Výstup na Plačlivé, Ostrý Roháč a Volovec v Západních Tatrách

Cestopisy

V roce 2006 se mi poštěstilo trávit dovolenou na Slovensku, mimo jiné i na Oravě. Odtud je to do Roháčských Tater, co by kamenem dohodil. A protože pěší túry miluju, neodpustil jsem si ji ani zde. Došlo na ní dne 15.srpna 2006 a cílem bylo zdolat vrcholy Plačlivé (2125,1 m), Ostrý Roháč (2087,5 m) a Volovec (2063,4m). Počasí tento týden vysokohorské túře nijak nepřálo a vrcholy stále zahalovaly mraky, ale pomohl mi spolubydlící z penzionu – jakýsi polský horský vůdce, když řekl, abych tento den jistě vyrazil, že vše klapne.

Vstávat se muselo samozřejmě velmi brzy ráno (pokud si pamatuji, tak někdy klem 5:00 hod). Nasnídat, vzít bágl, sednout do auta a přesunout se ke Zverovce k chatě Šindlovec (asi necelých půl hodinky jízdy). Zde se mi podařilo zaparkovat mimo placené parkoviště u krajnice, naproti chatě (takovýto nápad mělo dost lidí). Cena za to je, že musíte ještě nějaký ten kilometr stoupat k parkovišti Zverovka.

Mé putování tedy začalo na kótě 1004,1 m a pokračovalo po asfaltce na Tatliakovu chatu. Silnice je nejdříve mírná, ale postupně se zvedá. Ale pohoda – ve srovnání s tím, co mě čekalo šlo jenom o „procházku růžovým sadem“. Již cestou samozřejmě nezapomínat na doplňování tekutin. Tempo po silnici jsem zvolil rychlé, asi tak 5 – 6 km/h.

Po příchodu na Tatliakovu chatu jenom doplnit povinnou dávku tekutin a hurá Smutnou dolinou z výšky 1350 m na Smutné sedlo (1962,5m) – tento úsek měřil cca 3 km, ale pořád to ještě „šlo“. Přesto zde opouštím hezkou, asfaltovou komunikaci a po kamenité horské stezce začínám stoupat stále více a více vzhůru k oblakům. Tento výraz proto, že vrcholy Plačlivého a Ostrého Roháče stále zahalovaly mraky. Ovšem pohled z hlubokého údolí nahoru stejně moc elánu nepřidá…. Stezka mě provedla celou Smutnou dolinou a pak začala v serpentinách prudce stoupat na Smutné sedlo. Volit krátké kroky a pravidelné tempo a jde to – po únavě zatím ani památky. Spíše mám problém s tím pravidelným tempem. Každou chvíli zastavuji a doslova se kochám nádherným výhledem a „kameruji“ všude kolem – asi na mě nějak zapůsobila magická síla hor. Cestou se mi také podařilo nafilmovat zřejmě horského sviště.

Již nevím, kolik bylo hodin, když mě nohy donesly do Smutného sedla, ale mlha se zde povalovala docela solidně. Trošku jsem hledal směrovky červené turistické stezky, ale zdařilo se a tak hurá na vrchol Plačlivého, nejvyššího místa mého dnešního putování.

Pak již začalo doslovné lezení po skalách a šplhání. Ze Smutného sedla na vrchol Plačlivého to byl již jen 1 km s převýšením 162 m. Zpočátku to ještě šlo – pěšinka se vyhýbala velkým kamenům a kamenným blokům a vedla někdy doslova po hraně prudkých srázů. Můj strach umocňoval v tuto chvíli docela silný a mrazivý vítr. Ten mě také přinutil vyndat z batohu svetr a nasadit si kapuci. Pro příště vím, že si mám přibalit i zimní rukavice – ruce mi totiž doslova mrzly.

Červené značky mě vedly nyní již přes skály a občas bylo nutné si i zašplhat.

Konečně vrchol Plačlivého. Výhled shora – to se musí vidět. Prostě krása. Naštěstí se i roztáhly mraky, které všechny vrcholy do té doby zahalovaly, tak bylo vidět daleko. Na vrcholu hory je dobré se trochu zdržet a kochat se. Toho jsem využil také k tomu, trochu se najíst – není nad paštiku s rohlíkem a Tatranku – jak stylové!

Poté začala nejnáročnější část túry. Muselo se sestoupit cca o 150 m dolů a pak o cca 120 zase nahoru na vrchol Ostrého Roháče. To vše asi na cca 0,75 km vzdušnou čarou. A šlo opravdu o prudké srázy. Naštěstí skály nezmokly a neklouzaly. Odpočinků jsem opět využíval k filmování. Konečně na vrcholu Ostrého Roháče.

Nyní mi již bylo zcela jasné, proč má tento vrchol „přízvisko“ Ostrý. Tady byla trochu neplánovaná první přestávka, protože „provoz“ turistů tu byl opravdu hustý a na řetězech se muselo jenom po jednom. Takových přestávek bylo v následujících chvílích ještě mnoho. Nyní přišla na řadu další těžká část a to spíše z psychického hlediska. Vrchol Ostrého Roháče je vlastně tvořen dvěma vrcholy, spojenými traverzem. Držíte se řetězu, jdete po římse široké asi tak na ¾ chodidla a pod vámi mizí kolmá stěna někde v hlubinách. I když tento úsek měří jenom pár metříků, připadá Vám to jako nekonečná vzdálenost. Jak uvádím výše, pro velký provoz turistů se zde docela zdržíte, ale nevadí. Alespoň si vychutnám výhled. Krásně jdou rozeznat Vysoké Tatry. Ovšem vidět tehdá byly i přibližující se mračna.

Po opětovném čekání ve frontě zbývá slézt po řetězech do Jamnického sedla (1908 m) a zase vystoupat, sice prudkou, ale již pohodlnou pěšinou na vrchol kopce Volovec. Tam se člověk naposledy rozhlédl po krajině. Po celou dobu byl naprosto krásný výhled na zasněžené vrcholy Vysokých Tater. Pak nastalo – zejména pro ty na Ostrém Roháči – asi opravdové peklo. Ostrý vítr, mraky, že bylo sotva vidět na pár metrů a déšť. Takhle utaženou kapuci jsem ještě neměl. Koukal mi z ní jenom nos a trochu oči a výhled se mi omezil jenom přímo přede mne.

Rychle dolů. Nohy v tuto chvíli šlapali už tak nějak samy. Krásné scenérie zmizely, doba pokročila a o slovo se tak trochu přihlásila i únava. Konečně Tatliakova chata! Cesta se ale po asfaltové silnici nekonečně a bolest v nohou se úměrně tomu zvětšovala. Také batoh vážil tak nějak více…

Teprve po nasednutí do auta se vyčerpání začalo projevovat naplno. Bylo 17:00 hodin. Tak honem do naší chaty a do horké sprchy…

Měl jsem za sebou odhadem 22 km s převýšením +1121m; -150m; + 120 m; -180 m; +155 m; -1059 m. Musím říct, že to byla moje nejnáročnější ale zároveň nejkrásnější túra v životě. Její následky jsem na svých svalech pociťoval ještě cca po 10 dnech.