Toulky s Megy IV. Rabštejn nad Střelou

Rabštejn nad Střelou

Výlety sMegy se mi zalíbily natolik, že po sobotním za Dědkem a Bábou jsem hned vneděli ráno, kdy se ukázalo, že obloha je stejné azúro jako včera a dost možná to bude jeden zposledních hezkých dnů tohoto podzimu, nadhodil, že bych měl zase tip na výlet. Jenomže tentokrát jsem narazil - Anička včera taky narazila - ale kotník, když skákala zjednoho ztěch balvanů. Museli jsme ji nohu večer ledovat a zafačovat, ale stejně se jen tak belhala, mamka prý musí žehlit a Markétka má domácí úkol. Megy naštěstí neumí mluvit, jinak by si taky něco vymyslela. Do auta se jí dvakrát nechtělo, ale má smůlu, že nemá možnost volby. Možná je to štěstí, kdo ví. Filozofovat o výhodách a nevýhodách života na svobodě zpsího pohledu by bylo určitě dost zajímavé a jednou se do toho pustím. Vautě začala řádit a hned skočila na přední sedačku a sápala se na mě. Pro každý případ, a protože znám kamaráda Petra Heideho, kterému pes za jízdy skočil na nohu na plynu a on obrátil auto na střechu, jsem psa připnul na vodítko a to vodítko upevnil tak, že jsem šňůru skřípnul vzadním okně. Megy tak měla poměrně volno, ale na mě už nedosáhla. Po delší úvaze jsem si zpalety možností, která se přede mnou tak rafinovaně otevírala, vybral svého favorita - Rabštejn nad Střelou. Těžko byste hledali jiné město, kde je na malém prostoru soustředěno všechno, co dělá dobrý výlet výletem: hrad, zámek, řeka, starý lom, opuštěné bunkry, skály s výhledy a navíc i jedna stará legenda a jedna vzpomínka na film současný. Západočeské městečko Rabštejn nad Střelou je považováno za nejmenší v České republice a možná i v celé Evropě. Ačkoliv jde o miniaturní zmenšeninu, má hrad, zámek, kostel a dokonce i kamenný most, který se pyšní přívlastkem nejstarší v Čechách. Do dnešní doby se zachovaly pozůstatky středověkého hradu, zámek z počátku 18. století a bývalý klášterní kostel Panny Marie Sedmibolestné. To nejzajímavější na Rabštejně je ale panoptikum malinkých hrázděných domečků, namačkaných na sebe v jedné ulici kolem silnice, stoupající od kamenného mostu khradu, zámku a klášteru. Domy, stavěné většinou z hrázděného zdiva s břidlicovými chodníčky jsou půvabným skanzenem středověkého osídlení a pohled na ně se neokouká. Tentokrát jsem měl ale vplánu něco jiného. Byl jsem na Rabštejně už mockrát, viděl jsem ho zadumaný pod sněhovou peřinou, břidlicové skály, ze kterých vykukovaly Jarní skalničky, prudké Jarní tání, které změnilo meandrující řeku Střelu ve veletok a teď jsem se chystal brouzdat se spadaným listím po naučné stezce, která vede nejdřív údolím kolem řeky Střely na vyhlídku Havraní kámen a potom kolem vojenských bunkrů přes Havraní ranč a židovský hřbitov zpátky do městečka. Zaparkovali jsme hned dole kousek nad kamenným mostem, který je starší než ten pražský. Překvapilo mě, že tu vznikla nová restaurace, ale vlastně jsem o ní už slyšel. Jelení medailonky a jelení guláš za padesát korun. Všichni na to místo pějou chválu. Myslím, že to provozují zvedlejšího domu, na který mám své vzpomínky. Před lety mě do Rabštejna nad Střelou zavála práce na reportáži spracovním názvem „cesta změsta" taky proto, že právě tady natáčel režisér Tomáš Vorel stejnojmenný film.

Cesta z města

„Máte smůlu, že jste nepřijel předevčírem," přivítal mě ve dveřích rabštejnský Zdeněk Kozlok. "To se za mnou přijel podívat Tomáš Vorlů." Představil jsem se jako člověk, který se odstěhoval z města před dvěma roky a teď bydlí asi dvacet kilometrů odsud, a řekl, že mě zajímá vyprávění člověka, který hrál ve filmu Cesta změsta víceméně sám sebe. Myslel jsem při tom na to, že lidé z města, kterým ještě pořád trochu jsem, pokládají krátkou cestu na venkov za stejně exotickou jako třeba výlet do Thajska. Seděl jsem v křesle pod vycpanou hlavou jelena, která ve filmu také figurovala, prohlížel si fotografie z natáčení pověšené na zdi a jedním uchem poslouchal jednání poslanecké sněmovny o způsobu volby nové televizní rady..

"Tomáš do Rabštejna jezdil už čtyři roky," překvapil mě hned v úvodu pan Kozlok. "Nejdřív mi připadal jako takový nafoukanec - než ho člověk poznal. Když nás požádal abychom s manželkou v jeho filmu hráli role hostinských, tak jsme byli pro.

"Kritizovali ho potom, že tam je spousta neherců. Ale on to bral z té reality jaká je. On tady Tomáš možná někde pendluje, protože říkal, že tady bude celý týden. Vždycky si někam zaleze, najde si místo v lese, tam vydrží tři-čtyři dny vegetit a píše knížku nebo nový film. On má tendence z Prahy pořád mizet. Jezdí sem na ranč, protože má rád koníčky, ale hlavně se schovává v lese. Sám tvrdí, že tam má někde skálu, u které se zabydlí. Ale ještě neprozradil kde to je."

