Slovensko - Den první - Za Čachtickou paní

hrad Čachtice  •  Fotografie (13)  • Foto: Ajrad81

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

hrad Čachtice

hrad Čachtice

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

Nápad udělat si výlet do Čachtic vznikl, ani nevím jak. Na počátku bylo zjištění, že místní cestovka tam pořádala zájezd, a když jsme se o tom při jednom z našich posezení bavili, bylo jednohlasně dohodnuto, že příště jedeme taky. Takže hned zjara jsem se vydala sondovat informace – a narazila jsem. Cestovka svoje zájezdy obměňuje a Čachtice se konat nebudou. Taková maličkost nás přece nezastaví! Je to kousek za hranicemi, my to máme k hranicím jen o chlup dál, tak si vyrazíme soukromě. A je to, ne? A na dalších sedáncích se dolaďovali detaily.
Nakonec jsme měli termín, 9 účastníků (naše banda doplněná o jedny kamarády vlastnící auto a Radčina bratra), zamluvený mobilhaus v kempu Zelená voda, pozjišťované další významné turistické cíle v okolí, ať z víkendového výletu vytěžíme maximum – a bum. Leošovi se vrátila angína, Radku taky přepadla nemoc, a když nejeli tihle dva, nejel ani Radčin brácha – kromě mě ostatní výletníky neznal a moje maličkost mu asi nestačila. Takže jsme jedním vrzem přišly o 3 lidi a hlavně, o jedno auto. Co teď? Odložit to nešlo, kvůli zamluvenýmu kempu, stornovat to by byla drahá sranda, a navíc, všichni víme, jak pracně se hledal společný termín. Jet veřejnou dopravou? No jako šlo by to, ale s několika zádrhely – jednak se u nás na nádraží nedá koupit lístek do Čachtic, to leda v Brně, i když to by se asi stihlo. Ale 5 minut v Bratislavě na přestup? A spoléhat na to, že Eurocity pojede včas? Bláhovost! Kdyby z Bratislavy jezdily vlaky směr Nové Mesto nad Váhom častěji než každé 2 hodiny, tak by případné nestihnutí navazujícího spoje nevadilo, takhle by to bylo dost o nervy. Nejideálnější by bylo samozřejmě sehnat jiné dva lidi s autem, o což jsme se všichni usilovně snažili, nicméně jsme slýchali pořád stejnou odpověď: „To vypadá zajímavě, ale my už něco máme…“ Co taky čekat takhle na poslední chvíli, že. Když už to vypadalo, že budeme mít výlet přece jet zpestřený naháněním vlaku na bratislavském nádraží, přišla spásná sms, že se našli dva človíčci s autem. To, že ti dva jsou z Brna, a tudíž se tam někdo z nás musí autobusem, protože Jirkovo auto 6 lidí a zavazadla fakt nepobere, to už byla naprostá maličkost.
Na parkovišti u Tesca jsme se zdárně našli, seznámili se ti, co se před tím neznali – což v podstatě znamenalo pouze vzájemné seznámení s Danem a Radkou (jinou Radkou, podotýkám), kteří nám svou účastí vytrhli trn z paty - domluvil se zasedací pořádek a mohlo se vyrazit. Nejdříve jsme si udělali takovou menší okružní jízdu po parkovišti, než se řidičům podařilo najít cestu ven – za dozoru strážníků městské policie, kteří se asi nestačili divit. A pak už jen cesta z města směrem k našim bratrům Slovákům – s malou svačinovou pauzou ještě na českém území. Martina překvapila napečenými koláči a bochánky s balkánským sýrem. Po profrčení hranice to netrvalo dlouho a byli jsme téměř u cíle – Nové Mesto nad Váhom, Čachtice a odtud odbočka do Višňového, odkud jsme chtěli vyrazit vzhůru na hrad. Cesta z Čachtic do Višňového je teda taky chvílemi docela adrenalin, to když potkáte v protisměru někoho, kdo si uzounkou silničku plete se závodním okruhem.
