Trnava zvaná Slovenský Řím (Maďarsko a Slovensko 2018 / 3)

Začíná čtvrtý den našeho maďarsko – slovenského putování a kousek před námi je západoslovenské město Trnava, kterému se velmi často říká Slovenský – nebo alespoň Malý - Řím. Další použitelné přívlastky jsou v tomto případě město krajské, pětašedesátitisícové a historické. A hned na úvod si můžeme prozradit, že převážně barokní Trnava sice rozhodně má co nabídnout, ale architektonicky pestřejší Nitra se nám den předtím líbila přece jenom více … což je ovšem dáno hlavně tím panoramatem „Sedmi pahorků“.

Ráno (pátek 3.8.2018) se vstává – zejména Bobovi (ale já ho fakt varoval, aby si toho posledního panáka už nedával) – o něco hůře než obvykle a je dokonce docela možné, že by při případné kontrole bdělých příslušníků u nás byly nalezeny i nepatrné fragmenty zbytkového alkoholu. Přesto se sbalíme poměrně rychle a vyrážíme – po rozloučení s novými kamarády (a kamarádkami, protože i Ajka se loučila velmi vřele) – na další cestu dříve než začne být nesnesitelné horko. Díky tomu jsme v Trnavě již před osmou hodinou ranní.

A je jistě zajímavé, že se osud rozhodl zcela nečekaně a místo otevřeného obchodu či ranní osvěžovny s vyprošťováky nám postavil do cesty Západoslovenské muzeum, které otevírá neskutečně brzy (v 8,30 hod., ale venku na ceduli mají stále ještě starý údaj s hodnotou 8,00 hod.). Proto nás také velmi milá a příjemná pracovnice muzea vpouští do bývalých klášterních prostor již v 8,12 hod. Vzápětí jsme ochuzeni o 3 eura za vstup i o 3,50 eura za focení (dražší focení než vstupné zase tak běžnou záležitostí nebývá). Na druhou stranu je potřeba hned dodat, že to muzeum rozhodně za návštěvu stojí a jeho nabídka je přepestrá.

Expozice je rozdělena do několika částí a podlaží. Ty hlavní sektory můžeme označit jako archeologie, etnografie, historie a přírodní vědy. K tomu je potřeba přidat další specifické expozice a výstavy. Zmínit je nutno také fakt, že se muzeum nachází v bývalém klášteře klarisek, jehož kostel, nabízející spoustu zajímavých architektonických prvků, je veřejnosti, bohužel, nepřístupný. Při prohlídce muzea, která se nakonec protáhla na více než 2 hodiny, nám dělala hudební doprovod podokenní příprava na trnavský jazzový festival, který je přístupný zcela zdarma.

Potom již nastal čas muzeum opustit a přesunout se hned do objektu naproti. V něm je totiž „ukryt“ podnik Phoenix … a my už to pivo fakt nutně potřebovali. Dokonce nám nevadila ani značka a nízkostupňová hodnota. Tady jsme alespoň v klidu probrali další strategii trnavského pobytu. Hned také mohu prozradit, že i Trnava má své jméno v ugrofinštině (Nagyszombat) a že mě – i přes množství památek - svým způsobem lehce zklamala. Ten Řím připomíná snad jen relativně vysokým počtem kostelů v centru města (má jich být deset) a o to víc mě mrzelo, že jsme v Nitře nevylezli na věž katedrály, nacházející se v hradním areálu. Tady jsme si totiž z Městské věže zajímavých výhledů za svá 3 eura zase až tak moc neužili. Těšit nás ovšem naopak mohlo, že tato věž je renesanční památkou, pocházející z 16. století.

Kromě této věže musíme zmínit ještě několik dalších pamětihodností, které jsme navštívili nebo alespoň pěkně z blízka viděli.

Začínali jsme u Dómu sv. Mikuláše, který – i když to tak na první pohled rozhodně nevypadá – bývá označován jako pozdně gotický kostel, postavený na základech románské stavby z II. poloviny 11. století v letech 1380 až 1421. Z dalších kostelů je potřeba zmínit minimálně Svatou Helenu (gotická stavba ze 14. století byla barokně upravena ve století 17. a jediná trnavská památka, do které mě Bob nedoprovodil), sv. Jakuba staršího (františkánský jednolodní kostel, postavený v letech 1632 až 1712) a sv. Jana Křtitele. Tento katedrální, jednolodní a raně barokní kostel byl vysvěcen – jako nedokončený – roku 1637 a někteří místní ho považují za nejkrásnější kostel ve střední Evropě.

