Šumava, rok nula po sametové revoluci. Retro 1990. 3.díl Směr Prášily

Ve stodole za Železnou Rudou nám přes noc všechno uschlo. Dnešní den není moc kam spěchat, i když už jen sem tam kape. Přesto nemůžeme naše svršky ve stodole zanechat zbytečně dlouho, aby nám přílišným suchem nepopraskaly. Petr, jinak bývalý tremp samotář, kterého jsem přibral s sebou, si něco při obouvání mumlá pod nos. O co jde, zjistíme později.

Po kratším mírném stoupání silničkou nás konečně potěší odbočka doprava na JV. Odbočujeme a okamžitě se ocitáme ve vojenském prostoru. Tedy původní zákaz vjezdu a cedule zakazující vstup tu jsou. Ale jinak žádnou khaki postavu není široko-daleko vidět, ani slyšet. Už jsou pryč, jako všude v pohraničí. A my jim děkujeme za skvěle hlídané lesy před vandaly, včetně operovávaných komfortních seníků.

Zase v zemi nikoho. Zůstává jen ten klid mimo civilizaci. Žádné dítě nešťourá klackem do mraveniště. A ticho. Určitě se tu po nás objeví jedinci, kteří si to nesnesitelné  ticho odizolují sluchátky v uších.

Okolo kmeny starých stromů porostlé mechem. Nic sem nedoléhá. Přírodu člověk všude devastuje, ale ta zdejší, v té době neposkvrněná, nám v hlavách zůstala natrvalo. Takové to už nikdy nebude. Jen horší.

Všichni, co jsme spolu tu celou Šumavu, včetně Českého Lesa tenkrát takto v následujících letech po ´89tém  prošli, si blahopřejeme za ten okamžitý nápad a štěstí.

Po nějaké době, v lese vidíme napravo, kousek od sebe, opět dva seníky. Ale ještě je příliš brzy. Teprve dopoledne. Takže je nepotřebujeme. Je to ale škoda.

Až později doma jsme zjistili, že hned v Železné Rudě jsme měli popojít kus na jih až ke skutečné hranici a tu pak kopírovat na západ, když už hlídači pásma zmizeli. Jenže, to také mohla být slepá cesta, museli bychom se třeba vracet. Ošidili jsme se o ještě divočejší přírodu. No, ale s tou mapou to nešlo uhádnout. A mačety na prosekávání cesty nenosíme.

 Tady šlapeme řídčeji porostlým terénem. Při první příležitosti odbočujeme doprava více k jihu. Cesta by měla mířit k jezeru Laka hluboko ve vojenském prostoru. Tehdy se jezero ještě nazývalo Pleso. Po více jak hodinové chůzi se nám zdá, že jdeme nějak dlouho. Cestou míjíme různě odbočující a křižující pěšinky a cesty, a Laka nikde.

V této nejistotě se rozhodujeme to vzdát s tím, že jsme jezero nenašli. Zamiřujeme tedy nejbližší trochu slušnou cestou na rozvidlení mírně vlevo. To byla chyba. Prostě několik hodin chůze neznámým terénem bez jakéhokoli značení místy, kde pro stromy není žádný rozhled, a s poloslepou mapou se těžko trefuje do určitého bodu.

Až doma v klidu, při analýze jsme zjistili, že jsme odbočili jen asi 350 m před jezerem.  Není divu s hubenou mapou 1:100tis. a vrstevnicemi po 50m. Navíc nás občas zmátlo, že mapa měla neobvykle posunutý sever o 45°.

Po necelé hodince šlapání panenským pohraničním hvozdem se pěšina překvapivě točí téměř o 180° doleva těsně před státní hranicí. Aha. Tak teď bychom měli nabrat kurz aspoň na severozápad.

Cesta tam skutečně míří. Ale jen asi kilometr. Poté se narovná a kopíruje hranici, kterou lze ve vzdálenosti asi 350m za stromy tušit. Rádi bychom se už ale stočili severněji k Prášilům.

Nalevo se kocháme nádhernou panenskou krajinou, dle naší mapy pod 1308 m vysokým vrchem Ždánidla. Potřebujeme zatočit a konečně nabrat kurz na sever, kde by se podle nás měly Prášily nalézat.

Dnes těžko úplně přesně říci, po skoro třech desítkách let, po kterých lesních cestách jsme tady tehdy křižovali přibližným směrem na JV směrem k Prášilům. Nikde žádné značení.

V srpnu ´68 podobně nějakou dobu u nás bloudily skupiny sovětské armády. Obyvatelstvo demontovalo a měnilo značení, aby ruské vojsko dezorientovali. Pak se smáli, když vojenské kolony zmateně projížděly stejný úsek z různých stran několikrát sem tam nevědouc, kudy kam.

V krajině se tu střídají skupinky smrčin s travnatými místy. Stále nepotkáváme ani človíčka. Kde by se tady vzal, že. Krása. Jen panenská příroda a my. Paráda. Nepotkáváme nikoho s vyhrávajícím rádiem. Jen ptáčci švitoří.

Po nějaké době les ustupuje a konečně narážíme na asfaltovou vojenskou cestu, mířící od hranice k civilizaci. Na naší mapě samozřejmě v bývalém zakázaném prostoru zakreslena není. Hlavně že už mírně klesajícím terénem míří správným směrem.

Lesy řídnou a krajina se otevírá. Mezi lesíky a horskými loukami se solitérními osamělými smrčky dáváme přestávku. Už je teplo, tak měníme ošacení. Trochu sušíme boty a dáváme malou svačinku. Petr si sundává boty a my zíráme na děsné puchýře, už bez kůže. Až na holé maso. A on ani necekne. Naštěstí je zásoben leukoplastmi, fáčky podobnými lékařskými proprietami. Tvrdý chlap.

Po zbytek cesty snižujeme cestovní rychlost a přidáváme přestávky. Teprve teď z něj leze přiznání o čerstvě koupených, tudíž nerozšlápnutých botách. Tak moc s námi chtěl, že to riskoval.

Když přes stromy spatříme domky, namíříme to rovnou do Prášil. Neboť nic jiného by to být nemělo. Je to divné, ještě bychom měli být ve vojenském prostoru, ale je tu hospoda. Zavřená. V dnešní době je tu rušné turistické centrum. Tehdy jen samota. Kvůli zakázanému území. Ani jsme nevěděli, zda jsme ještě ve vojenském území, nebo už na jeho hranici. Je tu pusto a prázdno, takže ještě uvnitř.

Z Prášil pokračujeme onou vojenskou silnicí vzhůru. Kousek nad obcí spatřujeme napravo, na konci louky před lesem to, co potřebujeme. Skvělý seník v ideální poloze. Ubytováváme se v prvním patře se skvostným výhledem přes nádherné horské louky zpátky k Prášilům a na siluetu čouhajícího hraničního hřebene Šumavy s vrcholem Plesná, dnes Debrník.