Zaparkovali jsme hned na kraji vesnice a posbírali to nejnutnější, co budeme potřebovat na pár hodin strávených na hradě. Dan při té příležitost zjistil, že meloun, který vezl, trochu prasknul a poněkud zaneřádil úložný prostor v autě. V rámci možností se snažil minimalizovat následky této nehody a meloun se po dobu naší nepřítomnosti přestěhoval do stínu k zadním Kolům. Pak jsme se vydali směrem, kterým vyrazilo pár lidí před námi, a doufali jsme, že oni vědí, kam jdou. Věděli. Po chvilce jsme došli ke žlutě značené trase vedoucí vzhůru k hradu. Trochu nás překvapila nadmořská výška, pouhých 200 m nad mořem a hrad byl plus mínus na stejné úrovni jako naše letovické náměstí. Cesta byla klasická „polňačka“, mírné stoupání, kousek prakticky rovinka a na závěr jako bonus příkrý svah. Cesta hladká, bez nějakých pomocných záchytů, jako jsou kořeny nebo kameny, jít tudy dolů, tak by to asi byla dobrá skluzavka. Když jsme se dostali nahoru, na zeleně značenou trasu vedoucí z Čachtic (což mimochodem je pohodlná široká štěrkem vysypaná cesta, po které se v pohodě prošlo i s kočárkem a po které pak přijela i auta s nějakými svatebčany), byli jsme na dohled od brány. Zkoukli jsme informační tabule před hradem a po chvíli už jsme stáli u kasy. Čachtická zřícenina byla zrovinka v červnu po rekonstrukci znovu otevřená, před rekonstrukcí byl vstup zdarma, teď to vycházelo na 2,5 eura na osobu. My jsme měli tak trochu kliku, slečna měla zrovna vyjetou navíc vstupenku na 18 eur, potřebovala ji asi nějak udat a my jsme byli první, kdo se nachomýtl, takže každý z nás ušetřil horentní sumu 25 centů
Prošli jsme na hospodářské předhradí, kde jsme nejprve zkoumali díry ve zdi a výhled z nich, pak jsme nakoukli do jedné z bývalých hospodářských budov. Tam je prodejna suvenýrů, pár lavic a stolů a zrovinka tam pobýval i Andrej Štiavnický, autor, který zasvětil svoji tvorbu Alžbětě Báthoryové. Nabízel tam k svoje knihy, případní zájemci (mezi které jsme nepatřili) si většinou nechali zakoupenou knihu i podepsat, když už měli tu možnost.
Tady jsme se moc nezdrželi, vrátili jsme se na hospodářské předhradí a pokračovali v prohlídce malého ústředního nádvoří a budov, které ho vymezují – palácová křídla a pětiboká obytná věž. Víceméně každý na vlastní pěst, areál ale není zas tak velký, takže jsme se tak porůznu potkávali a rozcházeli a zase potkávali…
Když jsme usoudili, že máme prohlédnuto vše, co jsme vidět chtěli, vrátili jsme se zpátky k prodejně suvenýrů, abychom si přivezli nějakou památku, a obsadili jsme pak jeden stůl v zadní části místnosti, kde jsme v klidu, skryti před sluncem a větrem, poobědvali.
Zpátky do Višňového jsme rozhodně nechtěli jít stejnou cestou, jakou jsme lezli nahoru, takže jsme použili zeleně značenou trasu z druhé strany kopce. Ovšem otázkou je, jak moc jsme si pomohli. Cesta byla stejně prudká, navíc rozbrázděná rýhami, které tam zanechala srážková voda. Ale aspoň nepřipomínala skluzavku. Vyzvedli jsme meloun (kupodivu se nikam neodkutálel), Radka ho po zbytek cesty měla u sebe, a pokračovali dál.

