Vyškovsko, Ždánicko a Nový Cimburk 3, hradní část s kapkami deště

Máme za sebou největší město i nejkrásnější zámek, a tak spokojeně opouštíme jižní část Ždánického lesa a přes „hory a doly“ míříme do samotného srdce Slovácka. U Nechvalína zkontrolujeme, že vinice jsou letos patřičně ošetřovány a připravovány na bohatou úrodu, a za chvíli nás čeká první nedělní atrakce: umělá starovesnice Bukovanský mlýn. Je to replika větrného mlýna, dokončená v r. 2004, kterou doplňují další (neo)stavby slovácké vesnice. Zaujalo nás hlavně močidlo sv. Urbana, ovce a fakt, že pivečko nám natočili už v 9,00 hod. ráno, i když se oficiálně otevírá až v 11,00 hod. Vesnice slouží jako ubytovací zařízení a po debatě s ubytovanými důchodci se rozhodneme navštívit Kyjov. Kdysi jsme tady na čundru už byli, ale byla to taková divná akce a až tak moc si z ní nepamatujeme. Proto si zajedeme na náměstí TGM, kde se nachází renesanční radnice z r. 1562, kostel Nanebevzetí P.M. z 18. stol. a mariánský sloup z 20. let 17. stol. Jen kousek je to i k renesančnímu zámečku (dnes muzeum) z poloviny 16. stol. a novorománskému gymnazijnímu kostelu sv. Josefa Kalasánského.

A pokračujeme dál. Naše trasa vede přes jakési vrcholky, pod kterými se nachází – dokonce dvakrát - značka s prapodivným číselným znakem, který nám říká, že prý stoupáme za 12 (no, nevím, měli jsme předtím jen desítku). Po příjezdu do Koryčan nás čeká kostel sv. Vavřince s lomenou osou, pivečko a párek v rohlíku v hospodě, kde je i Tipsport (tam jsem byl tradičně neúspěšný) a barokní zámek (dnes střední gastronomická škola). Potom už kolem Koryčanské přehrady (což je údolní nádrž z r. 1959 na říčce Kyjovka - něco jako naše Nemilka) míříme k místu, na které se těšíme nejvíce: ke zřícenině hradu Nový Cimburk (mladší brácha toho u Městečka Trnávka - i když jeho stavba byla zahájena dříve). Jedná se o zříceninu rozsáhlého gotického hradu z I. pol. 14. stol. v podobě renesanční přestavby (opuštěn byl v r. 1720). A musím se přiznat, že tady jsem byl asi dlouhodobě přetěšen (podle fotek - hlavně leteckých - je to totiž snad nejkrásnější zřícenina, kterou jsem kdy viděl), a tudíž ve finále, celkem logicky, lehce zklamán. Už výstup tam byla krušný, díky v podstatě neexistujícímu značení jsme to vzali trasou, která byla sice delší, ale o to horší cesta. Hrad mi pak přišel celkem malý - a díky tomu, že jeho nadpoloviční většina je pod lešením nebo plachtou – i celkem nevzhledný.

Ale to byla opravdu ta přemíra očekávání, bylo tam fajn, příjemní lidé (z nichž mnozí na hradě pracují, téměř zadarmo, v rámci záchrany objektu mnoho let - rekord je prý 18). Vylezl jsem si po vratkém a zcela nezajištěném žebříku i do okrouhlé obranné věže (Bob to rovnou vzdal), pocit bezpečí jsem ale také neměl (ještě, že jsem konal ve Vyškově ty dobré skutky) a když jsem viděl rodinu, která tam lezla s tím, že mladší dítě viselo otci na krku, tak se mi až nedělalo dobře. Prohlídku jsme si dali napřed sólo, pak i s průvodkyní. Její výklad byl zajímavý: všechny okolní kopce jí připomínaly prsa (některé ňadra) a také víme, v kterých částech sklepení tam žijí netopýři a v kterých mloci. SDostatečně nás zaujaly také zdejší kouzelné stromy, zejména Strm hojnosti. A přes ten nezapuditelný pocit jistého zklamání bych ale hrad k návštěvě rozhodně doporučil a jsem moc rád, že jsme tam byli.

Obloha se však mezitím, bohužel, zcela zatáhla, a tak raději zahájíme strategický ústup (teď už krátkou, příjemnou, ale zcela neznačenou stezkou). O chvíli později už je celkem černo a v dáli (bohužel velmi nedaleké) i silně hřmí. První kapky nás chytají pod jakýmsi kopcem a při představě, že do Kroměříže je to ještě téměř 30 km a železnici tady doposud nepoznali mě jímá ... no to zrovna ne, jen se prostě neraduji. Do Střílek ještě dojedeme a povede se nám i včas ukrýt v jakémsi amfiteátru u kostela. Odtud pozorujeme (bohužel téměř hodinu, protože je bouřka jako kráva a přívalově lije) hřbitov, který je naším dalším cílem. Tedy ne proto, že bychom cítili náš blížící se konec, ale proto, že se jedná o výjimečné barokní dílo se sochami Bohumíra Friče. Nakonec si ho prohlédneme za vzácného nasvícení (vpravo černo a blesky, vlevo modra a znovu se objevivší slunce). Dost dobrý a nečekaný závěr dne ...

A pak už pokračujeme objížďkou směrem na Kroměříž. Protože je nevlídno, neteplo a mokro, pondělní část výpravy vzdáváme a 10 km před Kroměříží skáčeme do vlaku. S přestupy v Kroměříži, Hulíně a Olomouci (a s 10 min. sekyrou) jsme před 22. hod. na nádraží v Šumperku. Máme za sebou nějakých 130 km v sedle, tudíž s pocitem, že jsme udělali něco pro své tělesno a duševno, uléháme před velikonočním pondělkem už doma. A kolem Kroměříže prý v pondělí ráno ještě dost silně pršelo, takže to byla dobrá volba  ...

(psáno v dubnu 2011)