Putování za mechanickými závorami- díl 3.

V druhém díle mých cestopisů o mechanických závorách jsem vám slíbil, že až nějaké další ,,mechaniky“ objevím, napíši o nich další příběh a že sliby se mají plnit, je mi jasné, tak se s Vámi milí kolegové- turisté s dalšími nejen ,,závorovými „ zážitky opět podělím v tomto dalším pokračování, v pořadí už třetím.

Tentokrát ale nebudu psát jen o mechanických závorách, to by bylo už poněkud fádní, psát jen o nich. Při mém dalším putování jsem se rozhodl poznat i okolí zkoumaných závor. Dlouho už jsem plánoval, že si pojedu prohlédnout a samozřejmě i nafotit mechanické závory na trati číslo 086 z České Lípy do Liberce. Na této trati se ještě mechanických závor zatím vyskytuje poměrně hojné množství. Ovšem i tuto trať čeká modernizace, i když přesně nevím, kdy, ale už jsem četl článek v jedněch železničních novinách, že tuto trať modernizace má též dostihnout a jak už jsem se zmínil v předchozích dílech, mechanické závory a modernizace jdou horko těžko dohromady. Putování jsem tentokrát kvůli času absolvoval autem. Teď už ale k samotnému putování.

Moje první cesta vedla do Mimoně, protože zde se nacházejí první mechanické závory na této trati s číslem 086- a to hned dvoje, směrem od České Lípy. Ty první, na kterém jsem narazil hned na kraji Mimoně, jsou klasické, s kulatými břevny a předzváněčem Trojlístek, jako mnoho dalších rozesetých po celém českém a slovenském území. Sotva jsem si stačil nafotit závory otevřené, předzváněč mě začal informovat, že závory půjdou co nevidět dolů, což mě potěšilo, nejen že jsem je mohl nafotit i zavřené, ale mohl jsem pořídit tentokrát i video s projíždějícím vlakem.

Po projetí vlaku a zdokumentování zbylých detailů jsem si zajel prohlédnout zdejší stanici a následně jsem se přesunul do místní části Slovany, kde jsou druhé mimoňské mechanické závory, provedl jsem klasickou dokumentaci a následně jsem se vypravil na prohlídku samotné Mimoně.

Byl sem zvědaví-jako správný turista, čím mě toto město překvapí, že to ale budou překvapení nejen kladná, jsem do samotného zjištění neměl ani tušení. Nejprve mi dalo pořádně zabrat, než jsem objevil místo na zaparkování, po delším ,,kroužení“ jsem nakonec místo na zaparkování našel. Potom jsem si chtěl zajít na toaletu, která byla hned u parkoviště, ovšem zíral jsem jen na ceduli, že o víkendu jsou toalety zavřené. Přiznám se, byl jsem v šoku, ještě jsem za své turistické putování nezažil to, aby v některém z míst, kde jsou veřejné toalety, byly o víkendu zavřené. Řekl jsem si tedy, že zajdu na infocentrum, abych se nejen pooptal, kam si zajít na ,,záchod“, ale rovnou si zjistil i informace o tomto pro mě zatím záhadném městě. Jenže najít infocentrum, to byl další uctihodný výkon, ne a ne ho objevit, ale což, na tom špatném se dá najít i to kladné, díky hledání infocentra jsem se dostal do blízkosti kostela svatého Petra a Pavla, či ke krásné budově základní školy Mírová.

Po neúspěšném pátrání po infocentru jsem se smířil s tím, že ho jednoduše neobjevím a vyrazil jsem za dalšími závorami, tentokrát do Pertoltic pod Ralskem. Ovšem při cestě tam sem najednou u silnice uviděl směrovku k mimoňskému infocentru, takže v ten moment bylo jasné, že Pertoltice budou muset ještě chvíli počkat. Po optání místních lidí jsem nakonec infocentrum našel a to ve zdejším muzeu, díky času jsem se ale rozhodl, že zdejší muzeum navštívím někdy příště, zakoupil jsem turistické známky a dál už pokračoval neomylně do Pertoltic pod Ralskem. Pokud se ještě ohlédnu zpět na Mimoň, mám z tohoto města smíšené pocity, ale nechci dávat na první dojem, do Mimoně se určitě míním vrátit a prohlédnout si toto město důkladněji, věřím, že mě určitě něčím milým překvapí.

