V Kroměříži na zámku i v zeleném podzámčí

Kvůli nepříznivé předpovědi počasí rušíme (už podruhé!) výlet do Doudleb a Kostelce nad Orlicí. Namísto toho v červnovém sobotním dopoledni odjíždíme do Kroměříže. Při výjezdu ze zlínského busového nádraží jsme se chvilku drkotali po panelech, neboť na Vodní právě začala stavba nového kruhového objezdu, dál už to šlo ale rychle – Holešov, Hulín a pak už jsme na místě.

Z kroměřížského nádru nás nožky nesly už po klasické trase: po mostě přes Moravu k okraji Podzámecké zahrady a Vejvanovského ulicí, zastavěnou naproti parku řadou honosných historizujících stavení do vlastního historického jádra města.

 

Na Velké náměstí nás přivedla ulice Vodní a první, co nás „praštilo“ do očí, byla samozřejmě masa mohutného dvoupatrového zámeckého objektu. Původně renesanční, později barokně přestavěné arcibiskupské sídlo je největší dominantou městské památkové rezervace a rovněž jednou z našich nejvýznamnějších kulturních památek. Jen to rameno jeřábu, které dnes trčelo za zámeckou věží, jeho siluetě zrovna moc neslušelo...

Ano, prohlídka zámeckých interiérů byla sice našim hlavním cílem, neboť jsme v nich už hezkou řádku let nebyli, ale když prozatím tak hezky svítilo sluníčko, byla by škoda neprojít se nejprve po hlavním rynku a nenakrmit věčně hladové paměti našich fotoaparátů alespoň zlomky té krásy, která je vidět všude okolo nás.

 

Teprve po jejich blaženém zachrochtání jsme se přesunuli na Sněmovní náměstí, ale tady nastal menší zádrhel: vstup na zámecké nádvoří je kvůli opravám uzavřen a my museli Mlýnskou branou na okraj Podzámecké zahrady a odtud se přemístit pod lešením „ozdobenou“ fasádu zahradního zámeckého traktu. Už z dálky bylo vidět, že se vstupenky na prohlídku prodávají u stolečku před dolním vchodem. Rychle jsem zakoupil dva „biléty“ po 170 Kč (za tři minuty byla prohlídka!) a poté už spolu s ostatními návštěvníky a mladou průvodkyní prošli vstupním sálem saly terreny a stoupali po monumentálním schodišti do prvního patra, v němž se nacházejí reprezentační komnaty a sály.

 

Schodů bylo víc než dost, Jana má s nimi kvůli kolenům dost problém, ale nakonec to přeci jenom šťastně zvládla.

 

Pak už jsme vstoupili do „pohádky.“

 

Nejprve nás čekala prohlídka Lovecké síně se stěnami ověšenými parožím (trofeje) a na podlaze s velkým kulečníkem. Pak jsme prošli Růžovým salónem, Carským salónkem a Poradní síní s portréty nejvýznamnějších biskupů. Následoval Trůnní sál a malá jídelna, kde byly stěny ozdobeny rozsáhlou panelovou galerií obrazů. Všechny tyto sály vynikají výborně zachovaným a velice hodnotným mobiliářem, čalouněním , zlacením, jemností štuků i dřevořezeb a velice krásnými lustry.

Kromě jiného jsme byli „cestou“ průvodkyní upozorněni i na kredenc (od slova credo – věřit), no a pak už nás čekala první třešnička na dortu, jíž byla prohlídka monumentálního Sněmovního sálu a bylo nám dovoleno v něm i fotit.

Právě v této obří prostoře se v letech 1848 – 1849 odehrával slavný Kroměřížský sněm. Sál má bohatou štukovou výzdobu od M.A.Kellnera a zaujme rovněž velká nástropní malba (původně na jednom jediném velikánském plátně) jejíž autorem se stal roku 1761 František Adolf z Freenthalu a štětcem na stropě ztvárnil svou vizi z antické mytologie.

 

Daleko cennější je prý rokoková nástropní freska v Manském sále, ale do něj jsme se tentokrát nedostali, neboť průvodkyni chyběly ku směru dál klíče a my se museli zkratkou přes dvě holé místnosti za Sněmovním sálem vrátit nazpět ke „kredenci“ a poté prohlídku prvního patra ukončit a sestoupit dolů do sala terreny.

 

Její individuální prohlídka byla tím druhým slaďoučkým ovocem na dortíku, neboť my v ní ještě nikdy nebyli (při našich předchozích návštěvách byla kvůli opravám zavřena) a i zde bylo povoleno focení.

 

Sala terrena kromě ústřední vstupní haly se schodištěm pokračuje přízemím na obě strany a na konci je vždy ukončena jednou umělou jeskyní – grottou. Stěny saly terreny jsou vyzdobeny malbami, štukami a mozaikou, nechybí ani množství antických skulptur.

(Ty štuky vytvořil B.Fontana a o malby se postaral P.A.Pagani.)

 

Bylo to všechno velice krásné, jen mne trochu zklamala druhá umělá jeskyně, v níž byl umístěn fantastický výjev z práce kovkopů v horách, jenže byl tak mizerně nasvícen, že se to bez blesku prostě vyfotit nedalo…

 

Když jsme vyšli ze zámku ven, bylo šílené dusno a naše další kroky nejprve vedly do blízké zahradní restaurace. Tam se ve stínu stromoví ženská část výpravy osvěžila kofolou a já si dal pivo Sedlák a vyplázl za něj 49 kaček!

 

Poté jsme se ještě prošli k Maurskému zámečku, zkontrolovali nevábnou kvalitu vody v kanále (sinice), pozdravili jednoho bílého páva a jednoho jeho „normálního“ soukmenovce a vydali se k ZOO koutku. Tady jsme viděli husy, holuby, mladé krocany (jeleni tentokrát chyběli), kachny a za ohradou na chodníku mezi lidmi plantající se morku - (asi měla zrovna opušťák.)

 

Následovalo obkouknutí Stříbrného mostu (v dálce už se ozývalo hřmění), rybníka pod zámkem, na jehož hladině se zrcadlila jeho poněkud nezvyklá podoba s lešením a částečně opravenou střechou, no a pak už zamířili z parku ven.

 

V parčíku na Vejvanovského ulici se zrovna mezi sebou prali bezdomovci a jen co jsme dorazili na autobusové nádraží, dalo se do deště...