Provence 2016 / 2 aneb od Azurového pobřeží, přes klášter Thoronet, k Luberonu

První provensálské ráno nemohlo začít lépe. Tím ovšem nemyslím tradiční startovací slivovičku proti všemu zlému, ale blankytně modrou oblohu, sluncem zalité okolí a výbornou snídani na stole. Cesta z hotelu je krátká a zanedlouho „zakotvíme“ v podzemních garážích u saintraphaelského přístavu. A hned se vydáme na obhlídku historicky novější – a řekněme méně ceněné - části dvojměstí Fréjus / Saint Raphael. I ta však má co nabídnout, takže se zdržíme o něco déle, než jsme původně předpokládali. Zmínit musíme minimálně krásný románský kostel z 12. století, který sice byl o šest století později rozšířen, ale i dnes je významnou památkou, jehož 22 metrů vysoká věž nabízí nádherný výhled na město a pobřeží. Kostel je dnes součástí Archeologického muzea Saint-Raphaël, kde však bylo – k naší velké lítosti – zavřeno. Tedy v 10,00 hod. otevřeli, ale oznámili nám, že oficiálně otevřou až odpoledne. Jistou část expozice jsme ale přesto viděli.

Nejvýraznější stavbou města s 35.000 obyvateli je ale – při pohledu od přístavu za kasinem lehce ukrytá – monumentální bazilika Panny Marie Vítězné. Jedna se o chrám architekta Pierra Aublé, postavený v letech 1882 až 1889 a v románsko-byzantském stylu, tolik oblíbeným v období Belle Epoque. Do chrámového interiéru jsme se dostali až napodruhé, protože ráno zde probíhal nějaký smuteční obřad. Zapomenout nelze ani na zahradní terasu Promenade des Bains, která vznikla již v roce 1880 a nabízí nejen impozantní výhled na záliv a starý přístav, ale i zahradní přehlídku středomořské přírody. Oblíbené místo domorodců i turistů zdobí od roku 2014 socha archanděla Rafaela. Zajímavá byla i návštěva obyčejné trafiky, a to díky neobvykle široké nabídce doutníků, většinou za ceny velmi luxusní.

Brzy jsme také měli zjistit, že některé zkazky o Francouzích nejsou pomluvou, ale konstatováním faktů. Například stávky jsou u Francouzů zábavou velmi oblíbenou, takže sehnat naftu byl občas problém – domorodí dovozci totiž zrovna nedováželi. Pokud Francouzi nestávkují, tak většinou odpočívají nebo simulují v lékárnách, které jsou většinou největším obchodem ve městě a které najdeme v každé sebemenší vesničce. Až se někdy návštěvník této nádherné země diví, že tady všechno pořád tak nějak funguje. Ale i našinci se zde zpomalí tep a jídlo i sklenička vína trvá o něco déle …

Vraťme se ale k naší cestě. Je úterý 24.5.2016 a dalším místem, které jsem už doma vybral, se stal Fréjus (55.000 obyvatel); starověký přístav a někdejší římské město, které nás již při včerejším průjezdu nalákalo vysoce atraktivními zbytky římského opevnění a fragmentů dalších antických staveb. A hned si můžeme prozradit, že jsme na ně již nenarazili. Ono totiž toho tady je tak nějak moc a času máme pořád nepoměrně málo. Jen vyjmenovat hlavní zdejší pamětihodnosti zabere pár řádků: římský amfiteátr, zbytky akvaduktu, antické opevnění, Augustův maják, středověká katedrála s krásným klášterním ambitem, baptisterium, biskupský palác, mešita nebo Archeologické muzeum … a to vše je pouze výběr toho zásadně nejzásadnějšího.

My se nakonec – někteří dost neradi - spokojíme s málem. Nejprve navštívíme pozoruhodnou katedrálu Saint Léonce, která je víceméně románskou dvojlodní stavbou. Vstup je volný a nahlédnout se odsud dá i do osmibokého baptisteria z 5. století. V klášterním komplexu se nachází také zmíněné Archeologické muzeum a zpoplatněn je rovněž vstup do dvojpodlažního ambitu. Naše cesty se tak rozdělí; Jirka s chotí vyrazí za potravou fyzickou, my s Martinou za tou duchovní. On ten ambit je opravdu jen pro nadšené fajnšmekry a 5,50 euro za malovanou část stropu je celkem dost. Ale aniž bych to předem věděl, kresby na dřevě, které jsme tu viděli, by jistě potěšily i největšího malíře všech dob, známého jako Hieronymus Bosch. Zkrátka pěkná soupravička pakoboltů …

Martina se pak přidá k ostatním a já se rychle proběhnu po okolí. Díky tomu uvidím - v rychlosti a zvenku – i gotický biskupský palác s věží ze 14. století. Celkově je to hezké město, jen studené pivo jsem musel shánět o chvilku déle než v Šumperku a měli navíc jen jednu značku. Byla to asi šestnáctka, ale hodně dobrá … a tím pádem jsem byl i já po obědě. Pak už byl čas vyrazit k aréně pro 10.000 diváků, kterou zde Římané postavili někdy na počátku našeho letopočtu. Vstupné je 10 euro, ale mají zavřeno, protože Francouzům končí siesta až za půl hodiny. Podle fotografií se uvnitř nejedná o nic vysloveně exkluzivního, a tak se spokojíme s obchůzkou po obvodu. Cestou k aréně jsme se ještě krátce zastavili v zajímavém kostele sv. Františka, který je napůl svatostánkem, napůl obytným domem … a pak už nás čeká jen parkoviště a odjezd. Za zmínku už stojí snad jen fakt, že ve zdejším infocentru měli méně materiálů než na našem hotýlku v Saint Raphael.