Moje další cesta vedla do již jednou zmíněných Pertoltic pod Ralskem, zde se nacházejí opět dvoje mechanické závory, ovšem v podstatě to samé, jako v Mimoni, proto vám to podrobněji už rozepisovat nebudu, připadal bych si, že se opakuji, kdybych tak učinil. Jedině se akorát zmíním, že k druhým, trvale zavřeným závorám jsem měl trochu krkolomnější přístup, cesta vedoucí skrze tyto závory je už poněkud nepoužívaná, z jedné strany není vůbec jasné, kam vede, z druhé strany je řádně zarostlá. Musel jsem tedy vyrazit z vedlejší cesty, u které ale nebylo vůbec jasné, jestli je soukromá, či ne, nahoře, kousek pod závorami byl postavený nový dům, nikoho jsem ale neviděl, takže jsem auto u té cesty odstavil a šel rychle nafotit zmíněné závory. Musel jsem to vzít přes takovou hrbolatou loučku, takže jsem to měl i s trochou ,,vlnobití“.

A teď už rychle do dalšího mechanického království, tentokrát se jménem Velký Valtinov. Tato obec je pro fandu železnice a hlavně mechanických závor učiněným rájem, na území této obce se nacházejí hned troje mechanické závory. Při pohledu na Velký Valtinov si nemohu pomoc, ale jistá podoba je tu s jedním též ,,mechanickým“ místem, které jsem již navštívil, je to slovenská Hačava, zde se též vyskytují troje mechanické závory a k tomu jednodrátové, ty se totiž nacházejí i zde ve Velkém Valtinově, v počtu jedněch exemplářů nacházejících se kousek od závorářského stanoviště. Proto ta jistá podoba z Hačavou. Ono je totiž tak, většina mechanických závor bývá dvojdrátových, alespoň dle mých zkušeností, ale jsou takové výjimky, že jsou i jednodrátové, což je příklad i těch ve Velkém Valtinově, nebo zmíněné slovenské Hačavě. Závory ve Velkém Valtinově se ovládají z jednoho místa- pro každé je zvlášť klika- řeknu vám, musí to být fuška, všechny ty závory obsloužit. Závory jsem tedy zdokumentoval a teď už hurá i za něčím jiným, než závorami.

Vyrazil jsem do nedalekého Jablonného v Podještědí a následně na zámek Lemberk. V Jablonném jsem odstavil svého plechovo-plastového miláčka a šel si prohlédnout toto město. Jak už bývá takovou tradicí, našel jsem zdejší infocentrum zavřené. Jó víkend, turisté asi nemají nárok na informace o sobotách a nedělích. To mě ale nakonec vůbec nevadilo, Jablonné v Podještědí mě jinak mile překvapilo svou krásou, takže jsem si město prohlédl a potom jsem se začal rozhlížet, kde bych uspokojil svůj žaludek, blížil se totiž čas oběda. Po krátkém hledání jsem našel restauraci U Českého Lva- příjemné prostředí, jídlo za přijatelnou cenu, takže spokojenost mě a mého žaludku byla neomylná.

