Směřujeme na severovýchod republiky – 15. den – Pohoří Králický Sněžník - okruh cca 23 km dlouhý: parkoviště Pod Klepáčem – rozhledna Klepáč – sedlo Puchača – Králický Sněžník – pramen Moravy – vyhlídka Slůně – Nad Zbojnickou chatou - parkoviště

Zimu jsme v noci čekali, takže ranní teplota 8 stupňů nás moc nepřekvapila. Vstáváme v sedm, už je tu však rušno. První turisté už vyráží do kopců.

Tím, že jsem včera připravila svačiny, a také proto, že nezdržuji s ranní kávou, vyrážíme v půl deváté, i když jsem myslela, že to zvládneme dřív. Pro jistotu s sebou beru baterku, kdybychom se vrátili až za tmy. Ta je už v osm. Může se stát cestou leccos. Vždyť nás čeká trasa 23 km dlouhá s převýšením 1000 metrů. Tedy pokud to zvládnu.

Z parkoviště Po Klepáčem jdeme po červené – prvních 200 metrů je do hodně prudkého kopce. Nástup je tedy pro mne astmatika hodně náročný. Ale zvládla jsem to jen o trochu později než Ota. Následuje chvilku rovnější terén na vydýchání, ale pak zase stoupání až k rozhledně Klepáč (1143 m). Ta stojí na polské straně - jen několik centimetrů od hranic. Tudy vede rozvodí Černého, Baltského a Severního moře.  Stavěli ji Poláci a je to vidět na první pohled. Precizní práce Čechů se liší – tady dřevo není příliš opracované, prkna na podlážce nejsou seříznuta na stejnou délku. Ale to nevadí - je na kopci, ještě k tomu je 25 metrů vysoká. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 22 metrů je nádherný kruhový výhled na Králický Sněžník, Stezku v oblacích, Orlické hory, Suchý vrch, Jeseníky, Krkonoše, Jeřáb a samozřejmě do Polska. Podle Poláků se nejedná o rozhlednu, ale o vyhlídkovou protipožární věž. Byla postavena r. 2010, o rok později do ní udeřil blesk, ale již r. 2012 zase sloužila k vyhlídkám. Nějaké bližší povídání na kopci hledáme marně. Svítí sluníčko, už je příjemné teplo. Dáváme malou svačinku - croasan.

Pokračujeme po červené. Jdeme po hranici po ne příliš pohodlné kamenité cestě. Cesta chvíli klesá, chvíli stoupá. Buď mohu jít nebo se kochat. Obojí nejde, musím se dívat na cestu, abych si hned na začátku někde nezvrkla kotník. Podle cesty je spousta skutečně velkých a sladkých borůvek. Samozřejmě neodoláváme a občerstvujeme se.

Přicházíme do sedla Puchača (1108 m), které je pravděpodobně z polské strany přístupné autem. Je tu hraniční přechod a závora a na polské straně pár aut. Nikdo tu však není, je tu nádherný klid - a na naší straně přístřešek, který vybízí aspoň k tomuse trochu napít. Odtud jsme původně chtěli jít dál po hranici - po zelené přes vyhlídku Hraniční skály (1319 m) a přes Malý Sněžník (1326 m), ale na parkovišti nám místní lesník radil, ať tudy nechodíme, že je to sice o malinko kratší, ale cesta je to hodně náročná – samý kámen. Pokračujeme tedy po červené a jsme spokojeni. Cesta je rovná, pohodlná, zpočátku vede po vrstevnici okolo vrcholu Malého Sněžníku. Pak se bohužel musí po svahu lehce klesnout a následně stoupat až na vrchol Králického Sněžníku. To už jdeme po lesní cestě, která je po úterních deštích místy silně podmáčená. Vlhko je tam asi i normálně, na cestě jsou povalové chodníčky, jenže dnes často začínají a končí ve vodě. Naštěstí máme kvalitní boty, takže nám voda na cestě nevadí.