hrad Čachtice  •  Foto: Ajrad81

Naším dalším cílem bylo Podolie, vesnička kousek od Čachtic. Ona by sama o sobě asi moc zajímavá nebyla, ale nachází se tam Park miniatúr, nebo také Matúšovo královstvo. Na letmý pohled z auta obyčejná zahrada, nebylo by obtížné ji bez povšimnutí minout, ale my jsme věděli, co hledáme a bez větších problémů jsme ji našli. Tady bylo krásně vidět, jak se dá záliba dotáhnout k dokonalosti.
Na této – při bližším pohledu neobyčejné – zahradě se nacházejí modely slovenských hradů, zámků, kostelíků… Mnohé modely jsou v dobové podobě, takže jsme mohli obdivovat hrad v plné kráse a ne jen koukat na současnou zříceninu. Nejprve jsme se stavili v prodejně, kde kromě vstupenek byla na výběr i celá řada suvenýrů, pohledy počínaje, cínovými vojáčky konče. Vstupné bylo o něco dražší, než uváděli webové stránky, protože jsme si na výlet na Slovensko vybrali termín, kdy probíhal slavnostní křest nového modelu (tuto skutečnost jsem chtěla ostatním zatajit a přichystat jim tak překvapení, spoléhala jsem na to, že nikdo nebude studovat odkazy, které jsem posílala v mailech, když jsem vytipovávala další cíle hodné návštěvy. Zapomněla jsem ovšem, že Katka stejně jako já dopředu hledá a pročítá informace o místech, která chceme navštívit, takže nejen že tuto skutečnost odhalila předem, ale ještě ji práskla ostatním. A bylo po překvapení!).
Tady jsme se zdrželi snad ještě déle než na Čachtickém hradě. Ono taky než si prohlédnete přes 30 modelů a pročtete informace na doprovodných tabulkách, to nějaký čas zabere. Hodně nás zajímal model Čachtického hradu, měli jsme možnost porovnat, jak vypadal kdysi, s tím, co jsme před chvílí sami navštívili a prozkoumávali. Ale ostatní modely rozhodně nebyly o nic míň zajímavé! Jen namátkou: Holíčský zámek, Hrad Tematín (mimochodem, jeho zřácenina je nedaleko, ale tu už jsme navštívit nestihli ) a mnohé další – jeden hezčí než druhý!
Naši prohlídku jsme na chvíli přerušili jen jednou, a to ve chvíli, kdy šermíři z Rádu sv. Galaheda z Bratislavy předváděli svoje umění. Jednalo se o scénku, kdy udatní rytíři bojují o ruku krásné princezny. Akorát sebou neměli tu princeznu, ale neva, mezi diváky se nějaká najde. Na chvíli mi docela zatrnulo, neboť jejich kápo, který princeznu vybíral, koukal směrem, kde jsem stála, naštěstí si vybral slečnu, která stála vedle mě (posléze jsem se usoudila, že se asi znají) – to jsem si zhluboka oddechla. Moji drazí kamarádi samozřejmě registrovali, odkud bude vybrána urozená dáma, potutelně se uculovali a evidentně mi hlavní roli přáli. Jsou hodní, že? Samotná scénka měla nečekaně vtipný závěr, který by uspokojil všechny feministky – rytíř, který v turnaji zvítězil a už už se viděl po princeznině boku, byl v dalším souboji přemožen a zahnán do kuchyně vlastní manželkou, která se s ním pustila do hádky a následně do boje, místo aby mu gratulovala k úspěchu.
Po tomhle intermezzu jsme pokračovali v prohlídce hradů a zámků, samozřejmě i nového modelu – tím byl Beckov (kam jsme se chystali na druhý den). Pak jsme si ještě vyzkoušeli připravené atrakce – souboj v ringu (který jsem oželela) a lukostřelbu (tu jsem naopak zkusit prostě MUSELA). Kdyby mi někdo předtím řekl, že se dá udělat na levé paži tětivou modřina, nevěřila bych tomu, považovala bych to za technicky neproveditelné. Po těch pár pokusech, které jsem s mizerným výsledkem absolvovala, jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že to možné je, i když stále nechápu jak.
Pak už bylo pomalu načase se zajet ubytovat, takže jsme vyzvedli meloun (opět uložený ve stínu pod autem) a vydali se hledat kemp Zelená voda, kde Leoš rezervoval jeden mobilhaus (aniž by tušil, že se tam vůbec nepodívá). Trošku jsme bloudili, sjeli jsme z hlavní silnice o sjezd dřív, ale napodruhé jsme se strefili a našli to v pohodě. Nahlásila jsem, že máme rezervovaný mobilhaus, a začaly se vyřizovat formality. Ty dva na recepci trochu zarazila informace, že máme domluveno a povoleno postavit si vedle stan (neboť mobilhaus byl jen pro šest lidí), ale nakonec nám stan ani ty dva lidi, co v něm měli přespat, neúčtovali. Poněkud podezřelá ochota, ale moc jsme nad tím nespekulovali.
Naše noclehárna měla na první pohled atraktivní polohu – stála poslední v řadě, k rybníku jen pár kroků. Nejprve jsme ovšem vytahali věci z aut, postavili stan a tak a teprve potom si část z nás šla zaplavat. Voda má opravdu zelenkavý nádech, ale byla čistá. Protáhnutí těla v rybníce rozhodně neškodilo. Zaznamenali jsme jen drobný incident, kdy na nás nějaký týpek vyjel, kde jsme vzali ty pásky, co máme na zápěstí? Absolutně jsme nechápali, o co mu jako jde, v životě jsme ho neviděli a on na nás mluví takovým tónem?! Když zjistil, že ty pásky jsou z Podolie, trochu se uklidnil a víc se s námi nebavil. Jestli nás podezříval, že jsme si někde sehnali pásky na nějakou místní akci, tak to musel být asi magor, náramky jako vrácenky se dávají skoro všude. Aspoň teda u nás. Že by byli Slováci v tomhle pozadu?
No, náladu nám zkazit nemohl, na to nemá Po koupeli v rybníce jsme si dali ještě sprchu, k večeři si ohřáli guláš (na meloun už nedošlo, v prasklé slupce totiž byla jakási polotekutá zkvašená hmota, kterou by ochutnal asi jen kaskadér) a začali jsme hrát Bang. Kdysi jsem to hrála, ale už jsem si to moc nepamatovala, a když začala diskotéka, už se pořádně nesoustředil snad nikdo. Konečně jsme pochopili tu slevu! Ta diskotéka totiž byla VENKOVNÍ. A asi 100 metrů od našeho mobilhausu. Paráda. Na recepci jsme zjistili, že na konání diskotéky je smlouva a že do 3 do rána máme smůlu. Dvakrát paráda. Sice jsme si šli posléze lehnout, ale usnout v tom kraválu se zrovna nedařilo, museli jsme až odpadnout únavou. A to jsem ještě ráno zjistila, že jsme s Martinou měli ve stanu oproti ostatním výhodu – my jsme jenom slyšeli to dunění, oni ho i CÍTILI. A taky, že diskotéka trvala o hodinu déle, než měla, takže Radka už volala i na policii, ale než oni mohli začít pracovat na nápravě, tak kravál utichl. Jasně, přesně takové nocování jsme si představovali. Odteď vím, že bych si v kempech měla zjišťovat i informace o diskotékách... Třeba se tahle zkušenost bude ještě hodit...

Autor: Ajrad81

Další články autora: 28

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli