Valmez a okolí – srpen 2019 pt. 2 (Nový Jičín, Štramberk, Bystřička)

19. 8. 2019

Ač je Valašské Meziříčí už názvem pevně spojeno s oblastí obývané svérázným národem Valachů, není zas tak daleko do pomezních oblastí které považujeme stále ještě za Moravu. Není tedy divu že lákavým cílem jsou i blízká historická sídla, která už vlastně na Valašsko nepatří.

Třetí den našeho pobytu tudíž nesměřujeme do přímého okolí Bečvy ale takřka přímo na sever od Valmezu. Naším prvním hlavním cílem je Nový Jičín.

V tomto směru se bohužel musíme obejít bez pohodlné výpadovky ve formě příjemné cyklostezky, ale použít spíše místní ulice, abychom se alespoň částečně vyhli provozu po silně frekventované slnici č. 35 s podtitulem E442.

Naštěstí u odbočky do obce Bynina objevujeme zcela novu silničku, dá se říci obchvat nové průmyslové zóny, navíc se u ní objevuje i silniční cyklistické značení s číslem 6217 které se zdá naším plánům plně vyhovuje.

Nenápadně jsme se tak i vyhli průjezdu kolem největší Valaškomeziříčské fabriky, sazotvorné Deze. Cyklotrasa nás odvede od silnice k vesničce Mstěnovice a dál pokračuje ve formě terénu nahoru a dolů. Ony tady sice nejsou žádné hory, spíše pahorkatina, ale musíme si uvědomit, že jsme v pásmu západního okraje Karpat, tedy vrásnění relativně nedávného z pomezí druhohor a třetihor, tedy vrásnění sotva 50 milionů let starého…

Zdejší kopce ani nejsou zas tak vysoké a tím pádem i zimy nejsou zas tak kruté, takže tady (i jinde na Valašsku) se příliš neobtěžují se serpentinami a silnice jsou leckdy kolmo do vrstevnic. To jsou tedy ty proslulé kotáry.

Poměrně prďák je v následné Jasenici, kde trávíme čekání na opozdilce ochutnávkou dozrávajících švestek a besedou s domorodcem, jakou odhaluje letošní kvalitu budoucí slivovice.

Po Jasenici je taková mírně zvlněná krajina s delším výjezdem do západního okraje Hostašovic. I zde musíme popřední čekat na zadní voj, který se zdržel poleháváním na kvetoucí louce, takže při odbočení do dalšího postupového bodu, kterým je Straník musím oželet rovnou trasu do kopce, takže se nepodíváme, jak vypadají Pykritové mandlovce u Kojetína (to není Kojetín z Hané). Zbaběle tedy míříme do údolí Zrzávky, která teče přímo do Nového Jičína. Příjemným faktem je, že tu mají pěknou cyklostezku z části zrušené tratě. Ačkoliv zdejší Jičín nese přízvisko Nový, starý je poměrně dost. Ten starý ovšem se nemyslí Jičín v Českém ráji, ale Jičín na kopci, což je Starojický hrad a vesnice pod ním. Nový Jičín píše svou historii jako město někdy z druhé půli 13. století. Tehdy u nás vznikala města celkem hojně. Bohatství tady toho Jičína neplynulo jen z řemesel, ale i obchodu. Na dohled teče Odra, která byla zřejmě ve středověku daleko bažinatější. Hrad nad Novýn Jičínem střežil i pohyb u severního vstupu do Moravské brány, o které víme že už v pravěku tudy táhla stáda mamutů (a jiné zvěře), které následovali dávní lovci, když se lidé začali usazovat, táhli tudy kupci, což bylo přínosem. Méně přínosné že mimo kupců tudy často táhli i armády. Nejoblíbenějším vojevůdcem, který do Jičína zavítal (a umřel na zápal plic) byl Ernest Gideon Laudon. Ten byl populární díky tomu, že dokázal porazit pruská vojska za válek o rakouské dědictví (hlavně v té sedmileté). V roce 1799 se tu objevil generál Suvorov, v roce 1805 tu táhla k nešťastnému Slavkovu ruská vojsk s Alexandrem I. v čele, i s generálem Kutuzovem.

Není divu že Nový Jičín je celkem zásoben četnými památkami, za pozornost stojí samozřejmě náměstí s podloubím, muzeum v žerotínském zámku, bývalá synagoga, farní kostel s vysokou věží ale např. i pomník Karla Kryla (dědeček tu míval tiskárnu).

