Severní Čechy – 10. den: Lužické hory - okruh 14 km přes dva nejvyšší vrcholy: Stožecké sedlo - Pětikostelní kámen - Pěnkavčí vrch (792 m) - skalní hraniční útvar Trojhran - Luž (793 m) - chata Luž (osada Myslivna) – Stožecké sedlo; Jiřetín pod Jedlovou

V klidu a v pohodě jsme spali do 9 hodin. K ránu teplota klesla pod 16. stupňů.

Dnes mám narozeniny - kulaté. Ještě jsme nevstali a volá mi 1. gratulantka. Aby byl Ota tím prvním, směje se a honem volá Všechno nejlepší. To mne tak rozesmálo, že jsem ještě cela rozesmátá zvedla i ten telefon. Samozřejmě jsme se zasmály i s kamarádkou.

Během snídaně se to zatahuje, ale stále v rádiu tvrdí, ze pršet dnes nemá. Necháme se překvapit. Dnešní narozeniny chceme oslavit pořádným výletem. Ten včerejší nám nestačil.

 

Odjíždíme do Stožeckého sedla - od r. 1805 přes sedlo vedla císařská silnice spojující Šluknovský výběžek s vnitrozemím, která tehdy nahradila tehdejší starší Pražskou cestu. V letech 1981–1983 byla silnice rozšířena na tři pruhy. Před 3 lety jsme tudy procházeli pěšky, ale i za tu dobu se to tady změnilo. Tehdy tudy zelená ještě nevedla. Šli jsme po modré, která nás na silnici dovedla kousek pod kopcem a byl tehdy docela problém ji přejít. Od 22. října 2021 vede přes silnici 60,7 m dlouhá lávka na Šébru – tak se přezdívá Stožeckému sedlu podle nedalekého vrcholu Velký Šébr. Je ve výšce 8 metrů. Na obou stranách lávky jsou přístřešky a odpočinková místa. Přes lávku vede zelená i modrá turistická trasa.

Změnu jsme zaregistrovali už při příjezdu ze severu. Podle značení na silnici to vypadá, že by tu mělo být ještě jedno parkoviště na druhé straně. Ale není. Silnice je stále tříproudová. Parkoviště je z našeho pohledu vlevo. Dva pravé pruhy vedou do sedla, v sedle šipka v levém pruhu upozorňuje, že se má přejet do pravého pruhu a pokračovat ze sedla na jih. Tyto dva pruhy jsou od levého odděleny dvojitou čárou. Takže kdo jen trochu zná pravidla, tak je mu jasné, že přes dvojitou čáru nelze přejet a tím pádem se nenechá odbočit na parkoviště vlevo. Jenže co bychom dělali pod sedlem, když zrovna tady na parkovišti chceme auto nechat. Ota na zlomek vteřiny zastavil na té poslední šipce, která mu nařizovala přejet vpravo a jet dál dolů. Auta v protisměru žádná nejela, pravidla také znám, přesto jsem ho podpořila hlasitou myšlenkou: Odboč!. Pak jsme si jen uvědomili, že by tu mohla být kamera, ale to už bylo pozdě. Už parkujeme.

Ještě jsme se šli podívat na most a celou situaci znovu vyhodnotit, ale na nic nového jsme nepřišli.

Když jsem koukala do mapy, tak bychom asi 1 km museli jet ze sedla dolů, tam se v křižovatce otočit a jet zpátky. Takže pěším a cyklistům to zjednoduší, ale auta to mají o to složitější. Jak však na to koukáme z mostu, tak jsme si uvědomili, že vlastně na to parkoviště se teoreticky nesmí odbočit ani z opačného směru, protože na krajnici je plná čára, která ani u parkoviště není malovaná přerušovaně. A jak každý řidič ví, plná čára se přejíždět nesmí. Prostě tohle nemá logiku. Ale z hlediska pěších to tu vypadá pěkně.

