Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny pivovary a další zajímavosti – 4. část (Českosaské Švýcarsko)

Včera večer jsme dorazili do Hřenska, abychom se podívali, co se tu po pár letech změnilo. Panuje docela horké počasí. Proto jsme nechali otevřené okno. Když začal na ulici ranní ruch, zavřeli jsme ho. Nevím, co by bylo lepší, zda ruch z ulice nebo horko na pokoji. Ale snídaně je až od 8,30 hodin, tak jsme se přece jen vyspali.

Až ráno plánujeme dnešní program. Jedno koleno je dobrý, druhé je nějaké ztuhlé a stále pobolívá. Dostane ortézu a uvidíme, co zvládne. To se musí rozhýbat.

Tady jsme byli před 6 lety, kdy jsme prošli většinu zajímavých míst na naší straně. Tentokrát jsme se rozhodli, že vyrazíme na tu saskou stranu. Prý je tam také moc hezky. Pro dnešek volíme jednodušší program, pokud tu nějaký existuje. Chceme na kamenný most Bastei. Jdeme si koupit chleba a zastavujeme se na infocentru. Tam nám doporučují to objet na horní parkoviště přes Rathewalde. Cesta autem je delší, ale pěšky je to pak kousek a je to pohodlnější.

Cestou udiveně zjišťujeme, že zhruba o 3 km dřív je SteinReich Museum s velkým placeným parkovištěm. Spousta lidí však odtud pěšky vyráží naším směrem, tedy do Bastei. Začínáme se obávat, zda parkoviště, kam my směřujeme, nebude plné. Není, dokonce i parkovné je stejně vysoké.

Dál to neřešíme a vyrážíme. Most je skutečně zajímavý, jen je všude strašné množství lidí. A to je pondělí. Jak to tu vypadá o víkendu, příp. o prázdninách, to raději nechceme ani vědět. Zaujala mne i zřícenina skalního hradu Neurathen, kam je placený vstup. Cesta tam není po rovině, stále je to nahoru a dolů, je to však zajímavé, dokonce i s českými popiskami. Dokonce i těch lidí je tu výrazně méně.

Původně jsem zde chtěla udělat jeden okruh, ale stále bychom se asi točili okolo stejných skal, které z mostu krásně vidíme. Je také otázka, zda by tam byl klid. Ty davy nám fakt vadí. Volíme raději variantu šetrnou pro mé koleno. V Biergarten dáváme dohromady 0,5 litru pšeničného piva a vracíme se k autu. V Německu může mít i řidič trochu alkoholu v krvi, takže můžeme bez problémů odjet. Rychle mizíme od davů. Zastavujeme na jednom lesním parkovišti u rozcestí turistických tras, abychom si dali něco k jídlu. Konečně je tu klid.

Ze silnice to není daleko do obce Rathmannsdorf, kde je rozhledna. Ota sice preferuje české rozhledny, ale nebrání se tomu sem zajet. Nechá se skoro až k ní dojet autem, což mi vyhovuje. Už na parkovišti je informace o tom, že vstup je zpoplatněn. Peníze si samozřejmě nebereme, jenom se k ní prý zajdeme podívat. Já bych nahoru určitě nešla. U rozhledny je vzpomínka na léčitele Kneipa a malý bazének s německým textem o léčivých účincích studené vody. Ota v bazénku běhá dokola, když ho to přejde, koupu si tam svá zchromlá kolena. Jednorázově doporučují 30 - 60 sekund. Já to opakuji několikrát za sebou. Už se těším, jak budu hned odpoledne zdravá. Když Ota zjistil, že výhledy vypadají dobře a nahoru se nechá jet výtahem, vyrazil do auta pro peníze. Výtahem nahoru samozřejmě jedu i já. Nahoře je i lavička, široko daleko nikdo není, tak si to za to 1 Euro užíváme – výhledy i ten klid.

Cestou do Hřenska je v Bad Schandau ještě jedna rozhledna - historický osobní výtah. Ráno jsme ji viděli z auta. Cestou zpátky se nám dokonce podařilo zaparkovat v její blízkosti. Jen jsme však zjistili, že dnes je z technických důvodů uzavřena. Je otázka, kolik dnů to tam takhle už je. Uvidíme zítra. Vypadá zajímavě, láká nás to.

