V Mariánských lázních - za Krakonošem - 2.díl cestopisu

Za Krakonošem, neboli Rýblcoulem do jeho království….

Druhý den po mém příjezdu do Mariánek jsem byla celá žhavá, vydat se za Krakonošem, na kterého jsem si pamatovala z dávných let. Tehdy se v Mariánkách léčilo jen urologické onemocnění, na rozdíl ode dneška, kdy se tu léčí všechno možné, tak jako v jiných lázních pro nedostatek pacientů, neboť si to už každý musí většinou hradit sám a peněz pro střední vrstvu není nikdy nadbytek.

Pamatovala jsem si tehdy, jak mu každý sahal na pupík a přál si, aby se uzdravil…

To byla vzpomínka…

Ale další věc byla, jak se k němu dostat? Už jsem si nepamatovala, kudy jsme tam tehdy jeli, neboť to bylo tak nejméně před 35 lety. To už ani není pravda… A tak jsem se vyptávala v recepci hotelu a i dalších lázeňských hostů, aby mi poradili.

Každopádně jsem se musela dostat od hotelu do centra města k autobusové zastávce, odkud mně jel autobus č. 13. Sešlapala jsem vrch od hotelu dolů k lázeňským domům, což je dost daleko a najednou jsem viděla, jak přijel autobus na zastávku a tak jsem nemeškala a rychle „doběhla“, (s franc. holí) a poptala se pana řidiče, jak se dostanu ke Krakonošovi. Ten mě navigoval, že musím do centra na zastávku. Kde ale je, jsem nevěděla, tak mě pak řekl, že bych mohla na zastávku ke „Kolibě“, to že je blíž. Taky jsem nevěděla, kde se nachází a řekla mu, že jsem teprve včera přijela, tak že jdu na obhlídku…Řekl mi: „Nastupte si!“ a já vlezla do busu, ptala se po placení, načež mávnul jen rukou, ať si sednu. A fičel si to jak o závod, až jsme přijeli do centra města a tam se už rozjížděl autobus s číslem 13, načež na něj můj pan řidič dlouze zahoukal, autobus zastavil, já vylezla a běžela, co to dalo i s tou holí k busu a mávala s ní na něj…

No, nádhera! Nasoukala jsem se do autobusu a zaplatila 12 Kč. Byli v něm samí Němci, podávali mi ruce, abych neupadla, než si po uložení peněženky sednu, protože autobus zase nabíral rychlost. Musím říct, že to byla úžasná solidarita od nich, s něčím takovým jsem se už dávno nesetkala u našich lidí, bohužel! I když mi ti Němci tam v Mariánkách docela vadili, neboť jich tam bylo jako máku všude, kde jsem chodila. Mají výhodu, mají to tak říkajíc za bukem, kousek za Mariánkami jsou již hranice, tak proč by nevyužili tak lákavé a pro ně laciné nabídky, na rozdíl od nás, že?

Tak
jsem se vlastně krásně a bez námahy dostala až nahoru na vrch, kde se nacházel nejen Krakonoš, ale i pohádkový sochařský dětský ráj pro děti v parku a další unikátní věc, o které napíši příště – park Boheminium – miniatury hradů.

Podle ukazatele jsem viděla, že je to ke Krakonošovi 80 metrů, ale že ještě stojí před ním hotel, na to už jsem dávno po tolika letech zapomněla. Taky tam byla lanovka, jak se dostat k tomuto vrchu, což mě bylo v mém hotelu také doporučeno – za 80 Kč. Ceny jsou tu vskutku výrazné!