Nejnáročnější byl ten předposlední kilometr. To bylo skutečně ostré stoupání. Otovi vůbec nestačím. Ani se nesnažím. Vím, že na mne někde počká. Když jsem vyšla z lesa, cesta se trochu narovnala, vidím už vrchol. Snad se nedá říct, že je tady cesta. Je to tu samý kámen, občas vidím značku. Zabloudit se tu však nedá. Jenže zleva vede cesta z Polska, odkud směřují davy. Jak jsme celou cestu nikoho nepotkali, tak jsme si mysleli, že to tak bude stále. Bohužel. Idylka končí.

Ota jde kus přede mnou, vidím, že se občas otočí a zkontroluje, zda jsem ještě nevypustila duši. Kus před vrcholem míjím kamenný sloup - historický trojmezník Čech, Moravy a Kladska. Ota na mne čeká až na vrcholu na Králickém Sněžníku (1423 m). Jak je tu krásně. Tak jsme to dokázali. Padli jsme si do náruče šťastní, že jsme tady. Jen já nesměle připomínám, že nás čeká ještě cesta zpátky.
Kontrolujeme čas – ještě není půl druhé. Skoro 12 km jsem šla 5 hodin? Ale kochali jsme se na rozhledně i cestou, trhali borůvky a při tom převýšení 700 metrů to tak zlé zase není. Když jsem však koukla na mapy.cz, tak jsem s velkým překvapením zjistila, že ani tam nepočítají s rychlejší chůzí. Proti nim jsme ještě rychlejší. Mají to taky za 5 hodin a asi nepočítají s těmi našimi pauzami. Moc se však nesmím radovat. Jak jsem už jednou řekla, ještě nejsme zpátky. A dolů to bude asi ještě horší.

Jsme však v šoku. Na vrcholu je polský bagr a vyhrabuje příšernou díru. Až později jsme se dozvěděli, že tady Poláci chtějí postavit prosklenou rozhlednu.

Vrchol je poměrně velká plošina. Naštěstí se tady lidi docela rozptýlili, že to tu nevypadá přeplněně. Najednou to tady však hrozně a studeně fouká. Nejdřív se jdeme podívat vlevo na polskou stranu, ale pak už spěcháme na druhou stranu. Kam se podíváme, všude jsou nádherné výhledy – kopečky, údolíčka, to je prostě krása. Kopec je holý, nic tady nebrání ve výhledu. Kromě lidí. Jaká by to byla krása být tady úplně sami. Nyní po červené pokračujeme ještě dál - musíme klesnout o 70 m, abychom viděli pramen řeky Moravy, který je upravený jako studánka. Když už jsme došli až sem, tak k němu přece musíme zajít. Navíc jsme přesvědčeni, že tam to bude za větrem a na sluníčku. Jenže tady je snad ještě větší zima. Je tady však jedno ze zastavení NS Králický Sněžník, která vede z parkoviště skiareálu v Dolní Moravě a po 11 km končí na vrcholu. Cesta není kratší, jen to stoupání je pravidelnější a cesta možná pohodlnější. Ale těch lidí, co tudy jde. To je docela hrůza. Zlatá naše cesta.
Lokli jsme si ledové Moravy a jdeme ještě o kousek níž, kde v letech 1912 – 1971 stávala Liechtenštejnova chata, také chata U pramene Moravy. Nyní je tam pár zbylých zdí a kamenná plastika slůněte. Byla sem umístěna r. 1932 k 10. výročí založení umělecké skupiny JESCHER, která měla slona jako svůj symbol. Právě členové této skupiny se v chatě setkávali – byli to Češi i Němci a jejich cílem bylo sblížit na kulturním poli tyto dva národy. Chata nevydržela zdejší nepříznivé podmínky, slůně zůstalo a stalo se symbolem Králického Sněžníku.

Tady v závětří jedné nízké zdi jsme se najedli a trochu si odpočinuli. Začíná se trochu zatahovat, teplo asi už nebude. Věříme předpovědi – pršet dnes nemá.

