Šalková - městská část Banské Bystrice

Šalková, kdysi samostatná obec, je nejvýchodnější městská část Banské Bystrice. Její vznik se datuje okolo 14. století. V dávných dobách náležela ke hradu Slovenská Lupča, kam jsme se vypravili později. V roce 1971 byla připojena k Banské Bystrici.

Obyvatelé této obce se dříve živili většinou polnohospodářstvím. Později, když vznikl v Banské Bystrici průmysl, jezdili za prací do banskobystrických továren.

Protože jsem chtěla trochu poznat obec, kde jsem už dávno nebyla, vypravila jsem se s bratrancem a jeho rodinou do kostela a po Mši mě bratranec ukázal zajímavosti obce. Není jich tu moc…

Kostel, spíše kostelík, který jsme navštívili je sv. Rodiny, vevnitř se nachází ručně vyřezávaná Křížová cesta. Před kostelem stojí ručně vyřezávaný vysoký kříž. Je to nádherná umělecká práce. Naproti tomuto kostelu je další kostel, a sice luteránský.

A to je z památek vše…

Co hyzdí obec a znepříjemňuje život obyvatelům, je malá elektrárna, okolo níž stojí rodinné domy.

Zašli jsme na most a ať jsem se dívala z jedné strany mostu, či z druhé, byl to balzám pro oči. Dívali jsme se do kraje na vzdálené vrcholky Nízkých Tater, které se nám zase zjevovaly jinak. Jak jsme tak pokračovali k bratrancovu domu, šli jsme stále podél řeky Hron. Hltala jsem očima protékající řeku, její modravou vodu, obklopenou na březích stromy, nyní ještě holými bez listí. V dáli za ní se ukazovaly opět vrcholky zasněžených Nízkých Tater, zkrátka něco čarovného pro toho, kdo má takovouto vidinu vzácně před očima.

Na řece se ukázaly kačenky, proplouvaly z jedné strany na druhou. Zkrátka jaro se blíží a tak si brzo založí svá hnízda a vyvedou mladé. Otočili jsme se, šli okolo hřbitova a zašli do něj, neboť tam odpočívá rodina mého bratrance, vlastně i moje. Postáli jsme a pokračovali již domů.

Po obědě jsme se vydali na vrch Diel, který se nachází nad Šalkovou, odkud jsou nádherné výhledy opět na Nízké Tatry. Prostě slovy se ta krása ani nedá dost dobře vyjádřit. Je to úžasný pocit stát vysoko na kopci a sledovat tu okolní krásu lesnatých kopců a zasněžených vrcholků Nízkých Tater. Srdce Vám přetéká nepopsatelnými pocity a nemůžete se vynadívat…Stojíte a stojíte a nemůžete odtrhnout oči od té nádherné přírody a nepopsatelných scenérií.

Protože bratranec vystupuje v hudebním souboru a hraje také i mimo to na fujaru, tak jsem ho umluvila, aby ji vzal sebou, že si ho s ní venku v přírodě vyfotím, protože doma to není ono. Mluvil o tom, že by to bylo lepší vyfotit ho s krojem, ale mě to stačilo i takto. A tak jsem udělala pár snímků…A zkusila jsem si to i sama na ni zahrát. Ale držela jsem ji v rukou jako prase kost, postoj jsem nezaujala správný, i když jsem nějaký ten zvuk z ní vyloudila. Asi se nade mnou sama smilovala, abych měla radost…

Na rozloučenou s vrchem Diel jsme se ještě vyfotili. Snímek je kuriózní v tom, že ač nebyl udělán samospouští, jsme na něm vyfoceni všichni čtyři, i když z bratrance, který nás fotil, se zobrazuje jen jeho stín…

Po tomto výstupu na vrch Diel, jsme ještě jeli na hrad Slovenská Lupča, o čemž Vám napíši v dalším článku.

O čem se ale ještě zmíním a nedá mě to, abych to zamlčela, je, že bratranec vyřezával pravé valašky. Zírala jsem na ně, když mi je ukazoval doma a nemohla věřit svým očím. Teď už je nevyrábí, ale jeho „hole“ – valašky, putovaly do celého světa. Vyrobil jich mnoho, ale ta nádherná ruční práce, to je opravdu unikum. Nechci ho tady nijak zvlášť vyzdvihovat, aby nevznikly námitky, ale to se jen tak skutečně nevidí. Byl to ojedinělý výrobce valašek a skutečná umělecká práce jeho rukou. Když nám přiblížil postup této výroby, co vše pro to musel učinit, než vznikla její konečná hotová verze, tak to bylo svědectví o jeho nekonečné trpělivosti a také o velkém uměleckém nadání, ač se v tomto oboru nevyučil. Zkrátka to měl od Boha…

A já jen zírala a nevěřila svým očím, když jsem viděla vytlačené miniaturní motivy v kovu, nahoře v rukojeti – v sekerce, a pak na holi ve dřevě, - gravírování a intarzii. Teď už nevím, zda říkal, že to je vyloženo mědí, nebo mosazí. Už to zkrátka můj mozek z hlavy vypustil. Něco mě už zkrátka hlava nebere…Ve fotografiích jsem jeho práci přiblížila.

Tak zas nashledanou v příštím povídání…