka z Tróje i s Hektorem a Achillem
3. Dívka s opičákem
4. Prostá typická Francouzka
5. Žena v černém Papežském paláci
6. Plavčice z lodě řeky Rhôny
7. ……………………………..

 

Zbývá tedy ještě ta poslední – sedmá žena, aby „sedmá pečeť“ byla úplná a kompletní. Snad budu mít ještě štěstí ji objevit třetí a poslední avignonský večer a postačí mi pozorný a bystrý zrak zdejšího rhônského orla.

 

Po dlouhém nočním přejezdu a devítihodinovém chození po Avignonu jsem se odjel ubytovat v blízkosti Avignonu, abych nabral nové síly na druhý den.

 

2. den: Cedrový Luberon – pondělí, 24. července 2017

 

Z Avignonu jsem druhý den ráno vyrazil do hor s výhledem na vrchol hory Mont Ventoux (1912 m). Odtud už to bylo jenom kousek na malou klidnou procházku francouzským národním přírodním parkem Luberon s Cedrovými lesy, kde jsem mohl v tichosti zrelaxovat v lesním háji, jehož symbolem se stala šiška – základ lesa. Unikl jsem tak z tančícího města do hlubokého lesa a poustevnického klidu.

 

 

Městečko Bonnieux

 

Z horských cedrových lesů jsem se posunul do kamenného městečka Bonnieux, kde jsem si udělal krátkou procházku. Neměl jsem však v plánu zde něco hledat, ale pouze se projít mezi mráčky jako kostelní věžička a u pekaře ochutnat francouzský koláček. Neodolal jsem však ani levandulové zmrzlině, protože bych ji už dál na své cestě nemusel potkat

 

„Vůně a barva levandule má velmi blízko ke ztracené sedmé pečeti.“

 

 

Starý římský most

 

O kus cesty dál jsem přešel starý římský most přes malou téměř vyprahlou říčku. Věděl jsem, že je to pouze moje malé spojení mezi Vatikánem a Římem, Avignonem a Marseille.

 

Roussillon – lom a městečko

 

Ze zeleného cedrového lesa jsem se přes římský most dostal do bauxitového lomu, kde i stromy mají nádech červené barvy. Připadal jsem si jako v červeno-žluté poušti. Zachránil jsem zde jednoho holoubka, který mi snad pomůže objevit ztracenou sedmou pečeť ukrytou v poušti, mezi milióny písečnými zrníčky, až dojdu nakonec své francouzské cesty a pouštního příběhu.

 

Z lomu jsem pak zamířil do poklidného městečka neboli z ohnivé pouště do deštivé civilizace. Pršelo naštěstí pouze krátce, neboť déšť zůstal pouze v horách a v severní Francii a Evropě. Tady je každá dešťová kapka velmi vzácná, a proto neustále platí nebezpečí a ohrožení vzniku požárů.

 

Přičichl jsem k roussillonské růžové růži, která se stala poslední tečkou v pouštním světě lidí jako znovuobjevená Máří Magdaléna, a její ztracené a naštěstí nakonec nalezené Panenství.

 

Fontaine de Vaucluse

 

Z Roussillonu jsem se ještě vypravil na krátkou ochutnávku vín Tourbillon a pak už pokračoval do městečka Fontaine de Vaucluse nahlédnout do „díry světa“. Tedy do místa, kde pramení říčka, jejíž voda pohání mlýnské kolo staré papírny. Hluboká díra plná čisté a průzračné vody jako nebeská láska Petrarky a Laury.

 

3. den: Olivové háje – úterý, 25. července 2017

 

Kamenná vesnice Bories

 

V úterý jsem vyrazil objevit kamennou vesnici Bories ukrytou v olivových hájích a za množstvím zídek. Bylo to úplně ideální místo pro mou křišťálovou kouličku, která se zde cítila v naprostém bezpečí. Hlavně díky bohyni Athéně, Minervě, kterou tu symbolizují stromky s olivami. Prolezl jsem si pár domků a objevil zde nejen Adama a Evu (Marka a Míšu), ale také posvátný fíkový list, který je klíčem návratu do ráje. Předal jsem ho muži a ženě s prosbou, aby na Boha nikdy nezapomněli. Ještě jsem si těchto pár vzácných lístečků natrhal, neboť se určitě v hříšném světě budou hodit.

 

A pak se již vydal dál kolem skalního městečka Gordes dál do římského města Glanum.

