Tři výšlapy v Dolomitech - Lago di Misurina

Vše začalo podvečerním příjezdem k malebnému jezeru Lago di Misurina (1754 m.n.m.), které pod dohledem majestátných štítů hor osvětlovalo právě zapadající slunce. Na jeho břehu jsme se ubytovali, abychom v dalších dnech měli možnost se blíže seznámit s majestátností hor a poznat jejich krásy i nástrahy.

První túru jsme si naplánovali v pohoří Cadini di Misurina, které se rozléhá na východ od jezera. Vyrazili jsme za brzkého rána, kdy nám ranní rosa ulpívala na špičkách bot a slunce se zatím schovávalo na odvrácené straně pohoří. Stoupali jsme od severního cípu jezera prvně listnatým porostem, který se však s přibývajícími výškovými metry stále rychleji měnil na milióny drobných ale i větší kamenů, až jsme došli na rozcestí Ciadin della Neve (2175 m.n.m.). Zde jsme odbočili vlevo nahoru do stěny a vydali se přes sedlo Forcella dela Diavolo (2380 m.n.m.) na chatu Rif. F. Ili Fonda Savio. Pracně nabyté výškové metry jsme rychle ztratili, ale jenom proto, abychom se po krátkém oddychu obtočili okolo masivu a začali nabírat nejprve postupně a v závěru velice ostře výškové metry, až jsme dorazili na nejvyšší bod této túry, do sedla nazývající se Forcella del Nevaio (2620 m.n.m.). Odtud nás opět čekal Ostrý sestup s malým vyvýšením do Ciadin della Neve. Stezka byla v nejexponovanějších místech osazena ocelovými řetězy a žebříky, ale bez nutnosti použít ferratový set. Z rozcestí nás pak čekal poslední výstup přes Forcella de Misurina a závěrečný sestup na chatu Rif. Col de Varda, kde jsme již, na rozdíl od vyprázdněných stezek, potkali větší množství „turistů“, kteří se zde nechali vyvézt lanovkou. Zde jsme si objednali zasloužený zlatavý mok a seběhli po sjezdovce zpět k jezeru. Výlet jsme zakončili tradičním rituálem chlazení nohou v jezeru. Celkem jsme ten den ušli lehce přes 15km a nastoupali 1993 výškových metrů.

Druhý den jsme využili místní autobusovou linku, která má zastávku hned u jezera a vyjeli do pohoří Tre Cime di Lavaredo, které bylo vzdáleno asi 5km severně od jezera. Z parkoviště u chaty Rif. Auronzo (2320 m.n.m.) jsme se vydali z levé strany masivu na chatu Rif. Tre Cime A. Locateli (2405m.n.m.). Až na závěrečné stoupání k chatě to byla příjemná procházka, která byla díky své přístupnosti bohatá na turisty. Pár set metrů za chatou se nacházela osamělá homole Toblinger (2617 m.n.m.). Na tuto homoli se jde jednosměrnou zajištěnou cestou, kde se již bez ferratového setu neobejdete. Větší část výstupu prověří vaše horolezecké dovednosti, neboť se stoupá kolmo ve stěně. Odměnou je pak krásný výhled na okolní masivy i chatu pod vámi. Když jsme sestoupali zpět, vyrazili jsme druhou stranou údolí a vešli do Tunelu Galleria, který ve skále vykopali za války italští vojáci. Tunel měří desítky metrů a bez čelovky není možné tunelem projít, aniž byste si nenatloukli holeně či hlavu. Na konci tunelu opět čekala zajištěná cesta až do sedla Forcella del Camoscio (2650 m.n.m) pod vrcholem Monte Paterna (2744 m.n.m.). Přestože jsme se původně až na samotný vrchol dostat nechtěli, malou chybou v navigaci se nám to podařilo a dosáhli jsme tak nejvyššího bodu toho dne. Vrchol byl osazen mohutným kovovým křížem, jak bývá zdejším zvykem. Vrátili jsme se zpět do sedla, odkud jsme již správně zvolili cestu úbočím masivu, kde byla stezka částečně vysekaná ve skále, až na chatu Rif. Lavaredo. Zde jsme si dali zeleninovou polévku nevalné chuti a vyrazili zpět k jezeru, jelikož se začal zvedat vítr a mraky se zlověstně honily po obloze. Po cestě nás čekalo ještě jedno malé překvapení, když jsme v lesním porostu potkali pasoucí se krávy. Když se po chvíli začaly sbíhat další a další z okolních lesů a poklusem si to mířili přímo na nás, zrychlili jsme výrazně krok. Naštěstí jsme je nezajímali my ani obsah našich batohů, ale říčka tekoucí kousek před námi, kde uhasily svou žízeň. Rozehřáté nohy jsme tentokráte krátce zchladili v potůčku vlévajícího se do jezera, který byl výrazně chladnější. Lépe řečeno, byl ledový a nohy tam bylo možné udržet jen pár sekund, než se příjemné pocity změnily v bolest. Tato túra byla dlouhá 23km a nastoupali jsme celkem 2166 výškových metrů.

