Severní polární kruh, Trondheim - Nidaroská katedrála, Saltstraumenský malström,vodopád Slettafossen

Šestý den ráno  jsme se  z kempu, nacházejícího se  pod trolí cestou,  rozjeli  dál údolím norského národního parku  Romsdal. Kopírovali jsme tok řeky  Raumy. Rovnoběžně s ní  se táhl  hřeben Trolltindan  (Cimbuří Trollů), složený z obrovských a divokých skalních stěn (s nejv. vrcholem  v nadm. výšce 1 701 m.).  O zakaboněném počasí už se raději rozepisovat nebudu, přijalo se jako  součást našeho putování. Po krátké zastávce  u téměř neviditelné  Trollveggen (stěny Trollů)  - viz předchozí článek - jsme pokračovali přes nedalekou  obec  Verma, za kterou se  v úzké rokli (kde řeka zrychluje mezi strmými  útesy) nachází vodopád Slettafossen (video). Vodopád  je v tomto  úseku velmi  prudký. Autobus  nás  na chvíli vysypal na blízkém parkovišti.  Z bezpečné vzdálenosti jsme se  pokochali  soustavou vodních  kaskád. Cítili  jsme obrovskou sílu  hřmoucí masy vody. V blízkosti mostu, který překlenoval  řeku, se nacházel malý obchůdek se suvenýry. Strážila ho banda  Trollů.

Ze  silnice  E 136 jsme se v obci  Dombås, napojili na E 6 a  ujížděli 200 km na sever do někdejšího hlavního města  Norska (do roku 1217). Občas nás  z dlouhých jízd po norské rozsáhlé (ale krásné a neuvěřitelně rozmanité) krajině  bolely  zadky. V Trondheimu nás kvůli povinné přestávce  pánů řidičů  (zákazu vstupu do busu) pro změnu po mnohahodinovém ťapkání  do večera začaly fest  bolet nohy. Protože místo  spaní následoval  po prohlídce města noční přejezd k Severnímu Polárnímu kruhu (cca 550 km), ráno druhého dne jsme se cítili zlikvidovaní cele. O to více jsme si pak  vážili nocí strávených v teplých a útulných chatičkách. Ale zpět do jednoho z nejstarších měst  Norska, které vyrostlo v okolí katedrály a sehrálo důležitou roli v kulturních i  náboženských dějinách země. Jeho okolí je považováno za kolébku norské říše.

 

Trondheim (kdysi Nidaros) se nachází v jedné ze zátok Trondheimsfjorden. Správní město kraje Sør -Trøndelag je  centrem Trondheimskémo regionu. Svými 180 000 obyvateli  se  řadí na třetí největší město v Norsku. Řeka  Nidelva, Trondheimem protékající, ústí  do moře, které jej ze  severní části  obklopuje. Důležité průmyslové město se proslavilo hlavně  výzkumem a vědou. Díky velkému počtu studentů Trondheim kypí životem. Nachází se zde nejstarší gymnázium (1152) a  sídlí mnoho vysokých škol, z nichž významnou je např. Norská univerzita přírodních věd a technologie. Najdeme tu muzea, galerie, kavárny a  restaurace…

 

Základní kámen Trondheimu položil v roce 997 Olaf Tryggvasson, který zde nechal vybudovat královský dvůr  a  první dřevěný kostel, zasvěcený sv. Klimentovi, jež se  stal  předchůdcem dnešní mohutné katedrály. Nástupce Olafa I., Olaf Haraldsson,  ustanovil  jako jediné náboženství křesťanství. Obyvatelstvo však nesouhlasilo a bouřilo se. Situace využil  krutý dánský král Knut, jehož norský lid zvolil místo Olafa II. za svého (norského) krále.  V roce 1030 Olaf II. padl  v  bitvě. Paradoxem je,  že byl později prohlášen za svatého. Jeho tělo bylo přeneseno do chrámu  sv. Klimenta (prvního norského kostela). Od té doby  se stalo město poutním místem. (Nejen ve Skandinávii,  ale i v mnoha  jiných zemích bylo později vystavěno na počest tohoto světce mnoho kostelů).