 

Římské město Glanum

 

Prošel jsem se po nepatrném území Římské říše ve Francii, která zůstala pouze malou Archou velké civilizace. Zachránilo se pouze pár lidí, kamenů a sloupů připomínající slavné dávné antické časy.

 

Po schodech obcházející skálu jsem vystoupal na vyhlídku, která po věky věků střežila malou římskou vesničku, která dokázala přežít všechny okolní francouzské osady, neboť byla jiná, nebeská a vzácná, ale tím i zranitelná jako křišťálová koule a skleněná pyramida.

 

„Pouze člověk, který bude mít správný klíč – Ankh, tak porozumí tajemné egyptské moudrosti zářící zlatem, třpytící se stříbrem a má hodnotu hvězdných diamantů. Zdejší římský poklad se ukrývá ve stříbrné egyptské truhličce.“

 

Prošel jsem Římským obloukem, který tu byl od nepaměti nebeskou bránou do Středověku. Věděl jsem však, že jestli se mi podaří objevit sedmou pečeť, tak se budu muset vrátit do Říma a najít tam pro ni vhodný úkryt, aby byla opět doma a v bezpečí.

 

Hrad Les BAUX

 

Dorazil jsem tedy do městečka BAUX, které střeží skalní hrad. Užíval jsem si zde Provensálskou pohodu při toulání se uličkami a po dlouhé době jsem si dal něco malého dobrého k jídlu.

 

Nakonec jsem se zastavil na hradbách s trojúhelníkovým oknem, z něhož jsem se křišťálovým okem zadíval na francouzskou vinařskou krajinu v hlubokém zeleném údolí chráněnou šedým pohořím. Obdržel jsem z místního nebe další myšlenku, kterou si dovolím ocitovat:

 

Nakonec se všechno živé promění v chladný kámen, úrodná země v poušť, člověk v sochu a dokonce i nejzvučnější zvon zmlkne, a nikdo s tím nic nenadělá.

 

Ani zde se sedmá pečeť nenachází, a proto jsem se raději vrátil zpátky do Avignonu strávit poslední večer před odjezdem k dalšímu ubytování u městečka Istres.

 

Rozloučení s Avignonem

 

Zadíval jsem se naposledy na Avignonský Papežský chrám osvícený nebeským zlatem, který je stále malou lucernou zářící jako malá hvězdička na kříži. Sluncem osvícená Panna Marie plující po modrém Nebi na obláčku jako Archa po řece Rhôně v jejích třpytících se zlatých vlnkách.

 

A právě zde jsem na Avignonském schodišti ve stínu nebeského paláce objevil sedmou dívku s maskou pro „sedmou pečeť“, která je sice sedmá a poslední v řadě. Není to však sedmá pečeť – sedm a sedmá je veliký rozdíl.

 

1. Dívka z avignonského trhu
2. Trojská dívka z Tróje i s Hektorem a Achillem
3. Dívka s opičákem
4. Prostá typická Francouzka
5. Žena v černém v Papežském paláci
6. Plavčice z lodě řeky Rhôny
7. Dívka s maskou

 

Sedm tedy není sedmá. Sedmá avignonská pečeť tedy symbolizuje všech sedm nebeských dívek (Panen) – dohromady. Sledované a pozorované pouze jedním bystrým a pozorným Božím Okem (křišťálovým), nikoliv sedmi očima.

 

Mohl jsem tak Avignonu dát poslední sbohem a v poklidu se sedmou pečetí přesunout ještě jižněji v Provence do městečka Istres ležícího nedaleko Marseilles.

 

Tak Adieu Avignon!

 

4. den: Arles – středa, 26. července 2017

 

Šťastně jsem přistál u přístavu na řece Rhôně ve městě Arles, čímž jsem mohl začít tvořit druhou kapitolu mojí cesty do Provence a vydat se tak na malou procházku městem. I když o některých místních lodích se říci nedá, že by měly štěstí. Holt, občas se každému přistání nezdaří.

 

Okolo amfiteátru jsem prošel na náměstí Republiky s katedrálou Saint Trophime, kde jsem se prošel nádhernou kamennou křížovou chodbou a objevil jsem zde okno se třemi nebeskými zlatem zářícími mincemi. Vystoupal jsem až na ochoz, kde jsem si udělal malou křišťálovou meditaci a do své křišťálové kouličky jsem polapil celou katedrální věž a její nebeskou Vyšší moudrost jsem snesl dolů na zem.