V Německu už nám pro dnešek zbývá poslední zastávka - v obci Schmilka je Braumanufaktur Schmilka. Na jediné křižovatce ve městě se musí odbočit vlevo. To jsme zvládli, jenže nebylo téměř kde zastavit, aspoň v našem směru. Skutečně úzkou uličkou jsme museli do prudkého kopce, abychom se mohli otočit. Při cestě zpátky jsme zaparkovali na malém rozšířeném kousku silnice, kousek od cedule Braumanufaktur. Jenže jsme se nějak nemohli zorientovat — stejného názvu je tam i pekárna, mlýn. Zašla jsem k výčepu v nedaleké zahradní restauraci, cestou jsem si německy připravila, zda tam točí to zdejší pivo. Jenže Čecha samozřejmě nezapřu. Pán hned, že mohu mluvit česky. Paní mne však pochválila, že jsem to řekla dobře. To mne potěšilo. Poradili nám dát si to jejich polotmavé, světlé že není nic moc. Dali jsme jedno dohromady, i když většinu jsem vypila sama. Ještě nám kousek zbývá u nás do penzionu, tak ať nemáme problémy. Měli pravdu, polotmavé bylo vynikající.

Při zpáteční cestě jsme si vzpomněli, že jsme ráno viděli šipku k rozhledně Janov. Máme ještě docela čas, nahoru je to kousek, tak tam jedeme. Parkoviště je nedaleko, rozhledna vysoká. Já odpočívala pod rozhlednou, Kneipova léčba nepomohla. Ota šlapal nahoru sám.

Večer jsme zakončili v restauraci Česká hospoda. Už jsme tu před lety ochutnali pivo z vrchlabského pivovaru Hendrych. Nyní tu točí Falkensteina z Křinického pivovaru v České Lípě, občas i děčínského Nomáda. Tentokrát bohužel došel. Každopádně ho tu mají v lahvi. Já neodolala a dala červené víno. Mají tady spoustu zajímavých publikací - Tajemství říčky Kamenice, Nejkrásnější památky Českosaského Švýcarska a řadu dalších. To vše si můžeme půjčit i na pokoj.

Chtěli jsme si dát něco malého k večeři, ale nic takového tu nemají. Jen velké porce. To bych už večer nedala. Něco malého dáme na pokoji. Chleba nám ještě zbyl. Na zítra jsme si objednali místní domácí. Na zprávy jsme už na pokoji. Po 12 dnech je Ota konečně uvidí celé. Já je oželím, potřebuji něco přeprat.

Během pohodového večera pročítám zapůjčené publikace a hledám další utajené zajímavosti tohoto kraje, Ota sleduje televizi. I když se na ni těšil, v deset u ní už usíná. Jde se spát.

V noci bylo sice horko, ale spali jsme nějak lépe.

Po snídani jsme původně chtěli vyrazit na Königstein, kde je jedna z největších horských pevností v Evropě. Včerejší zážitek z návštěvy mostu Bastei však zopakovat nechceme. Platit poměrně drahé vstupné a prodírat se mezi davy turistů nás fakt neláká. Nelákalo by nás to ani zadarmo.

Volíme náhradní program na nedaleký Pfaffenstein, snad tam nebude tolik lidí. Dokonce na vrcholu je i rozhledna. Už na parkovišti to vypadalo dobře, bylo tam jen pár aut. Jediný problém byl, že chtěli parkovné 4 Eura do automatu. Restaurace ještě měla zavřeno, ale naštěstí poměrně brzy šla okolo dvě děvčata a rozměnila nám.

Pfaffenstein, stejně jako řada ostatních vrcholů na saské straně, je stolová hora, jejíž okraje tvoří štíhlé vysoké skály, jejichž vrcholy jsou občas upravené na vyhlídky. Je tedy nutno se nejdřív dostat nahoru. Výstup je náročný, prudký, lidí skutečně jen pár, takže nemusím spěchat a mohu se kochat už cestou. Koleno jsem ráno zatáhla, ani hůlky jsem nezapomněla, tak to musím zvládnout. Nahoře Ota prohlásil, že je to konečně zase pořádný výlet – tím narážel na nepovedený včerejšek. Bylo tu skutečně krásně.

