Procházka Ždánicemi a návštěva Vrbasova muzea

V půlce června si s ženou prodlužujeme víkend o volný pátek s tím, že ona už den předtím pojede za matkou do Uherského Hradiště, kde budeme několik nocí spát a já za ní dorazím po práci navečer. Na pátek jsme naplánovali společný výlet do Ždánic a Bukovan, v sobotu se chystáme v tchýniném bytě něco podělat a poté ji zajdeme do nemocnice navštívit.

Nakonec vše dopadlo trochu jinak: Jana mi večer při srazu v restauraci Masáro oznámila, že zítra nemůže nikam – musí ve špitálu ohledně máti a jejího umístění do Domova něco řešit se sociální pracovnicí, a tak budu muset na výlet sám.

 

V brzkém slunečném pátečním ránu jsem tedy stepoval na autobusovém nádraží už před šestou a čekal na dálkový spoj do Brna, jímž se přesunu do Bučovic. Bus byl kupodivu poloprázdný a já se usadil hned za dveřmi u řidiče, abych měl cestou přes čelní sklo ničím nerušený výhled.

Před Buchlovicemi dráhu busu zkřížili tři „ekoteroristé“, postávající v našem jízdním pruhu přímo na vozovce, ale když před nimi řidič prudce zabrzdil a zahoukal, přec jen se ta pomatená trojice velkých opeřenců lekla, roztáhla křídla a odletěla!

Dál už cesta probíhala přes „Buchlovské hory“ a obce v Litenčické pahorkatině v pohodě a v Bučovicích jsme se ocitli před osmou. Do odjezdu spoje do Ždánic vybývala půlhodinka volného času, kterou jsem strávil odskokem k bučovickému zámku, kterýžto renesanční skvost je opatřen novou a oslňující bílou fasádou.

 

Autobusek do mé cílové stanice se nejprve dlouho šplhal táhlým odlesněným úbočím Ždánického lesa až nahoru na hřeben, pak klesal hvozdem a vyjel z něj až těsně nad městečkem Ždánice. Jak jsem ke svému překvapení zjistil, ona ta zdejší vrchovina sice na první první pohled (a na dálku) vypadá jen jako notně zvětšená zaoblená pahorkatina, ale tady nad Ždánicemi má pěkně příkré svahy!

 

Od busového nádražíčka s veřejným WC a parčíkem už jsem zamířil do středu sídla, abych shlédl jeho největší pamětihodnosti. Jen o kousek dál jsem na křižovatce hlavní a vedlejší ulice (obě mají název Městečko) před sebou viděl zajímavou budovu místní školy, ale ještě před ní narazil na maličký pietní ostrůvek s balvanem, do nějž byla vsazena pamětní deska připomínající novodobou místní tragédii. Odehrála se 10.října 1994 přímo tady na křižovatce, kde k drobnějším haváriím docházelo již dříve.

 

V osudný den tudy projížděl řidič nákladního vozu naložený deseti tunami štěrku. Po nezvládnutí pravotočivé zatáčky (špatný technický stav vozidla i fatální chyba šoféra) narazil do domu u silnice a náklad se vysypal na právě procházející dítka z Mateřské školy se dvěma učitelkami. Při vyprošťování se zjistilo, že pro jednu učitelku a tři předškoláky, jdoucí úplně vpředu, už pomoc přišla pozdě.

Dvě děti s vážnějšími zraněními byly převezeny do brněnské nemocnice a šest s lehčími do nemocnice v Kyjově.

 

Poté jsem obhlédl protější rozsáhlý areál Masarykovy ZŠ s členitými a barevně odlišnými budovami, který tedy školní institut nepřipomíná ani náhodou a za ním vpravo odbočil do ulice (rovněž s názvem Městečko), která mírně stoupala ke katolickému chrámu. Poněvadž byla na pravé straně rozšířena o pás zeleně, je tato ulice vlastně úzkým náměstím. Před budovou potravin ENAPO a poštou stál v parčíku majestátní Pomník obětem 1.světové války.

Na konci úzkého rynku jsem vlevo ve svahu omrknul barvami vyzdobený sklípek, a pak už se věnoval dominantní sakrální stavbě stojící přede mnou, jíž byl chrám Nanebevzetí Panny Marie.

