Výlet do Saského Švýcarska na most Bastei.

Výlet do Saského Švýcarska na známou turistickou atrakci most v Bastei.

Mívám občas takové krásné dny, kdy mě syn pozve na tak zvaný tajný výlet. Proč tajný? Protože ať se vyptávám, jak se vyptávám, nikdy mě neprozradí, kam že to pojedeme…A tak moje hlava přemýšlí a přemýšlí a stejně se ničeho nedomyslí, až teprve buď když vidím ukazatel, tak mě to dojde, kam že to míříme, neboť oba máme stejné záliby. Anebo až na místě zaparkování vozu, jako to bylo tentokráte, ale to jsem ještě nevěděla, co mě vlastně čeká…Tentokrát s námi jela ještě i dcera, která ke mně přijela o den dříve z Prahy a výlet jsme podnikly ve třech. Protože i syn bydlí jinde, než my dvě, jely jsme s dcerou do Děčína a tam nás už před nádražím syn očekával. A vyrazili jsme do Hřenska a na hranici…

Když jsme přejeli hranici ve Hřensku, už jsem věděla, že to bude neobvyklý výlet. Tady to vlastně neznám. Byla jsem nejdále od hranic Hřenska ve Schmilce, která vlastně hned navazuje na hranici s Hřenskem s kamarádkou, se kterou jsme prošly takový turistický okruh. Ve Schmilce bylo nádherně, domky jak malované, upravené,hodně jich bylo hrázděných a dál jsme pokračovaly směrem ke Stříbrným stěnám. Jenže tato oblast nebyla turisticky značená, tudíž pro turisty tehdy nepřístupná, nevím, jak je to teď… Tak jsme prochodily takový okruh střídavě do kopce, a zase z kopce porůznu mezi skalami, nádhernou přírodou, bylo již k podzimu, sem tam jsme natrefily i na houby, při zpáteční cestě na nás vykouklo mezi větvemi stromů i Labe, prostě výlet se nám tehdy vydařil a byl výtečný.

A tak jsem teď s napětím očekávala, kam že to pojedeme a natěšeně si prohlížela z vnitřku vozu okolí. Přejeli jsme Bad Schandau, zahnuli na Porschdorf, na Waltersdorf a jeli, ani jsem nedávala pořádně pozor, až jsme dojeli na parkoviště, ale kde jsme to byli jsem stále netušila, jak taky, když jsem tu nikdy nebyla a vše bylo pro mě neznámé a jména na ukazatelích mě nic neříkaly.Vyšli jsme z vozu a zamířili k malé silničce, kde byly povozy s koníčky a lákaly nás ke svezení, ale my neměli zájem. Do cíle, jak řekl syn, je to jen kousek, protože tu již byl vícekráte a tak jsme této nabídky nevyužili a pokračovali dál.

Ano, podle nadpisu článku již zajisté tušíte, kde jsme to byli. V Saském Švýcarsku a mířili jsme k jeho největší a nejstarší atrakci - kamennému mostu Bastei, o kterém jsem ale dopředu nevěděla, až teprve když jsem ho spatřila a to jsem teprve koukala…

Namířili jsme si to k hotelu a ke stánkům podívat se po magnetkách, to byl úkol č.1. A pak jsme již mířili k vyhlídkám, kterých tady bylo několik. Napřed jsme se rozkoukávali z terasové Vyhlídky restaurace, kde bylo vidět různě se klikatící Labe, na němž se projížděly pramice, sice z té výšky a taky dálky vypadaly jako miniatury a taky jsme zhlédli výletní parník. Na protějším břehu se trochu v oparu tyčily stolové hory Lilienstein, Königstein a Pfaffenstein. Postupovali jsme k dalším Vyhlídkám, z nichž jsme obdivovali mohutné skalní velikány, byla to nádhera všude okolo nás… mohutné skalní masivy, oči se nemohly nabažit tolikeré krásy…A také jsme viděli i horolezce, jak zdolával skalní stěnu. Nějak tomuhle sportu nefandím, protože je to sport rizikový a když o tom s někým mluvím a oponuje mě, že i při chůzi se může člověk zabít, dám mu sice za pravdu, ale myslím si své…