Restaurace (asi i s rozhlednou) je otevřena až od středy do neděle. Dnes je oboje zavřeno. Možná i proto zde bylo málo lidí. Ale luxus občerstvení jsme rádi vyměnili za ten klid. Na vrcholu plošiny jsou na všech stranách vyhlídky, takže jsme ani o ty výhledy nepřišli. Našli jsme tam borůvky, měli jsme tedy i to občerstvení. Jak je sucho, byly malé, ale bylo jich docela dost.

Vrchol je podle mapy protkaný pěšinami. Po jedné takové jsme se chtěli dostat dolů. Dokonce tam byly i nějaké šipky, takže jsme si říkali, že jdeme dobře. Bylo tam moc hezky. Jenže jsme se dostali do míst, kde jsme pokračování cesty už neviděli. Díky tabletu jsem sice zjistila, kudy cesta má vést, i tu značku jsme tam po chvíli našli. Kousek jsme se po ní i vypravili, ale asi by nám muselo být aspoň o 30 let míň, abychom si troufli se spustit ze skal dolů. Naštěstí pud sebezáchovy byl silnější. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se kus vrátili a po hlavní cestě plošinu opustili. Aspoň jsme viděli ještě další zajímavé skalní útvary. Cesta vedla přes náměstíčko, kde se vypínaly vysoké skály, a to bylo jediné místo, kde bylo trochu víc lidí – horolezci se tam pokoušejí tato skaliska pokořit. Jinak jsme tam potkali skutečně jen pár lidí. Takže jsme si to úžasně užili. Shodli jsme se na tom, že je tu hezky, ale že naše Teplické a Adršpašské skály se nám líbí víc. Ale každý kus krajiny má svoje kouzlo. Tady byly zase úžasné výhledy.

Při zpáteční cestě jsme se jen podívali, jak to vypadá v Bad Schandau s historickou rozhlednou, ale nezměnilo se vůbec nic. Takže cedule Dnes z technických důvodů zavřeno tam může být hodně dlouho.

Tentokrát jsme se vrátili docela brzy – už v 16 hodin jsme byli v penzionu. Zašli jsme na obědo-večeři do České hospody, pochutnali si, ale pak jsme se doslova odvalili na pokoj. Dnes byl překvapivě Ota snad zničenější než já. Mne dorazilo až jídlo. Zbytky nenechávám, takže jsem se řádně přejedla.

Večer už jen plánujeme zítřejší výlet. Původně už dnes mělo pršet, teď to vypadá, že bude i zítra hezky. Do Německa však už nepojedeme.

I podle ranní předpovědi pršet nemá, má být dokonce ještě tepleji než včera. To snad ještě jde? Dnes si chceme projít naučnou stezku Kaňon Labe. Mělo by to být převážně lesem, tak to snad tak hrozné nebude.

Ráno jsme už před půl devátou byli v jídelně připraveni na výlet. Po snídani autem odjíždíme do obce Labská stráň, kde necháváme auto. Pokračujeme autobusem do Děčína do zastávky U školy. Lesoparkem stoupáme na vrchol Stoličné hory, kde začíná naše naučná stezka. I kdy jsme šli v lese, bylo horko, až dusno. Zpočátku jsme míjeli samé lavičky, přístřešky a když jsme si chtěli dát svačinu, tak jsme na nic takového nenarazili. Až na Růžové vyhlídce. Ačkoli jsme cestou snad nikoho nepotkali, tady byla lavička obsazená. Ale byla na sluníčku, tak nám to nějak ani nevadilo. Cestou jsme si jako předkrm natrhali borůvky, tentokrát byly větší než na Pfaffensteinu. Na padlém stromě vedle cesty k vyhlídce jsme ve stínu lesa pojedli. Sotva se Ota najedl, už by pokračoval. Musím ho trochu krotit, abych si taky trochu odpočinula.