Za třetí a poslední túrou jsme museli kousek dále do 16km vzdáleného známého lyžařského střediska Cortina d´Ampezo (známého též jako olympijské město), jehož kulisu tvoří mohutný masiv Tofana. I tam vede autobusové spojení přímo z Lago di Misurina. My jsme však zvolili rychlejší způsob a to vlastním vozem. Poté jsme se vyšplhali uličkami až na parkoviště pod stanicí lanovky. V místě je lanovek vícero a záleží pouze na Vás, kterou zvolíte a kam vystoupáte. Tou naší, jsme se dostali do výše 2470 m.n.m., kde jsme vystoupili u chaty Rif. Ra Vales. V těchto místech se v zimě prohánějí stovky lyžařů, tentokrát jsme tam však byli zcela sami, většina spolujdoucích se totiž nechala vyvézt těsně pod vrchol Tofany di Mezzo, kam lanovka pokračuje. Po malé obhlídce terénu jsme se vydali přes sjezdovku do úbočí masivu Tofana. Celý masiv je doslova labyrintem cest a stezek, z nichž většina jsou chodníky typu Via ferrata té nejvyšší obtížnosti. Poctivě jsme nabírali výškové metry krok po kroku. Zpočátku nás spalovalo slunce, neboť jsme stoupali po východní straně. Ale ani poté, co jsme se dostali na hřeben masivu, jsme si moc nevydechli. Slunce doplnil silný a chladný vítr, který nás doprovázel až na vrchol Tofana di Drento (3238 m.n.m.). Při stoupání na tento vrchol, již naše těla poznávala vyšší nadmořskou výšku s menším obsahem kyslíku, a taky nekonečné množství hrnoucí se šotoliny. Dalším cílem byl druhý ze tří vrcholů tohoto masivu Tofana di Mezzo (3244 m.n.m.). Abychom se tam však dostali, bylo nutné sejít zajištěnou cestou do sedla o zhruba 200 výškových metrů níže, a to jenom proto, abychom si je opět mohli znovu vyšlapat, resp. vylézt. Na tomto úseku se vyskytovalo poměrně hodně lezců, neboť pod vrchol Tofana di Mezzo vede již zmíněná lanovka. Po dosažení druhého vrcholu nás čekal neméně náročný sestup vesměs zajištěnými cestami po levé straně masivu. Zpočátku se jedná o klesání pouze mezi kameny, ale po chvíli se napojujeme na ferratu Aglio. Níže se dostáváme k věži Punta Anna, kde vede ferrata Giuseppe Olivieri. Jedná se o jednu z nejtěžších jištěných cest v Dolomitech. Postup skalním masivem je poměrně pomalý a musíme si dávat pozor při každém stupu a chytu, abychom neuklouzli. Přestože máme ferratové sety, pád do něj by nepatřil do kategorii příjemných a pravda ani příliš bezpečných (kámen z Dolomit se vyznačuje velmi Ostrými hranami). Postupně krůček po krůčku, stále spalováni Ostrým horským sluncem, se dostáváme až na sjezdovky, po kterých jsme seběhli až k Rif. Duca d. Aosto (2098 m.n.m.), odkud se vydáváme lanovkou k našemu vozu. Celkem jsme tentokráte ušli necelých 13km a nastoupali 1725 výškových metrů, ale ruce z náročných ferrat máme vytahané až k zemi.

Během našich třech túr jsme dokázali ochutnat pouze malou část toho, co DOLOMITY nabízí, a proto v budoucnu do této oblasti, vysokohorské turistice zaslíbené, jistě mnohokrát zavítáme.

Celou fotogalerii naleznete zde.

Může se hodit:

Ubytování:

Byli jsme ubytováni v bezprostřední blízkosti jezera v dvouhvězdičkovém hotelu Albergo Dolomiti des Alpes . U jezera se také nalézá kemp.

Přímo u jezera je samoobsluha, několik restaurací a zastávka autobusu vedoucí jak k masivu Tre Cime tak do Cortiny d´Ampezo.