"Ta scéna s kočím je natočena s koňem, kterej opravdu tahá v lese dřevo," vzpomíná Zdeněk Kozlok. "První varianta byla, že dotáhnou z Barrandova koně cvičenýho, ale pak jsme po dohodě řekli, že to teda zkusíme s naším Šohajem, von je mírnej. Začalo se uvažovat, že bude najíždět do hospody. Udělali jsme mu speciální gumový podkovy, aby na dlažbě neuklouznul. No a dopadlo to perfektně. Sám Polívka osobně pochválil kočího že je jednička. Musel ovládnout koně, kterej váží pomalu tunu aby na něj nešláp. On má ještě jednoho koně, Kaštana, a to je zabiják. Po natáčení mě nakop, že jsem skončil ve špitále se zlomeným žebrem." Zajímalo mě, když už tu tak trochu neherci předváděli své životy, jestli byl také prostor aby opravdu hráli sami sebe - improvizovali. "V jedné chvíli se tam ženské dohadují, pomlouvají mě a Polívku jací jsme vožralové - no to už nebylo ve scénáři, ale jim se to hrozně líbilo, tak to nechali," směje se filmový hospodský Kozlok. "Anebo když trempové ve filmu vyvolali rvačku, házeli se jitrnice, jelita... dva dni se jenom uklízel ten bordel a já nevím, proč to vystřihli. " Rabštejnští herci přijeli i na premiérové uvedení filmu do Prahy. Protože Vorel má rád trpaslíky, Zdeněk Kozlok mu jednoho na premiéru přivezl - za Rabštejn. Režisér byl překvapený, ale filmový hospodský taky: "Byli jsme jinak nadabovaný." Dneska to vypadá, že filmový hospodský se stal hospodským skutečným. Dostal jsem tenkrát na Vorla telefon a požádal ho o rozhovor. Odpověděl i e-mailem, neboť asi nechtěl být rušen ve svých myšlenkách: „Probudím se, až se probudím. Běhám, tančím, koupu se, křičím. Pak si udělám oheň a uvařím čaj. Hodinu piju a nořím se do ticha. Pak čtu něco poučného, né však žádné fabulace či fikce, alébrž knihy o skutečnosti, např jaké existují rostliny a na co jsou dobré. Pak chvíli spím. Pak se chodím lesem, sbírám houby, nebo jezdím na koni. Večer si zakouřím u ohně, nebo jdu do šenku za přáteli. Když jsem se ženou, tak jsem sní nahý a všechno pohltí tma. Probudím se, až se probudím..."

Havraní kámen

Byl jsem na Rabštejně už mockrát, ale nikdy jsem si neprošel naučnou stezku, která začíná za kamenným mostem po proudu řeky. Teď jsem se po ní vydal a vláčel za sebou tříměsíční štěně, které se rozhodlo očichat každý keř na hraně, pod kterou padal strmý stráz desítky metrů až khladině Střely. Bál jsem se jí odepnout zvodítka, když tam byl takový padák dolů a tak se mi neustále zamotávala, šaškovsky mě předbíhala a pak se pokoušela mě vláčet a ohlížela se kradmo na mně, co tomu všemu říkám. Po asi čtvrt hodině, kdy jsme šli po vrstevnici začala cesta prudce stoupat směrem kvyhlídce U hraběcího kříže. Zatímco jsem supěl, Megy ztoho měla evidentně legraci a právě vtěch nejobtížnějších okamžicích vesele poskakovala a chňapala mi po nohavicích. Po levé straně probleskovala mezi stromy silueta hradu a zámku, ztohoto pohledu nezvykle atraktivní. Také nahoře to vypadalo hezky a na cedulce na vrcholovém kříži jsem si připomněl nejvýraznější postavu našeho kraje - hraběte Lažanského, který právě tady kdysi nejdřív vynadal svému koni, za to, že zastavil, ale když se ráno probudil, byl mu vděčný, že mu zachránil život, protože po pár metrech začínala propast.

Možná to bylo taky tady,kde přišel podle pověsti Rabštejn ke svému jménu. Podle pověsti tu lovil král sdružinou a když nad nimi přeletěl havran, tak ho prostě sestřelili. Ale pak zjistili, že má vzobáku prsten sdiamantem a jeden cizinec tvrdil, že odobný měl jejich rod a nedávno se jim ztratil. Trochu podezřelou hypotézu ale dokazoval tím, že má prsten kouzlenou moc. Aby to dokázal, navlékl si ho na prst a několikrát s ním otočil. Obloha se zatáhla a spustila se bouře. Cizinec znovu otočil prstenem a obloha zmodrala. Po dalším otočení se začaly rozestupovat skály a na jejich vrcholcích vyrůstaly mohutné zdi. Když bylo dílo hotovo, stál tu hrad. A tak král nechal prsten záhadnému cizinci a ten mu na oplátku nechal hrad, který nazvali Havraní kámen, což je německy Rabenstein. A já si vždycky myslel že to je nějak odvozené od vztahu pán a rab, který, jak tvrdí Hegel, vznikl když pán se nebál riskovat vsouboji život a rab radši sloužil než aby riskoval.