Po nezbytném občerstvení nás čeká další kopcovitá cesta. Ze severní části města směřuje z města cyklostezka s vyznačením cyklotrasy 582, soustavou Greenways – mezinárodně Krakov – Vídeň, která je ale speciální komunikací jen k silnici 482, naštěstí provoz se dá snést a v následujícím Rybí se odděluje na vedlejší silničku. Z nadhledu máme před sebou Betlém, tedy ten Moravský, ktrému se normálně říká Štramberk. Městečko se malebně rozkládá na kopci pod hradem, z kterého zbyla spíš jen ta hradní věž, která je už ovšem dlouho využívaná jako rozhledna. Víceméně každý z nás už někdy ve Štramberku byl, takže hlavním úkolem je hlavně vyjet sice ne dlouhé ale o to místy prudší stoupání k náměstí. Z toho důvodu si užijeme hlavně výrobky zdejšího potravinářství. V Městském pivovaru samozřejmě vařené tekutiny a vlastně i celkem chutné perníkové pečivo, které upomínají na neslavné tažení Mongolů, kteří zde po silné bouřce museli opustit svůj tábor a zanechat uši, které řezali svým poraženým nepřátelům (tak praví pověst).

Od náměstí následuje (logicky) svižný sjezd do podhradí, kde odbočíme silnicí 480 do Ženklavy. Díky tomu si tak můžeme prohlédnout velkolom na Kotouči. Těží se tu kvalitní vápenec a jak je známo, na východním svahu kopce se v malé jeskyni Šipka našli pozůstatky neandrtálce, i to snad vedlo že rodák z blízké Kopřivnice Zdeněk Burian tak dokonale ztvárnil pravěké krajiny a tvory.

I za Ženklavou pokračuje takový zvlněný terén, tedy nahoru dolů, naštěstí to nejsou takové trháky jako na Štramberku. V údolí Jičínky dojíždíme na okraj Veřovic, které daly jméno pásu kopců jižně pod nimi. Veřovické vrchy jsou již poměrně slušnou vysočinou, jejich nejvyšší Velký Javorník dosahuje slušných 914 m. Vlastně by se dalo hovořit že jde o součást Moravskoslezských Beskyd, kdyby tam nebylo sedlo Pindula, nad kterým se už zvedá Radhošť.

My ovšem pokračujeme k západu, do dalšího kopce, k Mořkovu. Za hřebínkem se znovu napojíme na cyklostezku po zrušené dráze, ale směr volíme na konečnou, tedy nádraží Hostašovice. Mimoděk (k určité škodě) jsme tak objeli Hodslavice, což by měla být obce, kterou by pravověrný Čech (i Moravan) neměl nechat bez povšimnutí. Vždyť je to rodiště „Otce národa“, tedy Františka Palackého…

Hostašovické nádraží leží poměrně vysoko, poblíž sedélka se silnicí č. 57, díky níž si užijeme do dnešního závěru pěkný sjezd.

20. 8. 2019

Ráno vypadá pošmourně, tak přemýšlíme na téma, bude-li to dnes blízký nebo vzdálený cíl. Aby se nám to ulehčilo, za inspirací vyrazíme hned za roh naší ubytovny, přesně ji opodál do zadního traktu základní školy, která je poblíž. Ač o prázdninách, je část školy otevřená, součástí je totiž Středisko volného času Domeček. To je otevřené aby se děcka, co nejsou někde mimo ve městě zas tak nenudila. Součástí SVČ je umně vyvedená expozice Valašských strašidel. Je tedy fakt, že výstava je určena především adolescentům, ale nakonec i dospělec se tu celkem pobaví. Kupodivu Valašsko se příliš neliší ohledně výskytu nadpřirozených bytostí oproti zbytku republiky. Takže jsou tu k vidění různí skřítci, divoženky, baziliškové, čarodějnice, čarodějové, samozřejmě nemůže chybět vodník aj. U některých strašidel je znám i lokální výskyt (vodník je od Zubří, čert má svůj mlýn pod Radhoštěm, drak létal někde u Velkých Karlovic atd.).

Muzeum je otevřeno mimo so a ne, vstupné dobrovolné.

Tak se nám trošku vyjasnilo a abychom té kultury neměli zas tak málo, pokračujeme k zámku. Žerotínský zámek není klasický prohlídkový areál, ale jsou v něm umístěny různé instituce. Mimo penzionu i několik výstavních prostor. Některé z naší výpravy zaujal poměrně nevelká, ale o to veselejší výstava Adolfa Borna.

Počasí nakonec naznačuje, že by mohlo vydržet, takže vyrážíme proti proudu Vsetínské Bečvy. Samozřejmě po cyklostezce. Je to rovinka, takže trasa rychle ubíhá, míjíme Jarcovou, pomístní části Žabárna či chaty Za Vodou a jsme u silnice 57, most přes Bečvu. Je potřeba vyčkat před zvýšeným provozem a přejet na druhou stranu do Bystřičky. Vesnice je samozřejmě pojmenovaná po říčce Bystřice, která pramení takřka v centru Vsetínských vrchů pod Tanečnicí (912 m).