V Trondheimu  bylo   založeno biskupství a v roce 1152  bylo povýšeno na arcibiskupství. Tento status si město  udrželo až do dob reformace,  kdy se stalo cílem válečných nájezdů (rok 1537).  Ve 13. století se Trondheim stal sídelním městem norských králů. I když se později stal hlavním městem Norska Bergen,  Nidaros zůstal nadále náboženským centrem. V 17. stol. město  postihl ničivý požár.  Za dnešní podobu vděčí Trondheim generálu Johannu Casparu de Cicignonovi, který město zrekonstruoval a  také  postavil   pevnost Kristiansten. Tato měla město ochraňovat před útoky nepřátel. V 18. stol. byl  Trondheim obsazen  Švédy. Od tohoto roku již bylo město ušetřeno konfliktů, což vedlo k zachování památek.

Vyrazili jsme  s průvodcem směrem   k řece  kolem rezidence Stiftsgården, (jedné z největších dřevěných budov v celé severní Evropě). Palác  z 18. stol. je stále využíván pro návštěvy norské královské rodiny.   Ze Staroměstské mostecké (Gamle Bybrua) - červeného  mostu s vyřezávanými dřevěnými portály,  překlenujícího Nidelvu,  jsme shlédli Bryggen  - na kůlech postavené  pestrobarevné staré přístavní  sklady z 18./19. stol., lemující oba břehy  řeky. Radost pohledět !!!  Dnes se ve staveních  nacházejí  dobré rybí restaurace. Původní most  se strážnicí a celnicí byl postaven v rámci rekonstrukce  Trondheimu po velkém požáru v roce  1681 a  v souvislosti  se stavbou pevnosti Kristiansten.  Měl vojensko - průmyslový význam. Na mostě se vybíralo mýtné. Za současný vzhled vděčí most Carlu Adolfu Dahlovi, který jej nechal 1861 zrekonstruovat. Je považován za  jednu z charakteristických památek města.

Opět, stejně jako v Oslu,  jsme se  pak s dvěma studentkami (děvčaty  s výbornou orientační schopností, mladistvou dravou energií  a smyslem pro humor) trhly od hlavní  skupiny a samy brouzdaly širokými ulicemi tohoto pěkného sídla. Potkávaly jsme hodně  jízdních kol. Občas na nás   spadlo pár  kapek, ale jinak se počasí udržovalo  až do pozdního večera v nám již velmi dobře známém „zakaboněnu“. °C se vyškrábal nad  10, což bylo také povzbudivé.  Ohřát jsme se  ale občas někde  musely.  Po obídku (rohlíku s norským krevetovým salátem), zkonzumovaném pod širým nebem na náměstí Torget  (či také Torvet - tržiště) a pod dohledem  krále Olafa Tryggvasona (střežícího město  na vysokém  sloupu, sloužícím zároveň jako  obrovské sluneční hodiny), jsme se vydaly do nedalekého   sympatického kamenného   kostela Panny Marie (Vår Frue Kirke). V božím stánku   z 12. stol. jsme našly nejen teplo, ale  i vlídné přijetí a  posezení. Dostaly jsme od místních misionářek čaj… jen tak… z lásky… Pravda,  trošku jsme nezapadaly  do skupiny sociálně slabších, kteří se přicházeli také ohřát a občerstvit,  ale vůbec nám jejich společnost nevadila (jim ta naše evidentně taky ne). Patřili tam více než my.  Na zemi  ležel  kříž, seskládaný z kočičích hlav. Na každé kostce hořela svíčka. V kostele Panny Marie jsem se cítila velmi dobře. Prosba o  paprsky  slunce  byla v následujících dnech alespoň  částečně  vyslyšena. Příjemnou atmosféru  v církevní  stavbě završilo setkání  s  párem cestovatelů  z Hradce Králové. Popovídali jsme si o navštívených místech v Norsku a skončili až u Turistiky, která jim vůbec nebyla cizí. Svět je malý.

