Výstup na Sutvid

Pohled na pobřeží k Drveniku  •  Fotografie (25)  • Foto: palko63

Vstoupit do fotogalerie (25 fotografií)

Pohled na Blato

V sedle Prosik

Vstoupit do fotogalerie (25 fotografií)

Letní výstup na Sutvid (1155 m.n.m)

Pohled na Blato  •  Foto: palko63

Na letošní dovolené , kterou jsem s rodinou trávil v Chorvatsku, jsem se rozhodl vystoupit na nejvyšší vrchol pohoří Rilič( které je jakýmsi pokračováním Biokova), 1155m vysoký Sutvid. Celé pohoří se tyčí nad mořem jako obrovská hradba , která se zdá být nepřekonatelnou a nedostupnou. A to mne lákalo. A nejen to, také zvědavost,co se skrývá za horami mne dodávala touhu vydat se na cestu. Asi po týdnu, kdy vrcholy hor zakrývaly mraky a denně je bičovaly bouřky, přišel den s předpovědí dobrého počasí.Vstal jsem brzy ráno a za úsvitu vyrazil. Sebou jsem měl jen tři litry vody, pár sušenek a fotoaparát. Na nohou dobré boty a vrukou turistické hole. Počátek mé cesty byl v kempu Dole v Živogošči ve střední Dalmácii. Vyrážím do hor, které vůbec neznám . Jdu pěšinou do první vesnice pod horami. Její jméno je Strnj a patří k Živogošči . Jen štěkání psa dává tušit, že zde bydlí lidé. Chodníček mezi domky, místy rozbořenými působí stísněným dojmem. Z vesnice začíná stoupání vzhůru kolem jeskyní, které slouží jako stáje. Nikdy jsem tam žádné zvíře neviděl, ale podle trusu usuzuji, že jsou používány. Krátce se zastavuji u pomníčku českého turisty, který ve zdejších horách zahynul . Za pár minut narážím na zcela rozbořenou osadu Kolovrat. Pár domků, které vroce 1962 poničilo zemětřesení již nikdo neopravil a obyvatelé se odstěhovali. Za osadou cesta prudce odbočuje vpravo a stoupá po kamenném svahu vzhůru do sedla Prosik. Dusání kopyt a zvuk padajícího kamení mi nahání strach. Za stromem vidím kamzíka, který je zřejmě ještě vyplašenější než já a mizí ve skalách. Pod sedlem se zastavuji a nechám se unášet nádherným pohledem na pobřeží , ostrov Hvar a poloostrov Pelješac. V sedle Prosik se mi otevírá pohled i na druhou stranu hor, pohled na údolí a hory chorvatského vnitrozemí. Červené turistické značení udává směr po balvanech stále vzhůru. Občas se zastavuji, abych se pokochal tou nádherou kolem. Můj postup vzhůru připomínal spíš chůzi slepce. Hůlkami klepu do kamení, abych vyplašil hady, kteří se zde na sluníčku vyhřívají. Před devátou hodinou vítězně stanu na vrcholu Sutvid skótou 1155 m.n.m. Udělám vrcholové foto a přemýšlím jak a kudy dolu. Pomyšlení na sestup stejnou trasou po hřebeni z rozpáleného kamení mi nahání hrůzu. To, co bych nikdy nečekal se stalo. Pod vrcholem se objevily dvě postavy. Turisti, muž a žena. Pozdravili jsme se, a dali se do řeči. Byli ze Slovenska a poradili mi cestu druhou stranou dolů, která nebyla tak náročná. Ještě posílám SMS manželce o mém dalším postupu pro případ nějaké nehody ( doposud jí ta zpráva nedošla) a vydávám se na cestu. Jde to dobře. Na obrovských balvanech hledám značky abych se neztratil. Po necelé půlhodině mám strmé klesání za sebou . Zmalého sedla odbočuji z hřebene vlevo a po kamenité pěšince pomalu klesám. Pode mnou se otevírá pohled na Porat, Malou Dubu a Igrane. Nedaleko osady Murava, ve které je na malém hřbitově uktytém ve stínu tisíciletých cypřišů hrob údajně posledního chorvatského upíra, se napojuji na cestu. I když mi značka velí jít po malé pěšině, jdu pohodlnější, leč delší cestou . Přicházím do Strnje, který mi už nepřipadá tak strašidelně jako za úsvitu. Dopíjím poslední doušek vody a cestičkou, na které začalo mé putování sestupuji do Blata. Do kempu přicházím k obědu. Krásně unavený a šťastný znávratu. Říkám si, že jsem blázen, trmácet se po horách když ostatní leží na pláži, ale to , co mne nahoru táhne se dá jen stěží popsat.

Autor: palko63

Další články autora: 3

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli