Prosluněná Provence potřetí 2 (cesta německo-francouzská – Schwäbisch Hall, Mulhouse, Isle sur la Sorgue, Villars)

Přišla sobota 1.7.2017, dětem začaly prázdniny a nám zahraniční část cesty. Počasí bylo asi nejhorší za celou dovolenou, ale žádná vyslovená hrůza to rozhodně nebyla. Koneckonců v Německu už bylo hnusně druhý týden v kuse, takže nás to nijak nezaskočilo. Horší to bylo s tempem přesunu. Očekávali jsme totiž pohodovou a rychlou jízdu s výhledem na romantické hrady a magické duchovní chrámy, ale moje chvála na německé dálnice (bezplatné a bez rychlostního omezení) se nám rychle vymstila. Jirka si chvíli užil hodnoty 180 na tachometru a pak už následovaly jen omezení na 80 - 120 km/hod. (mnohem častěji ovšem byla, bohužel, právě ta 80), provoz v jednom pruhu, zácpy a nekonečné kolony. Delší zastávku v Německu jsme nakonec udělali jedinou, ale stála rozhodně za to.

O krásném historickém čtyřicetitisícovém německém městě Schwäbisch Hall jsem totiž uvažoval jako o jedné z možností na ubytování při zpáteční cestě. Nakonec jsme zde zastavili už cestou tam ... a až tak moc jsme z tohoto úžasného města neviděli, protože mě zcela uchvátil tamní kostel Archanděla Michaela, který je opravdovou učebnicí architektury a muzeem dějin umění (ale ono je takové vlastně celé toto románsko-goticko-renesančně-barokní město), doplněným výstupem na chrámovou věž (vrcholový ochoz je ale, bohužel, jenom vyhlídkovou plošinou se zasklenými okénky). V interiéru zde najdete vše od vyřezávaných pozdně gotických oltářů přes fresky na nosných pilířích až po krásné náhrobníky. Měl jsem hodně velký problém kostel opustit a vrátit se k autu. A to je tady ještě spousta dalších zajímavých sakrálních i světských památek nebo krásných náměstíček s hrázděnými domy, takže doufám, že se sem ještě někdy v budoucnosti podívám.

Pro ctitele památek a muzeí všeho druhu skutečně není toto nevelké švábské město, ležící na řece Kocher, záležitostí na jeden jediný den. Ten se dá totiž opravdu celý trávit ve zdech sv. Michaela, jehož stavba byla zahájena již v roce 1156 a ke kterému vede monumentální schodiště s 53 stupni. Další středověké kostely, pranýře, kamenný most, stará Radnice, zbytky opevnění, věže a věžičky nebo domy na nábřeží si zkrátka časově vyberou to své. My měli toho času opravdu hodně pomálu a tak – i když jsem zlobil a zdržoval – nastal velmi brzy čas odjezdu. Poslední rozloučení s panoramatem města, které nám učarovalo, a jeli jsme dál.

Druhou zastávkou bylo asi 110-tisícové francouzské město Mulhouse, na jehož předměstí jsme spali a které pro mě představovalo asi největší zklamání celé dovolené. Nejvíce mě zde ve finále totiž zaujaly úžasné žluté tramvaje, které často jezdí v zatravěných pásech a které jsem si ovšem zapomněl vyfotit (tedy pár pokusů bylo, ale vždy si mi ve finále před objektiv stoupl nějaký nevzhledný a neforemný jedinec, kterého kdybych chtěl obejít, zatkli by mě pro potulku) a nakonec jsem si je nekoupil ani na pohledu. Z památek nás ve městě upoutala asi nejvíce kaple sv. Jana ze 14. století s lapidáriem (vše viděno jen za plotem) a historická budova Radnice. Dominanta města, kostel Saint Etienne, mě naopak nezaujal vůbec. Neogotická stavba byla částečně pod lešením a uvnitř probíhal jakýsi hudební festival, takže jsme se mohli podívat jen od dveří. Kdybych měl čas, tak by se mi tady ale líbilo určitě hodně, protože ve městě je uznávané muzeum výtvarných umění (díla zahrnují období od 14. do 20. století), muzeum aut (snad největší sbírka bugatek na světě a spousta vozů formule 1) a muzeum vlaků.

A ještě musím zmínit jednu zdejší památku. Rozhodli jsme se totiž, že v Mulhouse potřebujeme nutně vidět Ďáblovu věž. Její původní podoba byla sice zřejmě trošku jiná, ale pořád se jedná o cennou stavbu z 13. století, která prý své jméno získala až o dvě století později, kdy sloužila jako vězení pro budoucí oběti čarodějnických procesů. Ona nepůvodní podoba nám až tak nevadila, ale znesvětit jméno Pána temnot tím, že mu nechám hlavou procházet svodovou rýnu, může opravdu snad jen „žábožrout", který si za prezidenta zvolil Emmanuela Macrona (ale každý má, samozřejmě, právo vlastní volby a u autora tohoto cestopisu se i nadále – byť s množícími se výhradami - těší Francouzi, Alsasko i celá Francie poměrně vysokému stupni obliby).   

Posledním cestovním dnem byla neděle 2.7.2017. Čím více jsme se blížili k Provence, tím více stoupala venkovní teplota, mizely mraky a modré flíčky se měnily v typické azuro. Cestou jsme udělali jedinou zastávku, a to až těsně před cílem. Do Isle sur la Sorgue jsme ale, bohužel, dorazili právě ve chvíli, kdy zdejší Notre Dame zavírali, tedy v 17,00 hod. Ještě v 17,20 tam sice pouštěli nějaké domorodce k přípravě jakési akce, ale nás už přísný bodyguard (nebo fráter) nenechal ani nahlédnout. L´Isle je 20-tisícové město, nazývané kvůli vodnímu kanálu s mostky a mlýnskými koly provensálské Benátky. Říká se mu také město vetešníků a starožitníků ... a těch vetešnictví a antikvariátů je tam opravdu požehnaně (za 2 eura se tam dalo koupit dost a dost publikací o různých městech a památkách, ale já nechal peněženku v autě a rodinní příslušníci mi nepůjčili ani dvojku na 60 let starou - a dost povedenou - černobílou brožurku o pařížském Notre Dame). My jsme ten den dokonce chytli i končící venkovní trhy, kde část vetešnická poměrně výrazně vítězila nad klasickými starožitnostmi. Je tu k vidění i pár zajímavých historických domů a točících se mlýnských kol, takže celkem spokojenost. 

Potom už nás čekal jen dojezd do Villars, kde jsme byli ubytováni. Vesnička jako dlaň (ale s poštou, velkým "národním výborem" a mohutným neogotickým kostelem, který otevírá jen při mši – a ta se koná jednou měsíčně), která ovšem své uličky a jedno náměstíčko hrdě pojmenovává. Obchody zcela chybí (tedy až na jednu pekárnu), hospody jsou ale tři a v jedné z nich jsme bydleli (hotelová část má celkem 4 pokoje). Večer jsme ochutnali místní speciality, ale z bílých lanýžů jsem nic neměl, protože mě už několik dní likvidovala rýma z horka a oteklý krk, kterým cesta autem s klimatizací moc nepomohla. A pivo za 6 euro jsem snad do té doby také ještě nikdy nepil (a mělo být i hůře). Ale jiná nabídka prostě nebyla, lednička na pokoji také ne, takže berme to jako daň z dovolené, a proto Vive la France e la santé ...