Procházka Prahou

Opět po nějakém čase jsem se rozhodl navštívit matičku Prahu. Už jsem tu dlouho nebyl, mám dojem, že naposledy někdy na začátku tohoto roku. Měl jsem v Praze nějaké vyřizování, tak jsem toho rovnou využil k další procházce tímto krásným městem. Jenže tentokrát jsem přes všechny plány řídit se ulicemi, které jsem si na papír doma vypsal, tak abych nezabloudil, skončil u úplně jiného plánu- vzít to takzvaně ,,cik cak“ , tedy, že se budu orientovat jen podle známých bodů, jako je Karlův most a jiné.

Ale abych se vrátil na začátek mého Pražského dne. Ráno jsem vyrazil z Lovosic rychlíkem směr PrahA, už v Holešovicích jsem vystoupil a po delším hledání ulice Partyzánské jsem nakonec tuto ulici našel a mohl se konečně v klidu vydat směr ulice Veletržní. Ještě, než jsem ale dorazil do této ulice, tak jsem prošel kolem Holešovického výstaviště, hokejové haly HC Sparta a potom už jsem dorazil do ulice Veletržní, která mě dovedla až na Letnou, kde jsem vyřídil, to co jsem vyřídit chtěl, nebudu psát co, protože asi každému dojde, co se na Letné nachází, tedy, co se týče sportu.

Další moje cesta vedla do Letenských sadů- řeknu vám, tedy spíše napíšu, že je to docela příjemné prostředí, je to doslova takový lesík ve městě, alespoň to tak na mě dělalo dojem. Došel jsem na okraj sadů a u schodů, vedoucí dolů do Vltavského údolí a rozprostřeli se přede mnou pro mě dosud neznámé výhledy na Vltavu a na historickou část města, výhledy v rámci možností, byly celkem dobré, jen lehká mlhovina právě kalila výhled. Udělal jsem několik snímků a vydal jsem se prozkoumat vahadlo, zvané metronom. Od spodu jsem průzkum uskutečnil, ale od shora jsem tak raději nečinil, protože se tam vyskytovali nějací výrosci, kteří nadělali zrovna moc dobrý dojem, takže, než abych se dostal do nějakých problémů, tak jsem se vydal dolů po schodech do centra města.

Po sestupu se před mnou objevil Čechův most, přešel jsem na druhou stranu přímu k němu a u něho jsem zauvažoval, kudy se tentokrát vydám, času se měl dost, tak se naskytla myšlenka ,,říznout to“ kolem hlavního sídla prezidenta- Pražského hradu,to jsem ale nakonec zavrhnul a vypravil jsem se k Mánesovu mostu. Cesta byla celkem nezáživná až do chvíle, kdy se přede mnou objevila pro mě hezká historická budova, přes zájem o budovu jsem absolutně ,,přehlédl“ že stojím u budovy Úřadu vlády. Může to vypadat při nejmenším divně, že jsem tak velkou budovu přehlédnul, ale jednoduše mě zrovna zaujala jiná pěkná budova. Po pobytu v těchto místech jsem ale pokračoval dál.

Po chvíli jsem dorazil k Mánesovu mostu, než jsem na něj vstoupil, tak jsem chvíli postál u pomníku na památku lidem z druhého odboje 2. Světové války. Pak jsem tedy přešel na Mánesův most, odtud udělal několik snímků a pokračoval dále na druhý břeh Vltavy, zde mě hned na kraji zaujala velká budova- úžasná stavba, tak jsem šel zjistit, co je to za budovu a ono to bylo Rudolfinum. Konečně tedy vím, kde se toto významné místo nachází.

Dále jsem pokračoval ke Karlovu mostu, sem jsem došel, ale, co jsem viděl, mě přesvědčilo v tom, že nepůjdu ulicí přímo od Karlova mostu, ale jinými postraními uličkami. Ono, abych upřesnil, co mě ,,vyděsilo“ bylo abnormální množství lidí, proudících z Karlova mostu do úzké uličky Karlova. Tomuto šílenství jsem se hodlal za každou cenu vyhnout a tak jsem zapadnul do již jednou zmíněných postraních uliček. Udělal jsem dobře, protože tu byl krásný klid, krom mě a jednoho slovenského páru tu snad ani jiná noha nebyla. Tak jsem se tu tak chvíli pohyboval a pak se napojil na Karlovu ulici, kde už byl opět klid, protože hlavní dav mířícího z Karlova mostu se už rozplynul. Touto uličkou jsem došel až na Mariánské náměstí a odtud na to Staroměstské, zde jsem nejspíš měl v uvozovkách štěstí na dav, s kterým jsem se potkal před Karlovým mostem, zaplnili i z ostatními turisty prostor před orlojem a já se tak musel prodrat skrz tuto skupinu. Úspěch jsem slavil, dostal jsem s k Husovu pomníku a do jiných prostor Staroměstského náměstí, prohodil jsem pár slov z koňmi čekající zapřažení v kočárech na turisty toužících po projížďce.

Už sem se pohyboval v místech, kde to už celkem poznám, tak jsem se neomylně vydal dalšími uličkami na Václavské náměstí, kde jsem zapadnul do paláce knih Neoluxor, abych se podíval, či tu nemají něco, co by mě zaujalo. Tentokrát jsem ale nic nepořídil, tak jsem se vydal směr hlavní nádraží. Zde jsem víc než hodinu lítal sem a tam po nástupištích, abych zachytil co nejlepší snímky různých vlaků. Byl jsem ve svém živlu, železnice, to je prostě svět, který mě nepřestane nikdy fascinovat, vím to, protože už jen, když vidím koleje, tak mě přepadne takový blažený pocit, určitě tyto pocity potvrdí každý železniční fanda.

Tak na Hlavním nádraží také mé Pražské dobrodružství skončilo, odtud jsem opět vyrazil rychlíkem zpět domů. Zážitků opět plno, nejen těch z města, ale i těch železničních.