Toulání 800-letým Uničovem a cesta zpět

Opět se tedy vracím do poloviny června roku 2013, kdy se město Uničov v plném zdraví a jubilantském lesku plně nořilo v oslavách svých kulatin. Opět se ocitám v bytě svých přátel a přesvědčuji všechny, že je škoda sedět doma, když venku je takové pěkné vedro a rozpálené ulice přímo vyzývají k procházce městem. Koneckonců v muzeích bývá příjemný chládek a cestou potkáme osvěžoven habaděj. Ivoše jsem nezlomi, protože byl vyčerpán poté, co se nškolik dní věnoval polské družební delegaci, ale tři lidičkové se ke mně přidali.

Od počátku mi bylo jasné, že to nesmím honit a program musím volit uvážlivě. Ale jak, když Uničov dnes pro své občany i návštěvníky otevřel svou náruč dokořán a zcela zadarmo ?! V této chvíli musím zklamat všechny závisláky a sběratele sociálních dávek – zadarmo byl vstup do místních muzeí, výstup na radniční věž a podobné atrakce. Bylo jich hodně a času málo. Než se ostatní vypravili, stihl jsem v místním infocentru výstavku z kreseb Jiřího Slívy a byl to příjemný úvod pro vysoce kulturní odpoledne.

Další atrakcí, která nás čeká, je Šatlava. Tedy ne, že bychom cestou páchali nějaké nepřístojnosti a byli zadrženi bdělou městskou policií, jen jsme se chystali navštívit místní muzeum vězeňství v budově z II. poloviny 16. století. Muzeum mapuje – víceméně – období od poloviny 18. století do počátku 20. století a určitě stojí za vidění. Zdi jednotlivých cel zdobí „díla z pera“ vězňů, převážně s náboženskou tématikou. Tento fakt mě celkem překvapil. Sám jsem sice dýchal mříží ředěný vzduch jen v šatlavě vojenské, ale pamatuji si, že středobodem zájmu zdobitelů kobkových zdí bylo tehdy něco zcela jiného. Oko mnohých jistě potěší špehýrka, kterou nahlédnete do cely obývané jakousi – jistě počestnou – ženštinou. A mně radost způsobi zejménal objev cely, ve které si návštěvník muzea může – v rámci prohlídky - sám vyrobit papírový pytlík. Pytlíček jsem si slepil takřka dokonalý. Až jsem upadl do podezření, že zde tuto činnost nevykonávám poprvé v životě. A nevím proč, nikdo z naší skupiny se k mé činnosti nepřipojil. Nevadí, mám doma zajímavý suvenýr a do budoucna se hodící pracovní praxi.

Po této zájmově-umělecké činnosti neleníme a zamíříme k bývalé renesanční městské zbrojnici, pocházející z let 1575 – 1585, která dnes pod názvem Muzeum U Vodní branky představuje historii královského města a jeho významné starosty (Dalibor tam zatím ještě není). Cestou na nás podnikl nálet gigantický černý hmyz, ale i naše dámy se brzy uklidnily, zajímaly ho totiž jen květy jabloní. Vodní branka je zajímavé malé muzeum v architektonicky pozoruhodné budově, někdejší to součásti Městského opevnění. A já opět lehce zalitoval, že se mi nechtělo se tahat se zrcadlovkou. Pak už je čas na cigaretku a odpočinek, protože ostatní účastníci výpravy se cítí lehce vyčerpáni a kulturyplni. Naštěstí jsme odpočívali v místech historicky atraktivních, a tak jsem se mohl věnovat pořizování fotodokumentace.

Následuje klášter minoritů s kostelem Povýšení sv. Kříže. Tady nás čeká výstava historických fotografií Uničova, malý klavírní koncert a ptactvo, volně poletující v prostorách původně gotického – a dnes barokně přestavěného - chrámu, který v současnosti slouží převážně jako koncertní síň. Zdržíme se zde nakonec déle než jsem čekal a měl v úmyslu, a tak už nestihnu výstup na Ochoz radniční věže. Nevadí, už jsem tam byl a určitě ještě někdy budu. Bohužel jsme ovšem „prošvihli“ i kolonu veteánů, proježdíjecí přes Masarykovo náměstí. Jednalo se zřejmě o účastníky dopoledního srazu v Šumperku.

Návratem na náměstí pro nás také kulturně-poznávací program dne končí. Chvíli ještě pokoukáme po stáncích, kde převládají různé rukodělné výrobky a pamlsky, potom doma posedíme a podebatujeme a jde se na pivo. Výjimečně ne k Orlovi, ale do restaurace U dvou císařů, kde se naše řady opět rozrostou. A nejen v duchu litujeme ty, lteří sedí na zahrádce před Orlem. Hraje se totiž v hospodě i na náměstí, takže tamní pobyt musí být dosti stereo-schizofrenní. Odcházíme až na tradiční phňostroj.. Většina zůstane u ohňové show a pozoruje - hudbou doprovázené - rachejtle pěkně „zezdola“. Já se spokojím s pohledem z okna, Ivo se zvukovými efekty.

A pak začíná tradiční hedebně-debatní dlouhá noc. Lehce pomluvíme Jirku, že tu není s námi (ach ty ženy …) a většinu času věnujeme plánům na dny příští. To raději moc nekomentuji, protože v pondělí nastupuji do špitálu (to jsem ještě ani netušil, že to bude jenom první pobyt z letošních mnoha) a raději poslouchám plány ostatních na druhou Velkou výpravu do země, kde se na znamení souhlasu divoce vrtí hlavou. Čas utíká, chvilka spánku a je čas zase vyrazit k domovu.

Ráno se již tradičně rozloučím jen s polovinou rodiny, protože její nejstarší a nejmladší členové mají před sebou ještě několik hodin ozdravného spánku. To já mám před sebou 30 kiláků – tedy pokud mě zase nepopadne touha si cestu prodloužit. Naštěstí nepopadla a i díky tomu jsem si zase trošku rozšířil přehled o sakrálních stavbách v Olomouckém kraji. Nejprve jsem se zdržel fotografováním exteriéru kostela v troubelické části Lazce a o něco později prohlídkou interiéru vzácně otevřené kaple sv. Antonína v Dolní) Libině. Tím pomalu končil další hezký víkend. Ale na předobědové pivko na Koupáku ještě čas byl. Vždyť se tam teď nějakou chvilku nepodívám …

Zcela na závěr si dovolím laskavé čtenáře Turistiky upozornit, že tento cestopis je přímým pokračováním prvního dílu, který je obsahově zaměřen hlavně na cestu do víru uničovských oslav a na jízdu historickým parním vlakem. Najdete ho při použití odkazu https://www.turistika.cz/cestopisy/cesta-na-oslavu-aneb-unicov-slavi-800-let