Prodloužený víkend v Istanbulu

» Istanbul

Istanbul je fascinující. V průvodci se píše, že spousta lidí ho miluje, někteří nenávidí, ale nikoho prý nemůže nechat chladným. Do Istanbulu jsme se chtěli podívat kvůli spoustě byzantských památek a také se trochu ohřát po dlouhé nekonečné zimě. Výlet mi nadělil miláček k Vánocům.

Po příletu do Turecka nás příjemně překvapilo, jací jsou tu milí lidé, většina mluvila velmi dobře anglicky a sotva někdo zahlédl, že bychom tápali, snažili se nám poradit a pomoci. Do hotelu jsme se tudíž dostali velice snadno. Z letiště byla nejpohodlnější cesta metrem, ačkoli v průvodci se uvádí autobus a tramvaj. Metro bylo, jak už to v zemích s teplým podnebím bývá, klimatizováno asi na 17°C, na rozdíl od venkovních třiceti stupňů. Istanbul je jako všechna ostatní moderní velkoměsta, plný všech těch Ikeí a Bauhausů, Burger Kingů, zkrátka globalizace v akci. Architektura je nezaměnitelná směsice starobylých budov, mešit i různých moderních – od bankovních paláců po škaredé obyčejné paneláky. Ale staré město, to je něco jiného. Tady se čas zastavil. Křivolaké úzké uličky jsou sice plné aut a věčně syčících autobusů (prý je to proto, že nemají péra, jako naše autobusy, ale vzdušné měchy – i když to byly třeba Mercedesy), ale zároveň z nich dýchá orient a staletí. Všude se proplétají prodavači čehokoli – pečených kaštanů, vody, čaje, pomerančové šťávy a ti nejchudší žebráci prodávali papírové kapesníčky, nebo jen seděli před váhou, na které jste se mohli za mírný bakšiš zvážit. Vůbec – celá ta turisticky atraktivní část Isanbulu – Sultanahmed, Bazaar district a Galata mi připadala jako jedno velké tržiště. Naštěstí nebyli prodavači tak vlezlí, jako třeba v Tunisku, sice na nás volali a snažili se upoutat pozornost, ale stačilo zavrtět hlavou, že nechceme a dali pokoj. Všudypřítomné byly také pouliční kočky a psi. Ale hlavně kočky. Místní obyvatelé si jich při nejmenším nevšímali a kočky si zas nevšímaly jich, ale žili tam tak pospolu.

Jídlo bylo báječné – uličky skýtají nepřeberné množství bufetů s rozmanitými kebaby a köfte – masové kuličky, saláty. Po zkušenosti z předražené restaurace jsme se pak už vždy stravovali v pouličních bufetech – sortiment měli stejný, jako v restauraci, možná i lepší, ale hlavně o poznání levnější. Po čem se mi dlouho bude stýskat, jsou pouliční prodavači džůsu, nejčastěji pomerančového. Chlapík s dřevěným vozíčkem, haldou pomerančů, lisem a spoustou kelímků – vše zaručeně čerstvé. Někteří měli i jiné ovoce, třeba granátová jablíčka, grepy, citrony (oblíbené pití je limonáda, kterou lze sehnat i v normálních obchodech – skutečně limonáda z citrónů), v bufetech měli i višňové pití.

Památky , hlavní důvod našeho výletu, byly na každém kroku. Hned první den jsme šli hledat směnárnu (také na každém kroku) a natrefili na rozlámané byzantské sloupy (stejný vzor jsme později viděli na sloupech v Cisterně Bazilice). Abychom si vše pořádně prohlédli, šli jsme pěšky, ostatně náš hotel nebyl daleko od všeho dění – přes ulici jsme měli slavnou Princovu mešitu (Šehzade Camii), odtud jen kousek k Valensovu akvaduktu a na druhé straně se rozkládala istanbulská univerzita. Na zastávce Čemberlitaš (nebudu psát tureckou transkripcí, protože tu nemám ta správná písmena, ale bez diakritiky taky ne, když vím, že se to čte skoro takhle) stojí dodnes sloup, který tu vztyčil Konstantin Veliký roku 330, když prohlásil Byzantion za hlavní město římské říše.

