Slovácko a Ždánice aneb tradiční podzimní cesta za burčákem 1 (v dešti do Milotic)

Tradiční podzimní několikadenní výlet, kterým se pokoušíme taktně spojovat sport a alkoholismus – ovšem v obou případech platí „všeho s mírou“ – jsme letos nasměrovali na jihomoravské Slovácko. Kupodivu téměř přesně do sympatických míst, která jsme již před pár lety s Bobem na kole cvičně projeli; tehdy ovšem za nesrovnatelně lepšího počasí. Dokonce i nocleh jsme tenkrát volili takřka na stejném místě, jenom „noclehárnu pod širákem, nacházející se před ždánickým zámkem, tentokrát nahradily přímo zámecké komnaty. Tedy přesněji řečeno ubikace Palánek v hospodářském traktu za zámkem. Byla to spíše taková turistická ubytovna se všemi plusy i mínusy, a to i pro ty, kteří žádný luxus nevyžadují. Dvojpatrové vojenské bidlo by člověk přežil, zvláště když to horní slouží jako odkládací plocha a když něco podobného zažil i v centru Florencie, ale absence - nebo spíše absolutní nefunkčnost - topného systému vadila více než dost. Nemluva o tom, že jediný funkční olejový radiátor zabavila jedna nejmenovaná dvojice a nikomu ho už nepůjčila ani na vteřinu s tím, že ho sami pořád nutně potřebují. Opakované hlasité narážky z našeho středu nepomáhaly a fyzického násilí jsme použít nechtěli. A tak ti, kteří s sebou měli méně svršků a pouze jedny boty s kufry, museli potupně posluhovat něžnější části zájezdu, konkrétně tedy dámám, které měly v batůžku fény. My s Bobem jsme zůstali tvrďáci – tedy já měl hlavně dvoje boty – ale třeba takový Tonda, který sám už tento domácí spotřebič asi 20 let nepotřebuje, tentokrát opakovaně vrčel jako včelí úl a elektroměr rotoval, že Dukovany nestíhaly vyrábět. Za sebe mohu prozradit, že z ubytování mi přišla plně přijatelná jen velká „zasedací“ místnost a tekoucí teplá voda. Nepotěšila ani pouhá jedna pomenší lednička pro 19 lidí, ale nápoje se chladily průběžně a dobrá whisky se má stejně pít v pokojových teplotách (v tomto případě tedy celkem studená).

Ve čtvrtek 24.9.2015 jsme tedy s Pepinem naložili na auto kola, vyzvedli Zdenu a Standu a vydali se směrem jižním. Řidič naštěstí myslel na vše, takže již cestou jsme popíjeli dobré bílé vínečko, abychom se vcítili do atmosféry kraje. Na místo jsme dorazili v příjemném rozpoložení a v podstatě současně s těmi, kteří putovali vlakem, s cyklodojezdem. Pak už jen hospoda, večeře a večerní oslava narozenin, při které šokuju kolektiv neobyčejnou asketičností a občasnou četbou knihy. Inu rána do hlavy v Dolomitech způsobila své a na rozdíl od Boba, který konvertoval k obezřetným, jsem zůstal mezi tzv. bezhelmáči. Na rozdíl od jiných se mi pak ráno vstávalo dobře.

Nastalo období dovolených, tedy pátek 25.9.2015 a naši milí meteorologové nám slibují, že ani nekápne. Opět jsme se přesvědčili, že předpověď počasí bývá stejně pravdivá, jako sliby našich politiků, přičemž nepomohou ani vyzývavé šatky půvabných rosniček (my ale stejně vycházeli ze strohých čísel a malůvek na internetu). Já si hned ráno – coby nejvyspalejší - zaskočím do místního „íčka“, kde kromě informací získám i nějaké ty materiály a kontakt na největšího zdejšího vinaře, který by měl být schopen plně pokrýt naše potřeby burčáku i vína. Při pozdějším odjezdu se zde zastaví i někteří další členové výpravy. A pak už vyrazíme směrem na Dražůvky, kde čelo pelotonu rafinovaně mine cyklostezku, vybudovanou v místech někdejší železniční trati. Správný směr později ještě nějak nabereme, počasí vhodné pro cykloturistiku již ne. Déšť sílí a my se ukryjeme na chvíli v jakési betonové hale místních kolchozníků a později v karlínské hospodě (přál bych Tondovi párkrát běžet sprintem těch 100 m, které podle něj hospodu a halu od sebe dělilo; myslím, že pod minutu by to nedal), kde sice trošku oschneme, ale před dvanáctou jsme vyhoštěni neb hostinská dodržuje polední siestu.