Přešly jsme  řeku a vyšláply na kopec k pevnosti Kristiansten. Naskytl se nám odtud  pěkný výhled na  město. Vracely jsme se zpět  do centra kolem Arcibiskupského paláce (Erkebispegården), nejstarši  severské světské stavby,  rozsáhlého  souboru budov, sloužících dnes jako muzeum. 

V Nidarosdké katedrále (z  poč. 14. stol), největší pamětihodnosti Trondheimu a největší středověké gotické stavbě ve Skandinávii, jsme se na chvíli (téměř všichni účastníci zájezdu)  sešli  na varhanním koncertě. Stavba vyrostla na místě původního kostela s hrobem Olafa Svatého. Vnitřek gotické katedrály byl velmi střídmě osvětlený. Jediným zdrojem světla byla pestře zbarvená okna a prosklená rozeta nad   obrovskými krásnými varhanami. V této nejstarší církevní stavbě Norska  se nacházejí korunovační klenoty. (Prý se dá z výšin katedrály shlédnout město). Byli zde kdysi  pohřbíváni králové a také tu  probíhaly korunovace.  Požehnání norského krále je  od 19. stol. dáno ústavou. Varhanní koncert, bohužel, neměl vůbec  grády, byla jsem velmi zklamaná.  Chrám je úchvatný zvenčí. Stavebním materiálem je  modrošedá hornina saponit. Fasádu doplňují sochy, znázorňující norské světce a biblické hrdiny. Mohutná katedrála (délka 102m) byla několikrát zničena požárem, vždy  ale byla  opravena. Bližší informace  zde. 

Prohlídku města jsme večer s děvčaty zakončily na náměstí Torget v obchodním domě (v teple) a  když i ten zavřeli, šuply jsme  do kavárničky. Ve chvíli, kdy se někde vyskytla wifi, mladičké  spolucestovatelky  „se okamžitě ztratily“ v  naprosto jiném světě. 

Norsko je  poměrně drahé, na druhou stranu ve vybraných obchodech (KIWI  market nebo  Coop) a velkoobchodech se dalo za solidní cenu nakoupit vše potřebné (pečivo, jogurty, saláty  atd.).

Těsně před  noční cestou  dále na sever jsem   ještě jednou seběhla  k řece  mrknout na  staré přístavní sklady.

Letní noci tu bývají  jasné, zimní  naopak tmavé  a dlouhé (světlo je  od 10 – 14 hod.). Průvodce (v obecné rovině) sdělil, že  temnota  na  obyvatelstvo severního  Norska  hodně doléhá. I když jsou lidé velice dobře materiálně  zaopatření, neexistence světla  si vybírá svou daň – je tu vysoká míra sebevražd.

Pokroutili jsme unavené nožky pod sedadla svých spolujezdců a tiše  přetrpěli v dostavníku dlouhou cestu.

Projížděli jsme  (po silnici E 6) nějaký čas  oblastí, kde nebyla žádná  zeleň. Mezi kameny se rozprostíraly  obrovské plochy  pestrobarevných lišejníků. Připadala jsem si jako na výletě mimo naši planetu. Po 550 km  jsme konečně dorazili  k severnímu polárnímu kruhu (Polarsirkelen), nacházejícímu se na hranici NP Saltfjellet-Svartisen (680 m.n.m.).

Severní polární kruh je imaginární kružnice na Zeměkouli, protínající Norsko, Švédsko, Finsko, Rusko, Kanadu, Aljašku, Grónsko a Island. Severní zeměpisná šířka  66° a 33' označuje za letního slunovratu v těchto místech nejjižnější dosah svitu půlnočního slunce (jev, kdy slunce je stále nad obzorem a je vidět 24 hodin denně  – na pol. kruhu trvá asi měsíc) a  okraj  šera polární noci za  slunovratu zimního. Za polárním kruhem žije asi 1 000 000 obyvatel. Průměrná teplota nejteplejšího měsíce v roce   zde nepřesahuje 10 ° Celsia.

