Vzpomínka na Epopej (Ivančicko retro 07)

Blížící se podzim, tedy měsíc září je turistům sympatický, že po letních vedrech přicházejí o poznání sympatičtější teploty, naštěstí povětšinou ne ještě tak nízké, aby se nedaly podnikat celodenní výlety. Když jsme ještě (k jejich velké škodě) nepodnikali větší cyklistické výpravy s naší volejbalovou partou, občas jsme na delší či kratší dvoudenní výlety vyrazili s kamarádem Markem (můžete ho potkat na Turistice pod pseudonymem s koncovkou 63).

Jeden z takových poměrně četných výletů jsem podnikli v září 2009. Tento měsíc je u nás ve znamení Dnů evropského dědictví a právě proto využíváme poťouchle možnost návštěvy jindy neotevřených objektů případně výrazných slev na leckdy závratném vstupném.

Jedním z takových bylo i září 2007. Oba nás už nějakou dobu lákalo navštívit blízké okolí jihomoravské metropole, navíc jsme cíl vybírali i tak, abychom nebyli odkázaní na komplikovanou dopravu, povětšinou jedeme do nějakého místa A vlakem, po nějakém delším či kratším přesunu s kolem pak někam do místa B a obdobně zpět.

Jeden z předchozích výletů (bylo obzvlášť teplo) jsme sice ještě prospali pod širákem, ale z určité pohodlnosti (menší zavazadlo) jsem začal hledat nějakou možnost noclehu v pevném objektu poblíž našich cílů.

8.9.2007

Výhodou je, že od nás jezdí každé ráno přímý vlak do Brna (ačkoliv trpěli jsme nějakou dobu výlukou, kvůli přestavbě na elektriku, ale to byl ještě rok do rekonstrukce). Vyrážíme tudíž v brzkém kuropění, abychom byli v Brně co nejdřív. Ačkoliv si to „Zlatá loď“ nezaslouží, tentokrát ji velmi rychle opouštíme díky snadno dostupné cyklostezce kolem Svratky, která je dobře dosažitelná i z hlavního nádraží. Trasa nás vede do kolem Modřic na Ořechov, možná k naší škodě jej mineme, prostě proto, aby nás co nejrychleji přivítaly Dolní Kounice. Světa znalí tuší, co je našim hlavním cílem, ale než se dopídíme vrcholu, dáme si předkrm v podobě židovských památek města. První je Synagoga. Památka pochází z let 1652-55 a patří k nejstarším stavbám svého druhu na Moravě. V Judaismu je typické, že modlitební prostory pro muže a ženy bývají oddělené, proto v r. 1851 kvůli zvýšení kapacity byla přistavěna ženská galerie.

Německá okupace vedla k devastaci památky, vybavení bylo odvezeno, budova sloužila jako skladiště. Opravy probíhaly v l. 1988-2004, synagoga dnes slouží ke kulturním účelům, pozoruhodné jsou rekonstrukce barokních nápisů v hebrejštině, stihli jsme výstavu věnovanou jiným synagogám u nás. Kde byla synagoga, dá se najít i hřbitov. Ten ač poblíž ve svahu nad synagogou má vchod z jihu, musí se tedy obejít k ulici Trboušanské, odkud je hlavní vstup. Díky poloze na kopečku se můžeme pokochat i malým výhledem na město zejména na kostelík sv. Antonína, který si necháme ujít. Hřbitov byl založen v roce 1680 nad ghetem, nejstarší náhrobek je datován r. 1688, jako tradičně jsou asi nejzajímavější ty barokní nebo klasicistické. Díky návštěvě IC víme, že jaksi nad plán by měl být otevřen zdejší zámek (původně hrad). Ten byl založen koncem 12. století, původně z důvodu ochrany níže položeného kláštera. K jeho majetku patřil až do začátku 16. století, kdy po zániku kláštera postupně měnil světské majitele a z původně hradní podoby se postupně měnil do dnešní podoby zámku. Musím se relativně pochlubit, že jsme vlastně měli značné štěstí. Při naší návštěvě se totiž zámek otevíral jaksi poprvé. Od 17. století byl zámek spíš jen hospodářským objektem, za války v něm sídlil Wehrmacht, v roce 1959 byl znárodněn,restituční spor se vlekl do roku 2006, kdy byl po úspěšné restituci vzápětí prodán současnému majiteli (LVP s.r.o.). Hradozámek se postupně opravuje, průběžně je otevřen veřejnosti, koná se tu zde řada kulturních a společenských akcí, (vše se dá najít na http://www.zamekkounice.cz), to ovšem v té době byla zatím budoucnost. Nicméně díky sympatické průvodkyni jsme se mohli dozvědět i něco z historie nejen hradu a zámku ale i našeho hlavního cíle.