 

V Arles jsem ještě sestoupil do podzemí a ocitl se ve městě starých Římanů, kteří se již také stali pouhou legendou, záhadou a temným tajemstvím, ale i tak může člověk pořád objevovat střípky dávných dob. I když dnes celá pravda o velké a slavné Římské říši, i tady na francouzském území, zůstává nepatrná a nenápadná jako „sedmá pečeť“. Avšak třeba se i drobná perla uprostřed širého a hlubokého oceánu vynoří z temnoty na světlo světa.

 

A tak ani já v kamenném Arles a temném římském městě nezůstanu, ale také vyjdu tiše na denní světlo a vypravím se zase o kousek dál nebeskou cestou, přes dnes již přes dnes již neexistující most střežící dva lvi. Nebeskou lví silou se tedy přesunu přes hlubokou vodu řeky Rhôny ke klášteru Montmajour.

 

Klášter Montmajour

 

Netrvalo dlouho a stál jsem u opuštěného kláštera, kde bych klidně vydržel chodit a meditovat celé dlouhé hodiny. Především u oltáře, jehož okno mu dodávalo magickou, mystickou fialovou, levandulovou auru a záři. Není vůbec vyloučeno, že se zde skrývá princezna ve věži zamčená dvěma klíči a čeká na svého malého prince, až ji přijde vysvobodit. V širé zelené provensálské krajině jsem spatřil dvanáct bílých koní, jejichž počet se rovnal hvězdám Panny Marie a zároveň i moudrým Apoštolům, kteří stále střeží a možná opět budou hlásat Svatou Pravdu a Lásku po Světě mezi lidmi, aby neztratili zdravý rozum v pozemském blátě a špíně. To bude nejspíš zdejší klášterní poselství.

 

Pont du Gard

 

Odpoledne jsem strávil u říčky Gard, kde plula spousta barevných loděk. Vystoupal jsem na vyhlídku, odkud se mi naskytl pohled na starý Římský akvadukt, přičemž jsem věděl, že se prostřednictvím vodní nebeské lásky budu muset opět vrátit do Říma a ukrýt tam u Tibery zde nalezenou „sedmou pečeť“. Ve stínu oliv jsem si ještě vychutnal „oranžádu“ a pak se již vypravil dál k pevnosti Tarascon a starému zdvihacímu mostu, který inspiroval malíře Vincenta van Gogha k jeho celoživotní tvorbě, čímž jsem se už posunul dalšímu dni a člověkem neposkvrněné pustiny.

 

5. den: Camargue – čtvrtek, 26. července 2017

 

Přírodní park Camargue – ornitologická rezervace

 

Po městech a památkách jsem se velice těšil do přírodního království Camargue. Vypravil jsem se do země růžových plameňáků, červených vážek, bílých koní, černých býků a veškeré vodního ptactva i živočichů. Dají se zde strávit celé hodiny v rákosí, sedět o samotě a pozorovat vodní zvířecí svět. Bylo to příjemné první dnešní zastavení, odpočinek a procházka po chození městskými rušnými ulicemi a civilizovaným světem. Nádherný a pohodový Camargue jako zdejší sladká ostružina, což byla krásná tečka za krajinou flóry a fauny.

 

Poutní městečko Saintes-Maries-de-la-Mer

 

Odpoledne jsem si ještě užil klídeček v poutním městečku Saintes-Maries-de-la-Mer zasvěcené Máří Magdaléně, která se podle pověsti u těchto břehů vylodila a Svaté Černé Sáře – patronkou Romů.

 

Nejprve jsem si vyšlápl na střechu kostela s pěti zvony, odkud se mi naskytl pěkný výhled na celé přímořské městečko a širé Středozemní moře.

 

Dole v kostele jsem jen tiše a nenápadně mrknul na Svatou Černou Sáru a uviděl desítky světýlek, což mi připomnělo, že člověk není v širém oceánu světa sám, ale že tu jsou ještě jiní lidé symbolizované hořícími svíčkami – malými nadějemi života. Ovšem pouze jedna jediná svíce a jeden jediný plamínek bývá správný božský. Tady se nacházel na oltáři v červeném poháru, mezi dvěma sloupy a pod velkým oknem, jímž prochází nebeské paprsky a Světlo Boha – jako prostá boží síla.

 

 

Venku jsem se zadíval na prastarý městský symbol spojený kříž a kotvu srdcem, což od nepaměti symbolizovalo jistou Svatou lásku mezi vysokým Nebem a hlubokým oceánovým Světem.