Chystáme se zpátky. Na mapy.cz je od pramene Moravy naznačená čárkovaná pěšina po vrstevnici. Dokonce jsme ji i našli. Teď v zimě, je to označené jako zakázaná cesta, ale v září to bylo v pohodě. Ušetřili jsme si tak stoupání k vrcholu a následné klesání. Jdeme tedy kousek po rovině a zase se kocháme. Tady je fakt nádherně. Samozřejmě nás čeká kamenitá cesta a nepříjemné prudké klesání. Ale za chvilku také klid. Všichni lidi směřují zcela jiným směrem. Vracíme se po stejné cestě – po červené až k rozcestí Nad Zbojnickou chatou. Stoupání po svazích Malého Sněžníku se nám zdá náročnější, než před pár hodinami klesání. Už se asi hlásí únava. Je vidět, že už v nohou máme nějakých 16 kilometrů, hlavně v těžkém terénu. Ještě jednou odpočíváme a dáváme druhou svačinu. Naštěstí nám vše časově dobře vychází a, když se nestane nic nečekaného, za světla dorazíme určitě. Rychle se však ochlazuje.

Konečně jsme na rozcestí Nad Zbojnickou chatou. Tady opouštíme ranní cestu, odbočujeme vlevo po žluté. Čeká nás posledních 6 km.

Nejdřív prudce klesáme po hrozné cestě. Kolena trpí. Naštěstí po půl km přicházíme na starou úzkou asfaltku, ve které prorůstá tráva. Ale hlavní je, že to vypadá, že jdeme skoro po rovině. Občas zahlédneme protější svah s rozhlednou Stezka v oblacích, kam by zítra Ota rád vyrazil. Pro zpestření programu sbíráme cestou houby – rostou hned u silnice.

Ke konci začínám mít pocit, že jdu už jen ze setrvačnosti. Celkově se necítím špatně, ale kolena už pěkně bolí. Obě. Už mi nic není platná ortéza, ani hůlky. I když bez nich bych to už vůbec nezvládla. Kdyby jeli nějací lesníci, klidně bych si je zkusila stopnout. Ale ti už jsou dávno doma. Když jsem viděla závoru u našeho parkoviště, tak jsem konečně uvěřila tomu, že dojdu. V nohou jsme měli neuvěřitelných 23 km – to mi naměřily moje chytré hodinky. A dokonce je ještě světlo. Je teprve šest hodin. Zvládli jsme to se vším kocháním a pauzami za 9,5 hodiny.

A to jsem ráno byla přesvědčená, že budu na Otu čekat někde pod vrcholem. A já tam ještě jdu k prameni a ke slůněti. Nakonec i ten čas byl asi docela dobrý. Mapy.cz mi sice ukazují, že je to jen 21,5 km, ale k tomu píšou předpokládaný čas 9,15 hodin. Docela by mne zajímalo, podle čeho to měří. Takhle pomalu snad nemůže jít nikdo. Teď jen nevím, zda se ráno zvednu z postele, spíš zda vylezu z auta.

Nejdřív jsme si dali pivo, pak jsem se přesvědčila a šla se umýt. Naštěstí jsme včera zaparkovali tak šikovně, že ze silnice a z aut na parkovišti na mne vidět není. Na chvíli jsem se vzpamatovala, ale jen tak, abych uvařila bramboračku z pytlíku, do které jsem přidala čerstvé houby. Bylo to teplé a vydatné. Ani jsme večer už moc hladu neměli.

Pak jsme ještě nakrájeli houby na sušení, ale to už sedíme v autě a dáváme další pivo. K večeru se zase vyjasnilo. Venku je ještě větší zima než včera - v 9 hodin je 11stupňů.

Směřujeme na severovýchod republiky – 15. den – Pohoří Králický Sněžník - okruh cca 23 km dlouhý: parkoviště Pod Klepáčem – rozhledna Klepáč – sedlo Puchača – Králický Sněžník – pramen Moravy – vyhlídka Slůně – Nad Zbojnickou chatou - parkoviště na mapě