Také jsme zjistili, nejsme jediní, kdo tímto způsobem sem zajíždějí. Dál to neřešíme a odcházíme po modré Hřebenovce. Kousek od parkoviště je nové posezení bez přístřešku. O kousek dál – na rozcestí Stožecké sedlo je starší přístřešek, ale posezení tam chybí. Na to asi už nezbylo. Konec kritiky, jdeme se užívat kopečky.

Začínáme na trase, po které jsme šli už před 3 lety. Jen na dalším rozcestí turistických tras budeme odbočovat na druhou stranu. Ale nejdřív tam musíme dojít.

Stoupáme k rozcestí Pětikostelní kámen a pokračujeme na čedičovou skálu, kde je vyhlídka. Minule jsme odtud viděli věže čtyř kostelů - v Dolním Podluží, Jiřetíně pod Jedlovou, Studánce a na Křížově. Ještě před tím - nyní z rozpadávající lavičky by měl být vidět 5. kostel – v Kytlicích. Je však mlhavo, dalekohled s sebou nemáme. Stačí, že jsme je viděli minule. Jen konstatujeme, že vstup na vyhlídku postupně zarůstá.

Najednou si Ota uvědomí, že v autě zapomněl peněženku i s doklady. Má z toho špatný pocit. Chvíli váhá, ale pak se raději vrací. Chodí rychleji než já, snadno mne dojde. A já aspoň mohu zvolnit.

Cesta ještě kus stoupá a najednou se mění v pohodlnou lesní pěšinu. Z té po čase odbočuje vpravo neznačená cesta na Pěnkavčí vrch (792 m). Je tu jen nenápadná dřevěná šipka. To je asi i důvod, že jsme minule na tento vrchol neodbočili – šipky jsme si nevšimli. Je mi jasné, že ji i Ota v samém spěchu přehlédne. Ale čekat na něj tady se mi nechce – ještě následuje poměrně prudké stoupání. Na cestě dělám výraznou nepřehlédnutelnou šipku ze šišek a stoupám sama.

Vrcholem probíhá hranice mezi okresy Děčín a Česká Lípa. Je to 2. nejvyšší kopec Lužických hor, ale také nejvyšší bod okresu Děčín. Nahoře je hezká náhorní plošinka a kóta s malou mohylkou. Jen výhled tu chybí.

Za chvíli přichází Ota a společně odcházíme. Klesáme k modré Hřebenovce a dál na rozcestí Pod Ptačincem. Vlevo vidíme skálu, vpravo vrchol Luž. Minule jsme odtud šli po červené vlevo, dnes musíme po červené vpravo. Abych pravdu řekla, když vidím ten Luž, skoro se mi tam už nechce. Nevypadá hezky. Tedy ne, že by se mi ten kopec nelíbil, ale to stoupání bude hrozné. Ale když jsem si to vymyslela, nezbývá mi jiného, než mlčet a jít.
Kousek jdeme po červené téměř po rovině. U přístřešku odbočujeme na neznačenou pěšinu na hranici, kde je skalní útvar Trojhran. Do skalky je zasazen žulový sloupek s označením česko-německé hranice. Na kameni z německé strany je umístěna informační tabule s vysvětlením. Tento skalní útvar je starý hraniční kámen. Tady se setkávaly hranice tří panství: Reichstadt, Rumburk a Zittau. Na skále vyryté letopočty jsou dokladem v minulosti provedených hraničních kontrol. Ale některé již příliš čitelné nejsou.

Kosek se vracíme. Téměř po rovině přicházíme na rozcestí Lužická cesta. Tady přecházíme do Německa a po modré turistické trase začínáme pozvolna stoupat k rozcestí Lauscheborn.

Ještě o chvilku dřív odbočuje vpravo cesta - vede trochu šikmo svahem. Jdeme po ní a po chvíli se připojujeme na zelenou turistickou značku a stoupáme a stoupáme. Stoupáme do prudkého kopce. To, co jsme klesli od Pěnkavčího vrchu, musíme v krátkém úseku vystoupat. Je to dřina, ale jde to. Ostatně mi nic jiného nezbývá. Ani nemám ve zvyku něco vzdávat. Navíc přes vrchol budeme pokračovat, takže tam musím.