A tak jsme sešli porůznu mnoha schody a prošli různými Vyhlídkami až jsme se dostali k té největší atrakci a to ke kamennému mostu Basteibrücke. Most je dlouhý 76 m a klene se nad propastí Mardertelle,v českém překladu Kuní jáma. No, já bych tu propast za kuní jámu nepovažovala, spíš mamutí…, za nímž se dá dostat ke skalnímu hradu Neurathen, ze kterého ale již moc nezbylo a Vyhlídky jsou z něj obdobné jako z mostu. Protože tu syn již byl, tak nás od návštěvy tohoto hradu odradil a my jsme pokračovali stále níž a níž po mnohých schodech až jsme posléze sešli na cestu, která vedla podél jezera Amselsee (Kosí jezero). Lze si tu vypůjčit za poplatek lodičku a povozit se na jezírku. Toto jezírko vzniklo v r.1934.

My jsme si tu dali siestu, rozbalili svačinku, pojedli, poseděli a koukali po jezírku, jak pár jedinců proplouvalo na lodičkách okolo nás. Po odpočinku jsme si to zamířili zase dál podél jezírka, ale ouha, po vyjití pár metrů za jezírkem do kopce jsme zjistili, že se dál nedostaneme, byl tam zátaras s nápisem „Achtung“ a ještě nějaká další informace. I maringotka tu stála a kudy jsme měli dál pokračovat zas po schodech, to nešlo. A tak se turisti postupně nahrnovali,jak docházeli a každý se divil, co se to děje a museli jsme všichni vzít zkrátka zpátečku. A co teď? Vyřešili jsme to tak, že syn šel směrem kudy jsme sešli od kamenného mostu a na začátek naší poznávací trasy k hotelu a odtud na parkoviště k autu a že to objede a přijede druhou stranou. A my s dcerou jsme sešly dolů do lázeňského městečka Rathen a poohlédly se po něm.

Bylo kouzelné, spousta malých upravených domků, také i spousta hrázděných, čisťoučko, všude plno lidiček a taky kol.Bylo tu přístaviště a rozprostírající se Labe do dálky. Za ním se zobrazovaly stolové hory, zkrátka byla tu pohodička, a taky i proto, že tady auta nesmí…Byl tu čisťoučký vzdoušek… Dcera koupila pivko, tak jsme si lokly, žízeň byla v tom vedru, které se po dopoledních hodinách udělalo.

Ještě musím podotknout, že se nad městečkem vypínala malá zřícenina gotického hradu ze 13.století Altrathen.

Byli jsme domluveni se synem, že se máme vydat podél přístavu nalevo směrem k městu Waltersdorf, jehož ukazatel jsme viděly a on že nám pojede naproti. Jenže zas nastal zádrhel….do určité vzdálenosti od lázeňského města auta nesměla. Takže jsme šlapaly, bylo vedro, v tomhle sálajícím žáru jsme opět stoupaly do kopce a před sebou vidinu, kolik km nás ještě čeká, než dojdeme cíle a uvidíme syna s vozem. Ale najednou se před námi objevilo nějak známé auto, které se za námi kvapem otočilo a už s náhle otevřenými dveřmi jsme zaslechly – rychle nasedejte! A bylo to! Přes zákaz se k nám přece jen vydal, asi mě v duchu viděl, jak ze mě crčí v tom vedru pot a bál se, abych nezkolabovala a risknul to!

Dobře to dopadlo! Za chvíli jsme projeli město Bad Schandau, cestou jsem si cvakla krásný kostel z auta, ke kterému jsme se blížili a pokračovali do Hřenska a k nádraží v Děčíně, kde jsme se rozloučili. Syn jel domů a my s dcerou do Teplic. Byl to prima den!