Dnešní den je však již přece jen na poznávací zastávky bohatší, a my proto zamíříme k městečku Les Arcs (nebo také Arc sur Afgens), v jehož blízkosti se nachází kaple Sainte Roseline. Jsme stále v departementu Var a tato kaple z 11. století by měla patřit k viděným klenotům naší cesty. Rozhodně patřila, a to nejen kvůli monumentální andělské mozaice Marca Chagalla z roku 1975. V kapli se nachází množství zajímavých artefaktů z období gotiky, renesance, baroka i cenná díla z minulého století, např. vitráže. Vstup volný, zákaz fotografování a interiérový prodejní stánek. Jedná se o místo neskutečně klidné a příjemné, což platilo ovšem pouze do doby, než přijel autobus plný důchodců, doprovázených několika snědými hochy. Klid vystřídal hukot orientálního handlu a my sami sobě zaveleli k odsunu. Poblíž kaple se nachází také příjemný zámeček (ono ale ve Francii je chateau téměř vše) s několika zajímavými skulpturami a velkou prodejnou vína.

I tak jsme se zdrželi poměrně dlouho, takže sedmitisícové kamenné město Les Arcs – i s jeho zbytky hradu - jsme si pouze vyfotografovali z kruhového objezdu a vydali se k naší další zastávce, tedy románskému klášteru Le Thoronet. Jedná se o jeden ze tří cisterciáckých klášterů v této oblasti a vybral jsem ho mj. proto, že se dá procházet volně, tedy bez průvodce (vstupné je 7,5 eura, paní u pokladny je francouzsky šarmantní až krásná a z toho, že mají návštěvníky z Čech, se upřímně radují a zaznamenávají tento údaj do firemního počítače – nechápu ovšem, jak nás, inostrance, odhalili, když se mi podařilo požadavek o čtyři vstupenky vyslovit v podobě celkem plynné francouzské věty).

Jedná se o cisterciácky typicky strohý klášterní komplex z 12. století, který charakterizuje slohová čistota. Výrazný ambit je sice krásný, ale svou nádherou (v cisterciáckém románském slohu myšleno ovšem) vše zastíní kapitulní síň, jejíž klenba je svedena na dva mohutné středové pilíře. Škoda, že zde neměli žádnou publikaci v češtině, utrácel bych asi i ve větším. A pak už musíme opět spěchat, protože na ubytování máme být dnes dříve a je to ještě daleko. Doufáme, že těch 18,00 hod. nemyslel pan domácí až tak vážně, protože je jasné, že chytneme minimálně hodinovou sekeru.

Další část Provence tak vidíme opět jen z oken auta a v té chvíli ještě ani netušíme, že si část této cesty ještě v průběhu dovolené zopakujeme. Naším cílem je teď ovšem až místo, kde máme trávit následující dvě noci, tedy dvoutisícový Merindol, nacházející se pod stěnami Luberonu, v departementu Vaucluse a regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur. Na místo dojedeme těsně před sedmou, přivítáme se s mladým panem domácím, jeho psem a malou dcerkou, vyhodíme kufry a hned vyzvídáme, kde můžeme nakoupit víno na večer. Jedinou možností je supermarket v 6 km vzdáleném Mallemortu, kolem kterého jsme sem přijeli. Zavíračka je v 19,30 hod., ale kompletní nákup, tedy víno, sýry a pečivo, jsme zvládli v rekordním čase, i když jsme na parkoviště museli – kvůli mnohořadé frontě u vedlejší benzinky – vjet v protisměru a výjezdem.

Cestou zpět uděláme ještě krátkou fotopauzu na mostě přes řeku Durance. Jednak je z něj pěkný pohled na samotný Mallemort, ale zajímavé jsou i pozůstatky vedlejšího visutého mostu nebo pohled na monumentální pohoří Luberonu. Holky mezitím vybalily, a tak můžeme v klidu povečeřet, dát sprchu a zasednout ve společenské místnosti s jídelnou a kuchyňkou k mapám, mlsům, růžovému vínu a plánům na dny nejbližší. Přímo nad námi se dokonce nachází jakási zřícenina, kterou jsem zaregistroval hned při příjezdu a kterou jsme nakonec prostě nestihli, stejně jako nedalekou pizzerii s hospodou. Když jsme byli v nejlepším, vtrhlo dovnitř něco velkého a chrčícího, pokácelo vše. co mu stálo v cestě, svalilo se nám to k nohám na záda a začalo vrnět. A tak jsme se seznámili s obtloustlým buldokem, který – jak jsme se později dozvěděli – se jmenoval Jack a patřil bratrovi paní domu. Jack si nás velmi oblíbil a moc se už od nás nevzdaloval. Spát jsme ovšem mohli sami …