 

 

Pokračoval jsem do přístavu se starou zrezivělou kotvou, až k majáku, kde jsem si o toto Panensky-Magdalénské městečko i s nebem a mořem prohlédl přes křišťálovou kouličku. Už teď jsem pochopil, že budu muset mít mnohem větší trpělivost, než místní rybáři, aby se mi podařilo sepsat toto proroctví a vložit je do mojí prorocké knihy jako pozitivní naději a poučení pro lidi.

 

Odpočinul jsem si na městské písečné pláži a měl jsem pocit, jakoby mne moře vrhlo na souš, ale i tak jsem věděl, že se zde neutopím, neboť tu nebyla žádná velká hloubka. Tak ani zde se neztratím jako malá mušlička vyvržená mořskými přílivovými vlnami na pevninu.

 

6. den: Cassis – pátek, 28. července 2017

 

Rybářské městečko Cassis

 

Předposlední den ve Francii jsem zavítal do rybářského městečka Cassis chráněné bílými vápencovými útesy s azurovými zátokami, jemuž dominoval bílý maják, palma, houslistka a socha věnovaná zbloudilým trosečníkům, kteří zde našli jistý cíl své nejisté mořské cesty v bouřlivém světě.

 

Využil jsem tedy nejen plavbu lodí a procházku po útesech, ale i malou ochutnávku zlatého francouzského moku.

 

„Vždyť co by to bylo za Francii bez skleničky koňaku a bez zpěvu cikády!“

 

A tím už mi téměř zazvonil kouzelný zvonek s číslem 1888, který pomalu ohlašoval konec mého putování po Provence a cíl francouzské cesty.

 

AIX – EN- PROVENCE

 

K večeru jsem se ještě zastavil v bývalém hlavním městě Provence – AIX, které dvěma klíči uzamklo mojí cestu a zapečetilo ji mlčenlivou hostií, čímž jsem ukryl pod svým kloboukem jen jeden jediný nadějný plamen velké svíce.

 

Staré sluneční hodiny mi prozradily, že jsem své vatikánsko-římské poslání ve Francii stihl naplnit až po okraj a nalézt předposlední západ Slunce.

 

Zbývalo mi tedy už jenom prožít zítřejší poslední a sedmý den v Marseille.

 

7. den: Marseille – sobota, 29. července 2017

 

Marseille – šťastné zakotvení

 

Moje prostá bárka na moři života zakotvila u Marseillských břehů v přístavu s luxusními plachetnicemi, kde mne čekalo celých devět hodin mého sedmého den.

 

Nejprve jsem vláčkem vyjel ke katedrále Notre Dame de la Garde, což byla dominanta celého města. Odtud se mi naskytl nádherný slunečný výhled na celé město a ostrovy If a Frioulské. Stačil mi pouze pohled křišťálového božího oka, nejen zlatostříbrné místní dalekohledy, abych porozuměl posvátnému tajemství, našel „Svatý Grál“ a „Sedmou Pečeť“.

 

Úplně mi stačí jít za svou malou šesticípou hvězdičkou jako majákem na útesu, abych neztroskotal a našel své místo v moři života. Jako Anděl svým vítezstvím Nebe nad Zemí objeví tajemství Království Nebeské.

 

Opět jsem sjel dolů do města prošel se po přístavu a ulicemi, ale pak odpoledne odplul na Frioulské ostrovy projít se po pusté a kamenité“ měsíční“ krajině, kde jsem objevil tzv. Frioulskou kapku za mým nebeským příběhem.

 

Nakonec jsem se v podvečer zastavil v parku s palácem Palais Pharo, odkud se mi naskytl krásný výhled na celou Marseille s katedrálou a přístavem. Bylo to místo, kde jsem mohl nerušeně porozjímat a zrekapitulovat moje nebeské francouzské putování s křišťálovou koulí, čímž jsem pochopil, že:

 

 

V rukou se mi zablýskala zlatá mince z Vatikánu stejně jako socha Panny Marie na katedrále a kříž s posvátným tajemstvím. Věděl jsem, že moje další cesta odsud z Provence, Avignonu a Marseille, povede opět do Říma k Tibeře nebo Paříže k Seině.

 

Nezbylo mi tedy nic jiného, než se zadívat na západ Slunce nad Středozemním mořem a dát sbohem Francii, Provence a Marseille.

Adieu Marseille!

 

Zpracováno v Táboře, dne 3. března 2018

Tomáš Vojta z Tábora