Když jsem se konečně dostala na vrchol, Ota už stačil vše prozkoumat. Já se jdu nejdřív posadit a vydýchat se. Dalo mi to přece jen zabrat. Když už sedíme u šikovného stolku, dáváme oběd. Mezitím jsem se vzpamatovala.

Luž (793 m) je znělcová hora - nejvyšší vrchol Lužických hor. Leží na hranici s Německem a z obou stran je dobře přístupná. Dochované hraniční kameny ze 16. a 17. století jsou tichými svědky toho, že již v té době tudy vedla historická hranice mezi Čechami a Lužicí.

Z hory byly vždy nádherné výhledy, proto byla vyhledávaným cílem českých i německých turistů. Již r. 1823 tady byla postavena německá dřevěná chata. O 10 let k ní přibyla i malá rozhledna. Návštěvnost byla stále větší, proto r. 1882 tady byla postavena velká horská chata. Stála na území dvou států a hraniční čára ji rozdělovala na část německou a rakouskou (později českou). Přímo uprostřed byla 10 metrů vysoká vyhlídková věž. Byly zde i dvě poštovní schránky.
Všechno zde přečkalo obě světové války, ale r. 1946 vše shořelo kvůli úmyslně založenému požáru. Zbytky německé části vyhořelé chaty byly upraveny jako vyhlídková terasa, odkud je krásný výhled na Krušné hory a Děčínský Sněžník, České středohoří, Vlhošť, Ralsko, Bezděz a Trosky, Ještěd, Jizerské hory a vrcholky Krkonoš. Jsou vidět města a kopce Šluknovského výběžku a Horní Lužice v Německu. Jen výhledu východním směrem brání vzrostlé stromy. Na terase jsou panoramatické tabule, které usnadňují orientaci.

Na německé straně stála telekomunikační věž. Během léta 2020 byla obestavěn ocelovou konstrukcí se schodištěm a zastřešenou vyhlídkovou plošinou ve výši 8 m. Vznikla tak zajímavě řešená rozhledna, která je vysoká 14,5 metru. Nahoru vede 55 hodně pohodlných kovových schodů. Vysílače vykukují nad střechou rozhledny. Spodní část rozhledny je obložena kamenem, který připomíná mramor. Je to místní hornina sopečného původu, která zachovává ráz zdejší krajiny. Výhled je samozřejmě ještě dokonalejší než z níže položené plošiny. Je vidět i východním směrem, kde je výrazná hora Hvozd, Ještědský hřbet a vrcholky Jizerských hor a Krkonoš.

Řádně odpočinutá a posilněná jdu i já to tady prozkoumat. Ota jde samozřejmě se mnou již jako průvodce. Jdeme se podívat na vyhlídkovou plošinu. Pak samozřejmě jdeme i na rozhlednu, kam je vstup volný. Schody jsou tak pohodlné, že jsem se ani nezadýchala. To se mi nestává. Výhledy jsou nádherné. Obrysy nejsou úplně zřetelné, ale vidět několik hřebenů za sebou poskládaných, to je zážitek. Jen nevím, zda tu celou krásu dovedou fotky zachytit. Jsme spokojeni. Dnes vyšlo vše. Počasí je na takový výlet ideální. Není horko, neprší. Je sice oblačno, často zataženo, občas vysvitne sluníčko. A mně se jde docela dobře.

Čekala jsem, že dnes v neděli tady bude spousta lidí, zvlášť když se sem nechá jít z několika stran. Kromě dvou značených cest vedou neznačené cesty podél hranice. Ale je tu jen pár lidí – překvapivě i polská rodinka.