Hotel, za kterým stál Krakonoš, byl obehnán plotem, a tak jsem měla zábrany vejít dovnitř, neboť tam byla ještě tabulka, že je objekt hlídán kamerou. Tak jsem s bázní vstoupila do areálu a rozkoukávala se všude okolo sebe, zda na mě někdo nevystartuje a nepošle mě do patřičných mezí. Ale Krakonoš, to je přece známá postava Mariánských Lázní, ke které by nikdo nikomu neměl bránit se k němu dostat. Nic se nedělo a tak jsem si dodala odvahy a kráčela dál za hotel do parku a viděla tam maminku se dvěma dcerami. Krakonoš zatím nikde vidět nebyl. Tak se jich ptám a oni na mě spustili rusky…Nějakou znalost ruštiny jsem si v sobě ještě nesla ze školy, tak jsem vyrozuměla, že je vzadu za stromy. A taky ano, už jsem ho v dálce spatřila.

Došla jsem k němu. Stál tam s výhružným pohledem, plnovousem a pootevřenou pusou, rozkročen, s holí v ruce a v nadlidské velikosti na podstavci. Ano, takto jsem si jej pamatovala. A pupík? Ten měl skleněný! Tak jsem ho chvíli pozorovala, koukala na něj ze všech stran a přemýšlela, z jaké strany jej vyfotím, protože sluníčko mně zrovna nedělalo dobrý rámec. A samozřejmě k němu vylezla po pár kamenech a podstavci, abych mohla natáhnout ruku až k pupíku a přát si něco, aby se mi to splnilo. Co jedině si může člověk přát, než zdraví…

Jak jsem tak fotila, protože tam bylo ještě opodál dvoje sousoší, všimla jsem si, že opodál seděli na lavičce dva lidé, pravděpodobně manželé, tak jsem je pozdravila. Zase Němci…

Tak jsem se ještě pokoukala kolem dokola a s milým Krakonošem jsem se rozloučila, i když na mě vrhal nemilé pohledy. Večer bych tu s ním tedy nechtěla sedět, neměla bych z něj dobrý dojem, i když je z kamene.

Hotel dal postavit v r. 1903 hoteliér Georg Zischka, ale jestli nechal vysochat i Krakonoše, to jsem se nikde nedočetla...

Namířila jsem si to k parku Boheminium, který byl hned vedle a kde byly miniatury hradů a různých jiných památek. Ale o tom Vám napíši příště…

Po prohlídce tohoto parku jsem šla ještě opět vedle, prohlédnout si park s pohádkovými sochami pro děti u hotelu Krakonoš. Vítala mě a zároveň se loučila se mnou poučná tabule o parku. Byly tu všechny možné sochy, počínajíc Betlémem, Svatou rodinou a jeho třemi králi a další postavičky z různých pohádek. Asi prozatím poslední, na které pracovali mistři sochařského řemesla, nebo spíš umění, byl velký Krakonoš. Měl v úpatí podstavce ještě lešení, ale již se skvěl v celé své kráse. Na rozdíl od toho prvního Krakonoše, tento seděl, asi ho bolely nohy od toho věčného chození po lesích…

Tak jsem si to prošla a zamířila k autobusu. Ten mně jel za půl hodiny. Mezitím došli i další čekatelé, za chvíli přijel autobus a já se poptala pana řidiče, odkud bych to měla nejblíže k hotelu Harmonie, ve kterém jsem bydlela. Doporučil mně, že z další – „Koliby“ a nasměroval mě, kudy mám jít a že se po 100 metrech dostanu na Kolonádu a tam že už to znám…Byl velice vstřícný.

A tak jsem tam vystoupila a dala se přes Kolonádu. Šla jsem okolo stánku se zmrzlinou, a protože mě bylo horko, dostala jsem na ni chuť. Ale cena 45 kaček za kopeček v kornoutku mě tu chuť na ni vzala. Tak jsem radši šla dál a napila se vody, kterou jsem měla v batůžku, i když zteplalé. Snad to, než dojdu do hotelu, vydržím. Musím!

Šlapala jsem o sto šest s francouzskou holí s malými přestávkami a došla do svého prozatímního bydliště. Nebýt jí, těžko bych zvládala prohlídky Mariánek…Tam jsem si natočila náš lesní pramen, který tam vytékal z kohoutku hezky studený.

Příště Vám přiblížím park o 4 hektarech s miniatury hradů…