Rychlebské hory I.část, den první

Rychlebské hory I.část, den první.

Konečně nadešel den D. Po několikaměsíčních hledáních společného termínu jsem nakonec z důvodu hrozby závažné změny počasí a krátící se délky dnů musel uspíšit start. Bohužel ne s původním dlouholetým spolucestovatelem. Navíc jen na třetinu plánované cesty. Nicméně zbývající lepší část zůstala v plánu na příští rok. Ostatně zatopené lomy a podhůří jsem už absolvoval dříve. Nynější cesta tedy je tedy spíš jen zkouškou po jednoleté pauze delších cest.

14. září tedy sedám do vlaku. V rychlíku to relativně frčí. Ovšem v Jeseníkách indiáni vytrhali koleje a celý vlak musí přestoupit do 6 autobusů. To jsme si tedy užili. Nic netrvá věčně a nakonec z Javorníku nám jede jiný Bus. Javorník už jsem kdysi navštívil při jiné cestě.

Přestup nám umožňuje čas na jedno pivko do zásoby. Pochopitelně by byl lepší velbloudí hrb. V žaludku tekutiny tak dlouho nevydrží. Při pátrání po provozovně s lepším mokem si všímáme poflakujícího obyvatelstva. Vypadá to, jakoby místní radnice kvůli výhodnějšímu naplnění pokladny doplnila místní obyvatelstvo levnějším druhem s nižší režií. Přesto je tu docela čisto. Na malé město se tu proto zdá být venku více služebních uniforem. I nás jistě zkoumá vysoko upevněná všesměrová kamera.

Nalézáme však docela slušnou a prázdnou Hospůdku U potoka se Šerákem a Budvarem po 28 korunách. Na město shlíží shora pěkný zámek, národní kulturní památka, Jánský vrch. Radnice i náměstí s parkovou úpravou vypadají rovněž docela sympaticky. Pro zájemce o kameny je tu venkovní expozice bludných kamenů různého složení. Zabloudily sem až z daleké Skandinávie. Také pěkní cestovatelé. Z výše uvedeného je vidět, že radní se tu o město starají.

Z dalšího Busu pak vystupujeme na konci světa, v Travné. Dál nejede. Nakládáme si zátěž na záda a hrdinně se vydáváme vstříc neznámým zítřkům. Máme tu tři možnosti. Vzhledem k váze nákladu zatím vybíráme tu střední. Pod hřeben musíme vystoupat asi 250 výškových metrů. Bereme tedy zpočátku levou modrou TZ s tím, že nás na ní v jednom místě čeká prudší stoupák.

Hned po vystoupení z Busu jsme zahlédli štíhlý bílý kostel Neposkvrněné početí P. Marie. Nad ním, o 800 m dál, na druhé větvi modré TZ, se nachází další poutní kostel se zvláštně umístěnou nemovitou Kulturní památkou ČR, Křížovou cestou, v příkrém svahu.

Po 2 km vykoukne cesta z lesa a při ohlédnutí dozadu na lesnaté hvozdy spatříme v dálce vyčnívat rozhlednu na Borůvkové hoře. O kousek dál míjíme Kapličku v Zálesí. Za ní stoupání na chvíli polevuje a využíváme výhledy na východ. Někde tam za lesy by se měl skrývat i Javorník.

V následném porostu výhledy zanikají a my po chvíli dorážíme ke Koupelně. Pivo z Javorníku by nám dlouho při stálém stoupání na chlazení nevystačilo. A s tímto pramenem bylo počítáno. Zatěžujeme naše bágly ještě o další 1,5kg pramenité vody do petek. Kousek za pramenem se loučíme s civilizací, jejíž výspu zde tvoří poslední osamocená chalupa Zálesí.

Tady modrá zatáčí vlevo, ale my se rozhodujeme pokračovat kousek rovně, přímo ke státní hranici a na hřeben. Po 100 m tam stojíme. Odsud už jen po něm. A tady to začíná. Neprochozená, úzká a hrbatá kamenitá pěšinka, propletená kořeny. Navíc stoupání tu neskončilo. Až před vrcholem skončilo trochu kamení a kořeny. Dosahujeme první pojmenovaný vrchol a to je Koníček v 850 m n.m.