Naše první kroky sice vedly za nejznámější památkou, kterou je beze sporu Hagia Sofia, Turecky Aya Sofya(dal ji vybudovat císař Justinián roku 537, 1453 ji pak přebudoval sultán Mehmet Dobyvatel na mešitu a 1934 z ní Kemal Atatürk udělal muzeum), ale po spatření děsných davů a neskutečné fronty jsme své kroky obrátili k paláci Topkapi – sídlu osmanských sultánů, kteří tu žili v období 1465 až 1830. Překrásně udržované zahrady prý byly dřív osvětleny svíčkami přilepenými na krunýřích želv. Zde se ale skutečně zastavil čas – při pohledu na exponáty, mozaiky, sultánovy kaftany nebylo poznat, co je z 15. A co z 19. století – střihy, vzorky, pavilony, všechno podobné. Jen uniformy z 19. století vypadaly poněkud maďarsky (už vím, odkud to ti Maďaři mají). Palác je rozlehlý, má čtyři nádvoří a člověk by mohl strávit celý den prohlídkou všelijakých altánků, zajímavých místností a obdivuhodných mozaik. Do Harému už se nám nechtělo (ne kvůli tomu, že vstupné stálo dalších 10TRL, prostě jsme toho prohlížení už měli dost a také se ozýval žaludek). Tolik opěvovaná restaurace Konyali na čtvrtém nádvoří nás odradila vysoce turistickými cenami, takže jsme rychle utekli najít něco jiného. Z hradeb paláce Topkapi byl pěkný výhled na Bospor a to nás nalákalo k návštěvě přístavu. Přístav se opět hemžil prodavači vařené a grilované kukuřice, kaštanů, grilovaných ryb, miniaturních šicích strojů a jiných více, či méně šílených věcí. Odtud se jezdí trajektem na asijskou stranu Istanbulu, nebo na výlety po Bosporu a po Zlatém rohu. Vybrali jsme si výlet po Bosporu až k druhému mostu – Fatih (první je Bosporský most). Z vody byl zajímavý pohled na město, viděli jsme palác Dlomabahče, který dal postavit sultán Abdül Mecit v okázalém evropském stylu, interiér prý vytvořil designér pařížské opery. Na evropské straně těsně před mostem Fatih je pevnost Rumeli Hisari, postavená sultánem Mehmetem II. Před tím, než si podmanil Konstantinopol. Stavba je v nejužším místě Bosporu a byla postavena v rekordním čase 4 měsíců a 16. dnů.

Cestu zpět do hotelu jsme si zpestřili průchodem přes Velký Bazar. Stojí na místě původního byzantského tržiště, jedná se o krytý komplex uliček a obchůdků s nepřeberným množstvím všelijakého zboží. Jen mě překvapil (patrně turecký) zvyk dávat stejný druh zboží vedle sebe (ale toho už jsme si všimli i v ulicích – celá ulice knihkupectví, vedle celá ulice fitinek a vodovodních baterií..), takže jsme viděli kilometry kabelek, kilometry oblečení, kilometry zlata a stříbra. Není těžké se v uličkách Velkého Bazaru ztratit.

Druhý den jsme zahájili návštěvou nejbližší mešity Sehzade Mehmet. Suleyman Nádherný ji nechal postavit na památku svého syna, který zemřel na neštovice. Dokončena byla roku 1548. Vstupné se neplatí, ale je očekáván příspěvek. Naštěstí byla ten den zima, takže mi nedělalo problém dodržet „ústrojí kázeň“ do mešity – dlouhé kalhoty, zakryté paže a hlavu. Pro případ, že by náhodou nějaká dáma neměla patřičné oblečení, je před vchodem bdělý hlídač s dostatečnou zásobou šátků.