Tento nový farní kostel vznikl začátkem 18.století přestavbou a rozšířením gotické mariánské kaple. Jedná se o raně barokní jednolodní stavbu zbudovanou na půdorysu kříže s půlkruhově uzavřeným kněžištěm a nad ním se tyčící vysokou hranolovou věží zvonice.

Interiér chrámové lodi bohužel není mimo mše svaté běžně přístupný, takže do něj nejde nahlédnout. Architekti považují tuto sakrální stavbu za nevyváženou. A to kvůli nestejným tvarům řad oken, nepříliš podařenému sjednocení architektonických prvků a hlavně kvůli příliš dominantní věži zvonice.

 

Po nafocení objektu, při němž snímky kazilo do očí prudce zářící slunce, jsem se vrátil dolů náměstíčkem ke Ždánickému potoku a za mostkem zabočil do Hrubé ulice, na jejímž okraji se z masivního kamenného podstavce vypínala socha rudoarmějce držícího v náručí padlého druha. Na soklu byl vyryt nápis: ČEST A SLÁVA RUDÉ ARMÁDĚ A VŠEM OBĚTEM II.SVĚTOVÉ VÁLKY.

 

Na začátku dubna 1945 Němci poničili značnou část ždánického vlakového nádraží a do areálu cihelny nastěhovali dělostřeleckou baterii. Zároveň byli povoláni ždáničtí mladí rolníci a přinuceni v lesích hloubit pro Němce zákopy. O něco později už fašisté začali panikařit a odjíždět hromadně do Čech a ku Praze.

Místní odvážlivci proto na mostě vystavěli barikádu znemožňující vozidlům průjezd. Na základě udání od jedné Němky sem přijel malý německý vojenský oddíl a od mostu na něj byla zahájena střelba. Němci palbu opětovali, přičemž byli zabiti čtyři obránci mostu, a poté fašisté ustoupili.

28.dubna do Ždánic přišly od Arklebova jednotky rumunské armády a obec byla osvobozena. Teprve několik dnů po nich se přivalila hlavní část Rudé armády a zřídila v městské škole lazaret. Místní čtyři padlí hrdinové byli slavnostně pohřbeni 9.května.

 

Poslední mnou viděnou „menší“ místní památkou byla Boží muka se sochou sv.Jana Nepomuckého, krášlící nároží ulic Bučovské a Městečka. Vznikla na začátku 19.století, jsou klasicistní a podstavec pro pískovcovou skulpturu světce tvoří hranolový bílý kamenný sloup obzvláštněný na všech světových stranách modrými nikami. Jedná se o kulturní památku ČR.

 

Po jejich „obsísnutí“ jsem po Bučovské ulici zamířil k jihu, kde se na blízkém návrší vypínala ždánická památka nejhodnotnější… a to zámecký areál s bývalým panským dvorem, zámeckým parkem, Seidlovou vilou a Vrbasovým muzeem.

 

Tohle feudální sídlo nebylo v městečku prvním. Severně od něj stával na vrchu Palánku hrad, ale ten byl jako nevyhovující opuštěn, zchátral a dnes už po něm nezůstalo ani zblo.

Páni ze Zástřizl si v místech dnešního zámku zbudovali tvrz. Protože se jednalo o objekt dosti mohutný, navíc doplněný v nárožích nakoso postavenými hranolovými věžemi, byl v kronikách popisován jako hrad. Zámek vznikl až díky iniciativě Oldřicha z Kounic, kterýžto pán jej nechal vystavět roku 1569 na půdorysu čtverce v patrovém čtyřkřídlém provedení v renesančním stylu. Po Bílé hoře se stali jeho vlastníky Lichtenštejnové a ti na něm v osmnáctém století provedli rozsáhlejší barokní úpravy.

 

Panstvo zde v následujících stoletích nepobývalo a interiérů využívaly různé vrchnostenské úřady. Býval tu např. berní úřad, okresní soud i vězení. Od Lichtenštejnů zámek roku 1928 odkoupil ždánický podnikatel Dr.Ervín Seidl, ale po druhé světové válce mu jej zkonfiskoval stát. Do „Vítězného Února“ v něm sídlil místní Národní výbor, pak podnik Elektrosvit. V padesátých letech jej spolu s dvorem využívalo JZD. Roku 1961 přešel pod Ministerstvo vnitra, které zde údajně mělo archív. Ve skutečnosti to byla jen krycí zástěrka pro přísně tajný sklad výzbroje a výstroje Jihomoravského SNB – zvláště pro okres Hodonín, do něhož Ždánice spadají.