Za Koníčkem konečně protivné, neustálé stoupání skončilo a hřebenovka se jen vlní. Kousek za ním se dostáváme na místo nádherného výhledu. Také vršek, s polským jménem Bukowa kopa. Jen o metr vyšší než Koníček. A ten metr je možná vedle hřebene na polské straně. Také chtěli mít jeden vršek.

Odsud už to jde s námi s kopce. Sice je tu jakési zalesněné ploché sedlo Przelecz Karpowska, pro nás však Černý kout. Doplnit do předchozího txt poznámky z itineráře! S kopce, Jo, to jsme si mysleli. Jenže po chvíli zase stoupání o 70 m nahoru na Černý vrch 826 m n.m. Ono by to nebylo tak moc, ale po tom co jsme nahoru vynesli a ušli už to cítíme.

Naštěstí z každého vrchu se dá jít jen dolů, i když to neplatí vždy. Už se mi mnohokrát stalo, že kopec se jeví jako poslední. Jenže za ním vyrostl další, který byl tím předešlým zacloněn. Říkal jsem jim falešné horizonty. A když jich bylo víc, bylo to silně deprimující. Stále jsme si říkali, už to musí konečně skončit. A ono zase ne. Zase falešný horizont. Ale tady, v Rychlebách to tak není. Jednak přes stromy není dopředu moc vidět a vršky jsou dál od sebe.

No, ale teď už víme z mapy, že tento je poslední. Dřív neexistovaly tak přesné mapy, takže falešné horizonty zlobily. Teď se v každém okamžiku ví, kde přesně jste.

Teď už skutečně klesáme, sice zase kousek nahoru ale pak víc dolů. A jsme na posledním kopci, Hraničním vrchu, alias Przelecz Gieraltowsky. Tady máme naplánovaný bivak. Pro jistotu včetně přístřešku. No jo. Je tady. Nějaký klesající v kolenou a našíbr. Ale dá se tu rozložit věci na stůl a sednout k tomu na lavici.

Nějak se šeří. A to jsme naštěstí nahoře. Dole je už určitě větší tma. Tak se rychle najíst a padnout zničení do spacáku. Okolí není moc čisté, a žádná tráva. Budeme muset spát na lavicích. Petr jako učeň na širším stole.

Moc se mu to nezamlouvá, odchází hledat něco jiného. Navrací se s objevem posedu, který viděl dá, v šeru. Jdu tam tedy narychlo sám. Bez baterky. Kdo ví, kde ji mám. Nikdy jsem ji ani nepoužil. Spěchám. Bloudím po nezalesněné části, kde jsou siluety stromů zatím ještě proti obloze vidielné.

Nic jsem neobjevil. Při návratu se však už více setmělo, že náš přístřešek není k nalezení. Mobil moc nesvítí. Vím, že jsem blízko přístřešku, ale není nic vidět. Nedá se nic dělat, volám Petra. Nic. No to je pěkné nadělení. Naštěstí už nejsem uprostřed louky, kde by mě mohl kdejaký pytlák z posedu odkrouhnout. Jako před lety jednoho trempa v žitě. Prý si myslel, že se jedná o vysokou. Doufám, že dostal vysokou. Sazbu kriminálu.

Konečně se Petr ozývá slabým hláskem. Prodral jsem se křovinami a zalehl na lavici. Není problém pro cvičeného trappera potmě vlézt do spacáku. Přes tvrdou desku se spalo na lavici celkem dobře. Až na to, že jsem k ránu z ní spadl. Nicméně pohoda. Už se mi podobný pád udál před 30 lety na Šumavě. Zní to sice nebezpečně, ale vůbec o nic nejde. Člověk ve spacáku vlastně nepadá, sesouvá se. Nikdy ne celé tělo. Tak se nebojte na úzké lavici spát. Každopádně ale je nesrovnatelně pohodlnější spát na zemi, kde si tělo při spánku samo najde nejvýhodnější polohu. Aspoň jsem ráno nezaspal nádherný východ slunce.