Naše další cesta vedla do čtvrti Beyoglu. Metrem (nebo spíš tramvají? – prostě tím jejich městským vlakem) na konečnou do stanice Kabataš a odtud něčím, co se jmenuje Tünel nahoru na kopeček. Tünel je vlastně druhý nejstarší systém podzemní dráhy na světě – hned po londýnském metru. Vypadá to spíš jak lanovka na Petřín, dlouhá 537m s převýšením okolo 60. metrů. Náměstí Taksim nás přesvědčilo, že jsme v jiné části Istanbulu – té modernější. A globalizace opět vytáhla své hnusné drápy – ulice Istikal Cad se se svými obchody jen málo lišila třeba od Příkopů, nebo od brněnské Masarykovy třídy, až na množství turistů a nezbytných pouličních prodavačů čehokoli.

Galatská věž je jedna z nejstarších a nejkrásnějších věží v Istanbulu. Původní dřevěná byla postavená v r. 528 za vlády císaře Justiniána, ve 13. století ji janované přestavěli na kamennou hlídkovou protipožární věž. 1453 ji ukořistili Turci. Měří 61 metrů a tyčí se 140 m nad mořem, proto je z ní úžasný výhled na město a Bospor. My měli smůlu, že ten den zrovna pršelo a proto bylo panorama tak trochu smutné. Zpět jsme šli přes blatský most. Už přechod přes něj je zážitek sám o sobě. Po obou stranách stojí rybáři s dlouhými pruty, na které chytají čudly. Nejdřív jsme si myslela, že to, co mají všichni v těch kýblech od jogurtů je návnada, ale ne, to byl již finální úlovek – rybičky maximálně 8- 10 cm dlouhé. Mezi nimi nepostradatelní prodavači vody a výborná živnost – půjčování dřevěných stojánků na pruty. Do toho všeho proudí pestrobarevné davy turistů různých národností tam a zpátky.

A znovu jsme se octli v přístavu. V průvodci psali, že bychom neměli vynechat návštěvu asijské strany. Nu nevynechali, ale cesta trajektem byl na tom ten nejlepší zážitek. Na trajektu nechyběl prodavač čaje – čaj pijí Turci velmi silný a sladký z malých, asi deckových skleniček a jedí k němu oříšky. Kopili jsme si každý jeden šálek, pozorovali okolní moře a racky a připadali si velice Turecky. Na asijské straně Istanbulu to vypadalo úplně normálně, jako třeba v Libni, nebo spíš někde v Bělehradě – obyčejné město, tak jsme se zase vrátili do turisticky atraktivnější oblasti. Před Hagií Sofií byla stále neskutečná fronta, takže jsme si vybrali jinou blízkou památku – Yerebatan sarnici, neboli Cistena basilica. Cisterna byla původně postavená jako zásobárna vody pro velký palác. Je největší z několika cisteren, které se nacházely pod starou Konstantinopolí a byla postavena v 6. Století za vlády císaře Justiniána. Je to obrovská podzemní komora 143 m dlouhá a 65 m široká, strop je podepřen 336. mramorovými sloupy hlavně v iónském a korintském stylu, krom několika dórských sloupů bez rytin. Sloupy sem byly přineseny z různých částí říše. Voda byla přiváděna systémem akvaduktů z 20 kilometrů vzdálených lesů někde u Černého moře. V severozápadním rohu cisterny jsou dva sloupy, jejichž základny tvoří hlavy Medusy – jedna je hlavou dolů, druhá na boku, původ neznámý. V cistrně žijí ryby, dokonce obrovští kapři lyscové.

Poslední den v Istanbulu bylo zase krásně slunečno a teplo. Opět jsme se vydali pěšky na Sultanahmet, že si konečně prohlédneme Hagii Sofii. Ale ta neuvěřitelná fronta nás opět odradila, nemusíme vidět všechno. Prošli jsme se po Hippodromu , prohlédli si Theodósiův obelisk, oslavující vojenská vítězství faraona Tuthmose III, druhý kamenný obelisk a bronzový hadí sloup, který vztyčili 478 př. n. l. na počet vítězství Řeků nad Peršany před Apollónovým chrámem v Delfách a který pak dal přivézt na Hippodrom císař Konstatntin Veliký.

Naposledy jsme se prošli parkem Gülhane, obklopujícím palác Topkapi, vychutnali si stín a klid stromů – hrozně se mi líbila, jak tam vedle sebe rostou naše evropské parkové dřeviny a třeba fíky. A pak už nás čekala jen cesta na letiště a domů.