Zkamenělý sen. Tak by se dala nazvat ruina kláštera Rosa Coeli. Roku 1183 zde vznikl klášter řeholnic premonstrátského řádu. Původní stavby byl vyhotoveny ještě v románském stylu, ve 14. století pak prošel rozsáhlou gotickou přestavbou. Husitské války přinesly klášteru zkázu, přestože byl klášter obnoven, postupně upadával, období 16. století je ve znamení stagnace a zmaru. Jeptišky údajně ke své obživě používaly poněkud netradiční metody, pročež byly nakonec za prostopášnost místními vyhnány. Ještě v r. 1698 se pokusili klášter obnovit Premonstráti ze Strahova, ale požár r. 1703 osud památky zpečetil. Klášter zůstal v podobě velkolepé zříceniny. Bez většího povšimnutí zůstal do 20. let minulého století. Od té doby je zabezpečován, aby zůstal v pietně dochované podobě mohutné zříceniny. Směle můžeme konstatovat, že jak holé zdi gotického kostela, tak gotické klenby a okna rajského dvora patří k nejmagičtějším místům, která se u nás dají potkat.

Kounice nezklamaly, ještě nás čeká jedno město. Provází nás do něj řeka Jihlava, mineme Moravské Bránice, ještě před městem se pokocháme zbytkem starého a zcela novým železničním viaduktem a jsme u Ivančic. Ne vše stihneme dnes, nicméně výstup na Ivančickou věž a nahlédnutí do kostela Nanebevzetí Panny Marie si nenecháme ujít. Bohužel je poněkud zataženo, takže vyhlídka z ochozu ve 30 metrové výšce není tak dokonalý, ale je relativně prázdno. S blížícím se večerem se musíme vydat k našemu nocležišti. Je to tábor Pod Templštejnem v údolí Jihlavy, mám tam domluvenou chatku, vezeme si jen spacáky. Ovšem cestou nás čeká ještě jedno očekávané (a doufané) zastavení. Jde o původně románský kostel sv. Petra a Pavla z 12. století v Řeznovicích. Jedná se o původní centrální stavbu, později dostavěnou do klasičtější podoby kostelní lodě. Ovšem je zachovaná velká část původní rotundy a k tomu i několik cenných fresek. Je otevřeno díky končící mši tedy můžeme nahlédnout i do interiéru. Dál už jen projíždíme stmívajícím se údolím tak akorát za šera jsme v dnešním cíli.