Po uspokojení mého žaludku jsem již bez váhání vyrazil na zámek Lemberk. Dorazil jsem do vsi Lvová, kde jsem na parkoviště dole pod kopcem, kde se zámek nachází, zaparkoval a razil vzhůru za další mnou dosud nepoznanou památkou. Návštěvníci, kteří přišli o velikonoční prodloužený víkend, měli štěstí na velikonoční prohlídku zámku, takže jsme se dozvěděli to, jak zdejší šlechta slavila ve své době velikonoční svátky. Po prohlídce jsem se zamířil podívat na Zdislavinu studánku, kam jsem po docela slušném klesání ,,druhou stranou“ dorazil, jenže vyfotit si toto místo bez lidí bylo jednoduše nemožné. Lidé si hromadně nabírali vodu a neustále někdo u pramene byl, takže mi dalo zabrat, abych udělal alespoň nějakou fotku, kde je víc zřetelná Zdislavina studánka, než lidi. Od studánky už jsem razil zpět na parkoviště, vzal jsem to ale z opačné strany, než předtím na horu na zámek. Od Zdislaviny studánky totiž vede cesta, u které mi připadalo, že by mohla vést též na parkoviště pod kopcem, na němž je zámek, následně se mi to i potvrdilo, jenže než jsem došel na parkoviště, musel jsem přetrpět další vydatnou sněhovou přeháňku, která tento den nebyla nic výjimečného, jednoduše Velikonoce, jak vyšité, jen co je pravda, už jenom to, že při stoupání na horu na zámek se v lese povalovalo poměrně dost sněhu mě dohánělo k myšlence, jestli se nezbláznil kalendář, počasí, nebo dokonce já osobně.

Moje další plány byly, že se vrátím zpět do Jablonného v Podještědí, abych se ještě podíval na výraznou dominantu tohoto města- baziliku Sv. Vavřince a Sv. Zdislavy. Jenže to by bylo, abych se nepostaral sám sobě ještě o nějaké to zpestření. Místo, abych ve Lvové odbočil do leva, udělal jsem to úplně na opak, protože jsem si myslel, že jsem přijel z pravého směru, tak jsem se jím vydal, jenže zasněžené Lužické hory na obzoru přímo proti mně mi dali najevo, že jedu opačně. Co naplat, otočím se v nejbližším možném místě a bude to. Najednou se ale přede mnou objevily nějaké domy a na ceduli označující začátek obce stál název Rynoltice. Normálně by mě to nechalo chladným, jenže po přečtení názvu obce mě bylo hned jasné, že odtud hned tak neodjedu. Měl jsem totiž informace o tom, že v této obci by se eventuelně mohly nacházet další mechanické závory, ale neměl jsem vůbec ověřeno, zda-li tu ještě jsou, protože bylo možné dle mých kusých informací, že by tu ty závory už nemusely být. Další bylo to, že Rynoltice mě připadali už příliš daleko od Lemberka na to, abych tam zajížděl. Ovšem ono se to tak nějak ,,vyvrbilo“ a to špatné odbočení mělo pro mě geniální vyvrcholení. Mechanické závory se tu totiž nacházejí, s čehož jsem měl radost…., no jako malý kluk. Další mechanické závory a k tomu neplánované, no to opravdu nemělo chybu.

Po zdokumentování Rynoltických závor a následné prohlídce baziliky Sv. Vavřince a Sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí jsem už vyrazil zpět domů, při cestě jsem se ještě zastavil v Srní prohlédnout si a zdokumentovat zdejší nádraží- ono, aby toho železničního šílenství nebylo náhodou málo. No a před Stvolínkami mě dohnala další vydatná chumelenice, která to s přestávkami vydržela skoro až do Úštěka. Jak říkám, tedy v tomto případě píši, Velikonoce jak vyšité.

Něco opět závěrem, Putování nejen za mechanickými závorami se vydařilo i s nějakým tím dobrodružstvím. Pravděpodobně toto bude asi poslední díl o mechanických závorách, protože psát jen o těchto unikátech by už někomu mohlo přijít divné. Dle mého názoru tři díly stačí, ale…. Pokud by jste o další pokračování měli zájem, není problém, klidně další napíši, ovšem v tom případě ty ,,mechaniky“ zpestřím i něčím jiným, tak aby to nebylo takové nezáživné.