Skvostem tohoto kostela je monumentální dřevěný hlavní oltář (jeden z největších oltářů svého druhu v Evropě), který vznikl v letech 1637 až 1640 zásluhou vídeňských mistrů Knotha a Knillinga, kterým pomáhal místní umělec V. Stadler. Oba posledně jmenovaní jsou také autory chrámové kazatelny. Stropní fresky a štuková výzdoba je naopak prací pouze italskou a podíleli se na ní zejména G. B. Rosso, G. Tornini, P. Conti, F.I.Grafenstein a C.Ricchi.

K zmíněným sakrálním památkám (Trnava je sedmé největší město Slovenska, ale jeho význam církevní je mnohem větší ... vždyť zde dokonce svého času sídlil i ostřihomský arcibiskup) je nutno přidat ještě minimálně – již zmíněnou – Městskou věž, dva barokní sloupy (mariánský a svatotrojiční) i několik měšťanských domů, Radnici a barokní komplex zdejší univerzity.

Nás však začíná tlačit čas, takže v íčku koupit vizitky, skočit na něco do žaludku (dršťkovka bez pečiva, které došlo, a kofola bez piva, které také došlo a lahváče měli jen teplé) a vydat se opět směrem k jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích. Před JE ovšem odbočíme doleva a přes obě Dubové a Naháče (názvy obcí) se vydáváme ke zřícenině kláštera Kateřinka (Katarinka), který se ovšem správně nazýval františkánský klášter svaté Kateřiny Alexandrijské. Cestou lesem jsme z kol vytvořili dvě těžké a neforemné koule z bahna, což nám připomnělo, že kolem nás asi občas opravdu někdy i zapršelo (toho bahna bylo tolik, že jsme kola čistili v lese, druhý den v potoce a nakonec i doma).

Někdejší františkánský klášter, zrušený císařským dekretem z roku 1786, je uváděn jako součást obce Dechtice, kterou jsme nakonec zcela vynechali. Jedná se o zbytky klášterního komplexu, nacházejícího se na okraji Malých Karpat, které sice působí silně středověkým dojmem, ale ve skutečnosti se jedná o raněbarokní stavbu, dokončenou v roce 1618. Dominantní chrámová věž je dokonce ještě o století mladší, ale na druhou stranu je třeba přiznat, že chór kostela vznikl z kamenné gotické kaple, která zde stávala dávno před tímto klášterem.

Ten jsme si poctivě prohlédli, dokonce i z ptačí perspektivy. Naši dvojčlennou skupinu na šestipodlažní věž provázela mladá studentka, která zde opakovaně pracuje na rekonstrukci – či spíše konzervaci - této zajímavé a romantické památky s pozoruhodnou – a poměrně smutnou – historií. Koupili jsme si nějaký ten pohled a poté se již vydali lesem k obci Dobrá Voda. Z počátku nám dokonce dělal společnost nedlouhý úsek Malokarpatské úzkorozchodné lesní železnice, která zde vznikla na konci 19. století.

Po zdolání asi 1,5 km vzdálenosti mi ale, bohužel, něco prasklo v levém koleni, které nešlo následně ohnout. Při jízdě na kole je to jistým problémem, takže mi nezbývalo nic jiného než chůze, sjezdy a - se slzami bolesti v očích - pár rovinatých úseků. Kolega na mě čekal až na druhé křižovatce lesních cest a signál zde nepatřil k nejsilnějším, takže do Dobré Vody jsme se díky tomu dostali naprosto neplánovaně až téměř za tmy … a to jen díky tomu, že závěrečné 2 km byly téměř kompletně z kopce. Rychle jsme si ještě „zajistili“ ubytování na fotbalovém stadionu a potom se již usadili v hospodě s borovičkou a Starobrnem.

Doufal jsem jen, že mi zdejší legendární pramen Dobré Vody a noční klid na karimatce umožní ráno se nejen téměř rovně postavit, ale nějak zase zvládnout i onen základní otáčivý pohyb na kole. Před námi ovšem byl přejezd Malých Karpat …

PS: Vzhledem k tomu, že se mi doposud nepodařilo zpracovat fotografie z této výpravy, je Fotogalerie skromná a tvoří ji jen pár méně kvalitních snímků pořízených mobilním telefonem. Časem ji ale rád rozšířím.