Mnisterstvo vnitra zámek v roce 1990 vrátilo městu a to jej ale o dva roky později prodalo soukromému vlastníkovi.

 

Normálně by byl veřejnosti zámek nepřístupný, naštěstí je ale přízemí v majetku města a jeho jedenáct místností a pokojů zabírá Vrbasovo muzeum, v němž je k vidění šest tisíc exponátů!

 

Abych se do něj dostal, musel jsem nejprve přejít přes hospodářský dvůr a zámecký park, odkud je od jihu muzeum přístupné.

Nejprve jsem přes mříž poobdivoval pěkné zámecké vstupní průčelí s vysokánským hodinovým štítem, doplněné na rozích věžemi. Jistě – není tak majestátní jako u významnějších feudálních sídel, ale jakožto zámek venkovský je honosný až dost!

Pak už jsem pokračoval po cestě lemované odpočinkovými lavičkami skrze areál bývalého hospodářského dvora a minul barokní kašnu bez vody s osiřelým ústředním soklem v jejím středu. Určitě se z něj kdysi vypínala nějaká zajímavá skulptura s chrličem, ale ta je v současnosti buď někde na renovaci anebo už neexistuje. Kašna v minulosti sloužila jako zdroj užitkové vody.

Za ní jsem pokračoval okolo zámecké zdi a pustnoucího objektu bývalého JZD k Seidlově vile a vstupu do zámeckého parku. Byl zbudován v anglickém stylu na začátku minulého století a jeho ozdobou jsou i některé vzácné dřeviny. Údajně je v něm umístěn i malý psí hřbitůvek, ale na ten jsem nenarazil.

Zato jsem po zazvonění na hlavní vstup do muzea natrefil na velmi sympatickou černovlasou průvodkyni, díky jejímuž výkladu byla po zaplacení „závratné výše“ vstupného (60 Kč) prohlídka exponátů úžasným zážitkem.

 

Muzeum založil místní učitel a historik Jakub Vrbas. Původně svou sbírku od roku 1938 vystavoval ve svém domě a dvou místnostech radnice. Od roku 1946 byla přestěhována na zámek a zároveň obohacena o část zámeckého inventáře. V současnosti je muzeum otevřeno celoročně, ale jinak v hlavní sezóně a mimo ni, což lze snadno vyhledat na netu.

 

A co je tedy v tomhle úžasném muzeu k vidění?

 

Vybavení z původních zámeckých interiérů (rod Loudonů a Seidlů) s vyřezávaným a interzovaným nábytkem, stoly, křesly, truhlami, komodami, šperkovnicemi a sekretáři. Dále Napoleonské oddělení a Expozice numismatiky. Etnografické sbírky sestávají z nářadí a nástrojů řemeslníků, připomínkou cechů, krojů, kraslic, dětských hraček a sakrálních předmětů. Archeologické oddělení seznámí s nálezy od doby kamenné až po středověk, bohatá je rovněž sbírka minerálů, zkamenělin a entomologické exponáty. Dále jsou k vidění trofeje zámeckého panstva a zámecká kaple.

 

K expozicím, které se nejvíce líbily mně, patřily umělecké předměty a rozsáhlé sbírky keramiky a skla. A samozřejmě i ten soubor pohyblivých dřevěných modelů v podobě středověké vesnice, vodního a větrného mlýna, parního stroje a originálních věžních hodin.

Zaujal i pohled (a výklad) na jeden elektrický retro spotřebič stylu „Duo“, jímž byla prastará televize s maličkou obrazovkou spojená do jednoho celku s mnohem větším radiopříjimačem. Přišla v té době na dosti velké peníze (4 tisíce korun!) a nedočkavý borec, který ji za tu sumu do své domácnosti pořídil (a nejspíš tím riskoval rozvodové stání), si pak musel na místní TV signál ještě několik měsíců počkat…

Zajímavá byla i připomínka na dnes již neexistující zrušenou železniční trať do Čejče v podobě tehdejší tabule jízdního řádu.

 

Cestou na autobusové nádražíčko a na spoj do Bukovan mi mozek za prohlídku muzea, které prý pro něj bylo velice pěkným zážitkem, převelice děkoval... ale pak najednou otočil o 100 % a rozkřikl se na mne, ať sebou hodím, nebo nám ten předpolední bus k Bukovanskému mlýnu ujede!