9.9.2007

Ráno necháme kola zamknutá v našem přechodném ubytovacím objektu, protože první objekt k návštěvě je nedaleko a pěšky je to daleko jednodušší. Asi 1 km do kopce a vítá nás první masivní zeď, vzápětí pozůstatky paláce a věže. Název hradu Templštejn napovídá, že jej postavili Templáři, někdy ve 13. století. Hrad to musel být bytelný, nicméně po požáru v 1. polovině 16. století už jen pustnul. Dlouhou dobu byly ruiny dosti zarostlé, ale zrovna za nás se porost prořezávaly, takže zříceniny byla odkrytá v celé své kráse a díky těm prořezávka i s nějakými do okolí. Vůbec ráno nového dne slibuje prozatím příjemnější počasí než včera podvečer. Loučíme se s perzonálem a vracíme se dodělat, co jsme včera načali. Hned za táborem mě nadchne skalnatá stráň nad protějším břehu Jihlavy, přírodní památka Pustý Mlýn, v Hrubšicích nakouknu do dvora zdejší tvrze, a dokončujeme návštěvu kostelíku v Řeznovicích průzkumem exteriéru. V Ivančicích, kromě návštěvy Íčka pak povinné nakouknutí do expozice dvou slavných rodáků, Alfonse Muchy a Vladimíra Menšíka. Možná je škoda, že na věži jsme už byli včera, ale teď je nahoře celkem narváno. Daleko klidnější a bez davu výletníků je zdejší židovský hřbitov. Jeden z největších hřbitovů u nás patří zároveň i k těm nejstarším, díky náhrobku s letopočtem 1552 je považován za třetí nejstarší u nás (1. Praha, 2. Kolín), tedy vlastně nejstarší na Moravě.

Spíš na skok, ale není to daleko zajíždíme do Oslavan. Mohutná halda prozradí, že se zde těžívalo uhlí. To ostatně připomíná zdejší muzeum. Přesněji multimuzeum. Na zdejším zámku, původně tedy hospodářském dvoru bývalého kláštera, je v současnosti umístěno Muzeum hornictví a energetiky, Muzeum hasičské a k tomu všemu ještě Zámecký pivovar. V rámci uvedení zrekonstruovaného objektu, byla zrovna na nádvoří, lemovaném arkádami, i nějaká zábava, tak zajížďka nebyla tak marná.

Naposledy ještě projedeme Ivančicemi a míříme k závěru našeho výletu. Odpoledne se zase kaboní, jak stoupáme po prvních kopcích Českomoravské vrchoviny, trošku i mokneme, ale co bychom nevytrpěli pro umění. Ještě si chceme užít velkých pláten Alfonse Muchy, než je odvezou do Prahy (ještě se o to nějaký rok tahali). Dokud byly Slovanská epopej umístěná v Moravském Krumlově, dá se říci, že zde bylo i živo. Ačkoliv se město snaží zdejší zámek přivést do dalšího života, jde to ztuha.

Faktem je, že Slovanská epopej je dílem téměř cimrmanovsky obsáhlým. Přece jen se Mucha spíš držel ještě někde ve výkladu dějin z poloviny 19. století, ač tedy epopej vytvořil od r. 1910–28, vycházel ze spíš raně obrozeneckých až romantických představ o dějinném poslání Slovanstva i jeho vzájemnosti. O vzájemnosti a sounáležitosti Slovanů jsme se měli možnost přesvědčit i na vlastní kůži, i dnes vidíme na východě, jak je ta vzájemnost vřelá.

Samotným olbřímým plátnům ale nemůžeme upřít rozmáchlost díla, originální kompozici i vynaložené úsilí, které malíř plátnům věnoval. Paradoxem je, že ač cyklus věnoval městu Praze, ta se dlouho chovala ke svému majetku takřka macešsky, vlastně oproti vůli Muchy nikdy nevybudovala vlastní expozici pro obrazy. Po válce se vlastně z nouze obrazy umístily v Moravském Krumlově, kam se nakonec i díky blízkosti Ivančic, tedy rodiště malířově, celkem hodily. A pak, po létech, kdy je Praha plná různých galerií a muzeí si najednou na svůj majetek vzpomněli. Nakonec v Praze nepobyly dlouho, jsou na dlouhodobé výstavě v Japonsku. Ale nechme hořekování.

Epopej byla vlastně tečkou za naším výletem, tak zamířit na místní nádraží, v Brně přestup a přes Olomouc do bydliště.