Takže musíme pokračovat. Nejprve vzhůru nad Hovorany (tady nás čekala první „ochutnávka“ neobyčejně sladkých modrých bobulí – letos se asi budou vinaři těžko vymlouvat na špatný rok) a potom do známé vinařské obce Šardice, kde mě upoutá nejvíce zdejší Maracaná (v této souvislosti je potřeba zmínit, že za šardický Baník svého času válčila pozdější slávistická superstar Ivo Knoflíček) se spoustou dalších travnatých tréninkových ploch a půvabná kaple vymalovaná ve stylu slovácké lidové architektury. No a za chvíli jsme v Mistříně (zajímavá socha sv. Anny z poloviny 18. stol.), kde nastává dělení skupiny. Hladovci zůstávají v místním kulturáku, aby nacpali břich, kulturymilovní občané odjíždějí do nedalekých Milotic, kde se nachází pozoruhodný barokní zámek. A nikoho asi nepřekvapí, že po příjemné asfaltové cyklostezce jsme ku zámku vyrazili jen ve dvou, tedy já s Bobem.

Pobytu v Miloticích jsme rozhodně nelitovali, dokonce nám malou chvíli ani nepršelo. Na místě jsme zjistili, že prohlídku zámku začíná až za necelou hodinku, takže můžeme nakouknout i do centra samotné – téměř dvoutisícové - obce. Nejprve si dáme barokní kostel Všech svatých, který snad projektoval známý Jan Křtitel Erna, a jehož chloubou je pozoruhodná ohradní zeď s kvalitní sochařskou výzdobou (mj. Ondřej Schweigl). Nápis burčák zatím raději mineme a v restauraci, jejíž vývěsní štít připomíná zeleným pohádkovým ještěrem znak šumperských hokejistů, jsme dobře – a za velmi přijatelný peníz – pojedli a jednu brněnskou zrzku požili. A poté již je čas k rychlému návratu na zámecké nádvoří.

Serényiovský zámek, který byl původně vodní tvrzí, můžeme i dnes obdivovat v podobě barokní přestavby z II. poloviny 17. století. Nejedná se sice o sídlo přehnaně honosné, ale i tak můžeme hovořit o krásné stavbě, vkusně orámované zámeckým parkem s oranžériemi a vstupní částí s přístupovým mostem, zdobeným sochařskou galerií. Koneckonců autora projektu zámku sice neznáme, ale nejčastěji v této souvislosti padají jména Antonio Salla, Domenico Martinelli, Josef Emanuel Fischer z Erlachu nebo Christian Alexander Oedtl. Tedy žádná „regionální ořezávátka“. Zámecká expozice nesahá nijak hluboko do dávné historie; je totiž zaměřena na životní styl a zvyklosti posledních předválečných majitelů zámku, tedy rodu Seilern-Aspang. Zaujme např. originální dámský salonek, kam si tehdejší krásky na tapety vylepovaly vystříhané obrázky. Vzniklé koláže nám silně připomenuly vojenská léta, kdy jsme si obdobným způsobem zdobily plechové dveře „šatních skříní“.

Po následné krátké prohlídce zámeckého parku a výstavy moravského baroka v oranžérii déšť opět nabral na intenzitě, a proto jsme se raději ukryli v zámecké vinotéce, nabízející „Kristlovy poklady“. Něco jsme ochutnali, něco pokoupili … a čas zde utíkal celkem příjemně. Krátkou průzkumnou anketou jsme dokonce dosáhli poznatku, že o naše zámky a víno mají zájem pouze komunikativní ženy našeho věku (nebo o něco málo starší – nikdo jiný tam totiž nezavítal). Déšť, bohužel, nadále spíše sílil, a tak nám nezbylo nic jiného, než se „vrhnout do živlu rozpoutaného střemhlav“. V Mistříně nám naštěstí nějaký dobrý muž doporučí cestu polní asfaltkou, vedoucí od Rajčatárny (t.č. vrakoviště), ležící mezi Mistřínem a Šardicemi. Tato cesta nám nahradila - Bobem původně plánovanou - souběžnou „kačku blátotlačku“. Na celé cestě bylo „nejkrásnější", že v přímé úměře přibývalo vodní hmoty i stoupání do kopců. Zejména to do Strážovic pod Babím lomem bylo v tomto počasí skutečnou lahůdkou. Ani sjezd ke Ždánicím pak nebyl žádnou „chuťovkou“ a vodu jsem plival relativně často. Naštěstí jsem pak v městečku objevil zkratku Zámeckou ulicí, takže jsme pár stovek metrů a desítek vteřin na dešti ušetřili.

Mezitím dorazili další účastníci seance, takže už nás bylo všech 19; tedy na místě ještě nikoliv. Zbytek páteční výpravy totiž dorazil až po nás, protože milotický zámek minuli – kochajíc se jeho exteriéry – a zaparkovali až v nedalekých sklepích, kde se oddali požívání truňku zvaného bílý burčák. No a večer jsme poseděli, pohovořili a zoufale pozorovali, že neschne ani před několika hodinami setřená podlaha, natož pak naše svršky a obuv. A to jsme v té chvíli ještě ani netušili, že následující den nevyjedeme vůbec …

Více fotografií k tomuto cestopisu najdete tradičně na:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Slovacko,_Kyjovsko,_Zdanice_aneb_tradicni_podzimni_putovani_za_burcakem_1_zmokle_Milotice_09_2015