Zastavili jsme na obrovské planině, kterou lemovaly kopce, jejichž vrcholky  byly pokryty souvislou  vrstvou sněhu. Zašli jsme  do budovy Centra, jejímž interiérem  rovnoběžka polárního kruhu probíhala. Ani  kavárnu, ani kino, ba  ani výstavní síň, kde bylo možné se  dozvědět  o  kultuře a hospodářství severního Norska, jsme nenavštívili (vzhledem k časovému deficitu). Vlítli jsme  ale do  obchůdku, plného předražených  arktických kýčů. Koupili jsme si tam pohlednice, podělili se v textu  o radost nad dosažením jednoho  ze zajímavých cílů,  otiskli je exkluzivním razítkem s nápisem Arctic Circle Norway, siluetou centra  a aktuálním datem a poslali je  odtud  do Česka. http://www.polarsirkelsenteret.no/. 

Centrum je otevřeno od 1. května do 1. září.

Před  touto architektonicky zajímavou budovou, nenásilně vkomponovanou  do okolního přírodní prostředí,  stojí sloup, vyznačující  polární kruh. Místo pro fotografii  jsme si museli vyčkat. Ač jsme potkali v oblasti jen velmi   málo lidí, přímo zde se to turisty hemžilo jako na Václaváku – nebylo divu.

Ve zbývajícím čase  jsme vyběhli nad budovu. Po široké ploše bylo rozseto mnoho pyramidek z kamení. Za stavbou stál  velký dřevěný kruhový podstavec se znaky různých měst.

Naším dalším cílem byl Saltstraumen, vzdálený od Arctic Circle asi 135 km.  Cestou  náhle zazněla rána a my přišli o pneumatiku. Rozlítla se na cucky.To, co z ní zbylo, vypadalo velmi žalostně. Nucená čůrací pauza    (díky  šikovným rukám pana řidiče, který brzy defekt  opravil) netrvala  dlouho a  my mohli  pokračovat směrem na  Fauske (kde jsme  z E 6  odbočili doleva na silnici č. 80)  a dále do Saltstraumenské úžiny (šířka 150m, délka 3km) vstříc  malströmu -  přírodnímu fenoménu.

Slapový proud, nacházející se mezi ostrovy Straumen a Straumøy, způsobuje mezi přílivem a odlivem to, že se jeden fjord  (Saltfjord)  vlévá do  druhého (Skjerstadfjordu). Mezi přílivem a odlivem  protéká úžinou asi  400 000 000 kubíků vody, díky kterým vznikají působivé víry a vývěvy. Je zde  mimořádné prostředí pro  plankton, tedy i pro  ryby a následně i pro rybáře. Vyběhli jsme na 768 m dlouhý Saltstraumenský most (video) a čekali na „vodní chaos“ (prohlašovaný za  největší na světě). Žádný fenomén se však  nekonal. (Rozpisy  přílivů a odlivů  prý lze, dle tištěného průvodce, sehnat v místních turist. kancelářích.) Neměli jsme štěstí na víry, ale pohledy do krajiny  z výšin mostu byly parádní. Prošla jsem se i pod mostem a  pozdravila se  s rybáři. Následoval  odjezd  do nedalekého Bodø, odkud nás trajekt  převezl  na souostroví Lofoty, do (v mých očích) jednoho z nejhezčích míst Skandinávie, které jsme  stačili navštívit...

 

Poděkování Lucce, Hance a Lence za  výbornou společnost !!!!!

 

 

Články a výletem do Skandinávie související:

LOFOTY - Reine, Å, Vikten, Nusfjord, Henningsvær a Borg. VIKINGOVÉ

 

Dalsnibba, Geirangerfjord, Orlí cesta, cesta Trollů, stěna Trollů, údolí Romsdalen

 

Briksdalsbreen, Lærdalstunnelen , železnice Flåmsbana, Sognefjord, Stryn, Trollové a Huldry

 

OSLO

 

ŠVÉDSKO - Fjällbacka, Stockholm, Tännforse, Grönklitt Björnpark, NP Hamra

 

http://www.go-service.cz/

 

FOTOGALERIE SKANDINÁVIE