Maximálně spokojeni opouštíme vrchol. Jdeme po červené. Cesta je pohodlná, jsou tu serpentiny, takže žádné prudké klesání nás nečekalo. Jdeme stále po červené přes rozcestí Pod Luží. Červená značka nás dovedla k chatě Luž.

Je součástí malé rekreační osady Myslivny, která vznikla patrně jako osada dřevařů a lovců kolem hájovny. Na konci 19. století se stala oblíbeným letním i zimním horským letoviskem. Byla tu i horská chata. Po 2. světové válce zůstala oblast opuštěná. Lyžařský svah zarostl křovinami a chata byla zbořena. V 50. a 60. letech byly zbořeny i další domy a na jejich místě byly později postaveny nové. Dnešní dřevěná chata Luž je jedna z původních, která byla přestavěna a v 80. letech 20. století využívána jako rekreační středisko Uranových dolů. Když byl 1. března 1996 otevřen hraniční přechod, začali oblast navštěvovat i němečtí turisté. Chata Luž mymé nabízí občerstvení i ubytování, je zde ještě penzion Lužická bouda a Lyžařská chata.

Ani tady moc lidí není. Venku mají okénko, u dveří prodávají točenou zmrzlinu. Restaurace se používá asi jen v zimě nebo za nepříznivého počasí. Interiér je však nádherný. Ota se samozřejmě těší na pivo. Do cíle máme 5 km přes jeden kopeček, mám strach, abych po pivu nevytuhla. Dávám si nějakou novinku - nealkoholické ochucené pivo z Budvaru s malinami a ostružinami, bez konzervantů, doplněné vitamíny. Jako vše je i toto pro mne sladké. Ředím to v poměru1:1 s vodou, to se nechá pít, je to osvěžující, ale příště si to dávat nemusím.

Z chaty odcházíme po žluté. Kousek před parkovištěm U Jána míjíme odbočku k sirnému prameni. Dnes se nám tam jít už nechce, i když je to jen kousek. Zítra se tu budeme opět pohybovat, tak tam zajdeme.
Až na rozcestí U Jána to bylo převážně z kopečka, občas po rovině. Šlo se pěkně. Tady nás však čeká stoupání. Není to prudké, ale už mne to nebaví. Dostavuje se přece jen únava. Cestou se kocháme výhledy na Luž, Hvozd, vidíme i Ještěd. Ale také vidíme, jak se to zatahuje. Mne však nic nedonutí zrychlit. V nejhorším zmoknu.

Ještě z rozcestí Pod Bouřným chvíli stoupáme, tentokrát po zelené. Ale pak už konečně zase jdeme po rovině a trochu z kopečka až na parkoviště. Dokonce neprší, takže pohodička.

Tak jsme to zvládli, ale je půl šesté. Na noc jsme se rozhodli vrátit se na parkoviště, které jsme dnes ráno opustili. Tak daleko to není a byl tam klid.

Cestou se zastavujeme v Jiřetíně pod Jedlovou koupit pivo. Tady jsme byli před 3 lety, ale zdá se nám, že některé domy jsou nově opravené. Ota jde pro pivo, já se tu trochu procházím. V restauraci U Medvídků, kde by měli točit Bernarda, mají zavřeno. Ale nakonec otevřenou hospůdku našel na druhé straně od hlavní silnice.

Konečně jsme na našem parkovišti a už nikam nemusíme. Nejdřív se myji, Ota dává pivo, pak až hřeji večeři. Je skoro stejně jako včera, takže je opět příjemný večer stvořený k relaxaci. Příjemně unaveni jdeme spát v 10 hodin, venku je 19 stupňů.

Severní Čechy – 10. den: Lužické hory - okruh 14 km přes dva nejvyšší vrcholy: Stožecké sedlo - Pětikostelní kámen - Pěnkavčí vrch (792 m) - skalní hraniční útvar Trojhran - Luž (793 m) - chata Luž (osada Myslivna) – Stožecké sedlo; Jiřetín pod Jedlovou na mapě