Nakonec přece jen vyrážíme. Když jsme došli na rovnou historickou Knížecí cestu, můžeme si připadat jako panstvo. Jenže ti tady sotva chodili pěšky. Co jsme však chtěli, to máme. Je dusno, poslední zbytek vody dopíjím na okraji lesa s vidinou, že v civilizaci už něco koupím. Ještě scházíme k hotelu Belvedere, kde je úžasná vyhlídka. Před lety tam bylo zavřeno, letos to vyšlo stejně – jak je tam dlouho cedule Dnes zavřeno, nevím. Objevujeme kohoutek, ale voda, která z něho teče, vypadá nevábně, dokonce i smrdí. Mám dojem, že 0,5 km k autu v tom horku, navíc po sluníčku, už ani nedojdu. Do kopce sotva jdu. Na rovině je to už lepší. V nohou máme 16 km, když konečně dorazíme k autu a k hospodě. Jdu si koupit Birella, mají dokonce mého oblíbeného s grepem a pomelem. Není ani moc ledový, to mi vyhovuje. Než jsme vyjeli, už jsem ho ztrestala. Ota mi sice pomohl, ale jen malinko. Už se těší na pivo v cíli.

V Hřensku hned vedle našeho parkoviště točí Otovo zamilovaného Bernarda, tak se ani nejdeme zcivilizovat. Naštěstí se nechá sedět ve stínu venku, tak nikomu nevadí, jak jsme zpocení. Já se s druhým pivem už loudala, Ota neodolal a dal si čtvrté. V tom horku a vlastně téměř na lačno ho to skoro porazilo. Byl pěkně vláčný. Ještě cestou do hotelu tvrdil, jak na zítra připraví vodu do petek na naše další putování, ale tím to skončilo. Podíval se na zprávy, osprchoval se a zalehl. V eufórii dokonce tvrdil, že nemá hlad, že nechce večeřet.

Já jsem něco pojedla, večer něco málo zabalila, ať nemusím ráno tolik spěchat.

Na dnešek se spalo skvěle, až nás to překvapilo. Možná to bylo i tím, že k ránu sprchlo. Než jsme šli na snídani, bylo ještě ve stínu vlhko. Vypadá to zase na pěkný pařák, i když dnes to aspoň trochu fouká.

Dnes musíme opustit penzion. Rozhodli jsme se, že po dvou náročných dnech to pojmeme trochu oddychově. Uděláme si rozhlednový den. Než jsme to vše dobalili, doplnili vodu a naložili vše do auta, nechybělo moc do jedenácti.

Jedeme přes Janov (tady jsme na rozhledně už byli), přes indiánskou vesničku Rosehill, kde jsme zahlédli velké množství týpí. Je to živé muzeum – vrátíte se zpět o 150 let do prostředí severoamerické prérie. Zastavujeme až za obcí Růžová, kde je parkoviště. Tady začíná naučná stezka Růžová, po které jsme před lety došli k Dolskému mlýnu. Dnes jdeme jen na nově postavenou rozhlednu na Pastevním vrchu. I když je nízká, jsou z ní hezké výhledy.

Nakonec jsme se rozhodli, že se po NS ještě projdeme okolo rozhledny. Cesta vede přes pastviny, které dokazují správnost názvu kopce. Z obou stran jsou ohradníky. Na jednom místě je vytyčená trasa přerušená šikanou s poznámkou, že máme asi 3 - 4 metry přejít přes pastvinu, kde cesta pokračuje. To by nebylo nic divného, kdyby nás sousední cedule neupozorňovala, že je tam vstup zakázán, protože ve stádu je plemenný býk. Nějak si cedule odporují. Naštěstí je stádo daleko, jdeme. Zvládli jsme to ve zdraví.
Na parkovišti v autě trochu uklízíme věci, které jsme měli v penzionu. Venku se to zatahuje, ať to nepřerovnáváme v dešti. Místo by zde bylo ideální i na přespání, ale je brzy i na přípravu oběda.

Přejíždíme k rozhledně Sokolí vrch – měla by být otevřená od 10 do 17 hodin. U rozhledny je i velké parkoviště. To je skvělý. Pod břízkami jsou dokonce stolky. Vedle oplocené rozhledny je i luxusní toika - i s mýdlem a vodou, takže ideální místo na přípravu oběda, příp. i na přespání. Tyto informace se někdy mohou hodit.

Nejdřív jdeme na rozhlednu. Je to sice původně jen telekomunikační stožár, ale je udělaná zajímavě a výhledy jsou daleké. Dokonce i výstup je pohodlný. Vždy pár schodů a kousek rovinky. To je pro mne to nejvhodnější. Řadu kopců už poznáme, kocháme se. Od Krušných hor se sem však ženou mraky, zdálo se nám, že tam už prší.