Samotná Bystřička je vcelku běžná dědina (s dřevozpracujícím průmysl vklíněná mezi poměrně slušně se zvedající okolní kopce. Hory to sice nejsou, ale postupně dosahují výšek přes 600 či 700 m. Silnička vlastně jen mírně stoupá půvabným údolím, vlastně zatímní nejtěžší úsek je výjezd na přehradu. Zděná hráz se stavěla v l. 1908–1912. Mimo zadržení povodňových vln, energetického využití měla nádrž sloužit k nalepšení zásoby vod do uvažovaného kanálu DOL. Jak vidno, sny o vybudování soustavy kanálů se vracejí pravidelně jako bumerng. Prozatím doufejme, že i tužby naší současné hlavy státu budou odsunuty na neurčito.

Na Bystřičce jsem kdysi byl ještě jako hošík s rodiči, tenkrát to na přehradě žilo. Poslední dobou je ale na Bystřičce spíše mrtvo. Těšil jsem se, jak se zastavíme ve stylové hospodě U Moškořů, ta ale otvírá ve čtvrtek (bylo úterý), zavřeno má i bar na opačné straně hráze, kdyso velkolepý hotel Klenov je už spíše ruinou. Pamětnice Jana vzpomíná, kjk tu v mládí byla na čundru a na zábavě hál (s orchestrem) samotný Karel Krautgartner (pro neznalé, čelný představitel popmusic zejména v 60. letech 20. století).

Pokračujeme tedy podle ztichlé přehrady. Zavřeno je i U Bušů (od 14 hod), víc jak hodinu tu zevlovat nebudeme, takže pokračujeme, naštěstí stále snesitelným výjezdem až do centra Valašské Bystřice. Tady už naštěstí civilizace funguje, v Íčku zabrousíme na téma opuštěné přehrady. Mrtvo je ti nějaké dva tři roky. Přehrada byla vypuštěná a v opravě a vlastně jedna sezona stačila, aby se na ni zapomnělo. Navíc lidi jezdí do ciziny, takže je tady taková ospalá díra.

Opodál íčka je kostel s portášskými hroby, což je jednou ze zajímavostí obce, půvabný je i přeuliční hřbitov. Nedávno otevřeli restauraci, která je ovšem nesmylně zaplavená množstvím černožlutého bodavého hmyzu, takže nakonec skončíme v poněkud omšelé Babě Jaze, kde ani po roce a půl není zcela patrné, že se v hospodě nekouří.

Když už jsme vyjeli tak daleko (a poměrně vysoko), navrhujeme přejet menší horský přechod na Halváčky. Vlastně něco přes 130 m převýšení. Ze sedélka je příjemný a dlouhý sjezd přes osadu Uhliska do Rožnova. Telefonem se dozvídáme, že Petr utrpěl defekt, já mám potřeby jiného druhu. A protože se čekání protáhne, navrhuji výlet na rozhlednu. No zůstal ksem sám, ale Jurkovičovu rozhlednu si nenechám ujít. Na tu je lepší pěšky. Kolo nechám za plotem u skanzenu. Na Karlův kopec odtud vede zelená TZ. Ač kopec není zas tak vysoký (480 m), přeci jen se jedná o prudší výšlap, Karpaty se v tom nezapřou.

Návrh na stavbu zhotovil Dušan Samo Jurkovič již v roce 1896 pro zdejší turisty (pohorská jednota Radhošť byla nejstarším turistickým spolkem u nás). Na konci 19. století ale nezbyly peníze, takže stavba se realizovala až v roce 2012. Samotná vyhlídka je ve výšce necelých 19 m, se špičkou má rozhledna 31 m. Jak jsem u Jurkoviče zvyklí, stavba je navržena v duchu lidových tradic. Ač vyhlídka není dokonale kruhová, výhled je uspokojivý. Odkrytý je samozřejmě hlavně Rožnov, ale průhledy jsou i na okolní kopce, samozřejmě na blízký Radhošť, to jsou Moravskoslezské Beskydy, víc na jihovýchod (a jih) jsou to hřebeny Vsetínských vrchů, nad kterým se zrovna sbírají bouřkové mraky.

Zbytek (tedy větší část) výpravy mě čeká na zahrádce pivovaru. Nemůžu si nechat ujít jednu ze specialit, což jsou tentokrát halušky. S perzonálem jsme řešili rozdíly mezi haluškami a střapačkami. Halušky jsou s bryndzou, ty druhé se zelím.

Hrozící mračna dorazila i nad Rožnov, ale kromě několika kapek z nich nevypadlo nic většího. Přesto pro návrat volíme přeci jen zrychlenou jízdu po cyklostezce.

 

21. 8. 2019

Cyklozájezd jako obvykle trvá 5 dní, tedy s cestou tam a zpátky. A protože ve středu od rána krápalo, věnovali jsme se jen pěšímu bloudění s návštěvou jedné zdejší manufaktury. Autobus přijel ve 3 a v 6 jsme doma.

Pt. 1