Protože jsme se rozhodli dnes nespěchat, odpočívat, dáváme tu větší volno. Já si koupila Birella s grepem a pomelem, Ota pivo. Sedli jsme si ke stolku, doplňovali zápisky, povídali si. Nejdřív jsem konstatovala, že se ochlazuje, začalo být konečně příjemně. Najednou se nad rozhlednu blíží černé mraky. Všeho jsem nechala a pustila se do přípravy oběda. Ráno jsem namočila čočku, za chvilku byla měkká, rychle jsem ještě opekla uzené i s cibulkou. To už je zataženo, kam se podíváme. V dálce slabě hřmí. Uklízíme, co nebudeme potřebovat. Ještě jsme se stačili v klidu najíst. S prvními kapkami se jdeme schovat do auta. Nádobí jsme nechali venku, ať trochu oprší. To už i paní zavírá kasu i celou rozhlednu a odjíždí domů. Za bouřky se nahoru nesmí, asi si bojí i bouřky? Pokud někdo ještě přijde, má smůlu.

Venku lije jako z konve. Jsme rádi, že v tom nemusíme nikam jet. Sedíme v autě, posloucháme rádio, pozorujeme déšť a je nám fajn. Když bude pršet do večera, klidně tu zůstaneme do rána. Paní otvírá až v 10, to už budeme pryč.

Nepršelo dlouho, ale vydatně. Bouřka se přehnala přímo nad námi. Nádobí se krásně umylo, jen je skoro problém se k němu dostat. Všude je spousta vody. Parádně se ochladilo. Vyjasňuje se však, vylézá sluníčko, určitě se zase oteplí. Meteorologové tvrdí, že má bouřit celou noc, ale my jim moc nevěříme.

Objíždíme Děčín z jihovýchodu, míříme do cca 10 km vzdáleného Horního Chlumu, silnice se odpařuje, projíždíme jakoby nízkou mlhou. Nad obcí je nonstop otevřená kamenná rozhledna. Cesta k ní vede vysokou trávou, z této strany to je prošlapané jen minimálně, nahoru jsme přišli pěkně urousaní. Šli jsme v sandálech, aspoň nám boty snadno uschnou. Překvapuje nás, že poměrně velký prostor u rozhledny je vysekaný. Proč nevysekají trávu i na nepříliš dlouhé turisticky značené cestě, to jsme nepochopili. Po dešti je pohled shora nádherný. Obzory se vyčistili, mezi kopečky se válí mlžný opar, jak se lesy odpařují. Takové pohledy mám snad nejraději.

Když jsme došli k autu, pozoruji zajímavý jev. Svítí sluníčko, ale na straně řidiče prší. Nastupuje mokrý. Chvíli na něj koukám jak na zjevení, já nastoupila v suchu. Za chvíli už jedeme v dešti. Vracíme se zpátky k Sokolímu vrchu. Lepší místo na spaní nenajdeme, kdyby se v noci něco přihnalo, tam na nás nic nespadne, ani přívalová vlna nesmete. Není to ani přímo u silnice, tak by tam mohl být klid. Navíc ráno můžeme využít i toiku. Víc nepotřebujeme.

Když jsme se k rozhledně vrátili, postávali zde pravděpodobně potencionální návštěvníci, stejně však už mělo být zavřeno. Za chvíli odjeli a začal ten toužebně očekávaný klid. Moc jsme toho nenachodili, ale stejně jsem byla nějaká upocená. Nejdřív jsem se pořádně umyla  a šla chystat večeři. Během jídla jsem měla pocit, že to dopadne jako při obědě. Zatahuje se a hodně v dálce hřmí. Naštěstí jsme si ještě nějaký čas užili i venkovního posezení. Až v půl deváté nás začínající déšť donutil začít sklízet věci do auta. Než jsme to však sklidili, přestalo. To naštve. Už jsme však křesílka nevyndavali a nakonec v devět zalehli. Samozřejmě už se těšíme na další den, ten už zase bude trošku náročnější.

Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny pivovary a další zajímavosti – 4. část (Českosaské Švýcarsko) na mapě