Procházka městem Rožnov pod Radhoštěm

Líbivé slunečné počasí a příznivá venkovní teplota letošní "zimy nezimy" svádí k procházkám nejen do přírody, ale také například k návštěvě míst, které známe oděna jen do zimního hávu. Proto se našim dnešním cílem stalo město Rožnov s přídomkem slavné beskydské hory. My ale v dnešním únorovém dni vynecháme návštěvu slavného Skanzenu, v jehož zasněžených prostorách jsme se procházeli posledně: dnes chceme prozkoumat Vrch Hradisko se zbytky rožnovského hradu a pak se koukneme na zoubek vlastnímu městskému centru... Ranním spojem přejíždíme přes zlínskou aglomeraci do Otrokovic, kde přestupujeme na jakýsi expres. Tento vlak skutečně dělá čest svému jménu - než stačí člověk po rychlém přestupu několikrát zhluboka vydechnout (a přitom nezdechnout), vláček prosviští přes Tlumačov, za okny se mihnou stavení Záhlinic... a pak už piští brzdy a my stojíme v lautr rovině v hanáckém Hulíně. Dalším přestupem do interiéru vláčku kodrcáčku - (tento má konečnou až v samotném Rožnově). Zde si udělat pohodlí, vytáhnout svačinu a čtivo... a vyjíždíme. Ze zvědavosti chvilku pozoruji - pro Valacha tolik exotickou - okolní nížinu, pak ale raději zabořím zraky do stránek napínavé knihy.

Za Holešovem nastává v osazení kulis v krajině příjemná změna: za okny vláčku se objeví horstvo a v něm vrch s typickou dominantou větrné elektrárny a poutního chrámu - svatý Hostýn. Než vjedeme na nádraží do dalšího města, které ke svému jménu Bystřice pyšně připojuje polohu pod "svatou horou," okolní vrchy se k okénku vláčku přiblíží téměř na dosah. Pokračujeme přes obce Loukov, Osíčko a Podhradní Lhotu. Silueta Hostýna pokorně ustupuje do pozadí a na scénu vstupuje Kelčský Javorník, který je nejenže je nejvyšším návrším "Hostýnek," ale při pohledu z rovin se nad obzorem vypíná jako skutečná a mohutná hora! Za ním se na okamžik objeví proláklina, kterou je možno vstoupit do rozlehlých líbezných Rajnochovic. Zvláštní homole kopců, připomínajících sopečné kužely a pyšnících se názvy Hůrka, mají ještě zasněžené své severní svahy. Mezi jejich vrcholovými stromy se jako přelud mihne dřevěná stavba jakési Rozhledny.

Následují Kunovice a z Police už sjíždíme přes Branky do kotliny s městem Valmez. Do Rožnova už to není daleko a čtenářovu zahloubanost do knihy vyruší jen pohled na budovy gumáren v Zubří, které tolik připomínají baťovskou zlínskou architekturu. A... pak už jsme v cíli. Město Rožnov pod Radhoštěm nás vítá slunečným počasím, Vysokou cenou za návštěvu nádražního WC - (my si ho ale nechceme koupit, jenom použít), a hordou opilců v nádražním bufetu. A tož rychlo pryč do naší známé hospůdky u křižovatky před mostem a zde si teprve s chutí vychutnáme naši ranní kávičku. Pak už přes most přes Bečvu... a než odbočíme do přilehlé městské čtvrti vpravo, na okamžik spočineme zrakem na nejvyšší dominantě městského centra, kterou je věž kostela Všech Svatých. Při tom mi v mysli vyskočí vzpomínka na známou píseň "Rožnovské hodiny". Lidová píseň zřejmě vznikla v dobách, kdy ještě střed města s náměstím vypadal jako věrný odraz toho, co dnes vidíme v Muzeu v přírodě. Dlouho předlouho býval Rožnov městečkem chudobným, vystavěným z voňavého jedlového drva, a protože žádné panské stavení zámeckého typu zde nikdy nestálo, musel být autorovi tklivé písně inspirací zvon z Vysoké věže barokního kostela... anebo snad ještě ten z jeho dřevěného předchůdce, který zde stával do r. 1672.

Pak už procházíme ulicí s reklamními poutači na novodobé Pivní lázně k budovám rožnovského pivovaru. Je pro mne tak trochu překvapením: v dobách bývalého režimu se jméno jeho produktu nikdy neobjevilo na předních místech ve zlaté tabulce českých pivních moků. Tudíž to zřejmě bývalo pivo nevalné kvality, nikde jinde ho nechtěli, a tož si ho, jako v případě pivovaru brumovského, museli místní občané konzumovat sami! Po převratu ale, jak vidno, došlo ke změně - pak že sebou kapitalismus nepřináší i zázraky - zatímco brumovský pivovar byl vesele vytunelován, tady se pivečko vaří dál! Uličkou okolo jednoho z přítoků Bečvy kráčíme až k jejich soutoku. Břehy potoka zdobí ještě souvislý ledový krunýř, na volné hladině tekoucí vody sa ligocú zajímavé barevné odrazy. Míjíme poslední městská stavení na levém břehu řeky a pod zalesněnou strání kráčíme po chodníčku až k místu, kde Bečva "řeže" terénem Ostrou pravotočivou zatáčku.

Nad ní se, k mému velkému překvapení, nachází rozsáhlejší skalní defilé, které není dosud zakresleno na žádných mapách. Nadšeně volám na Janu, aby mne následovala, ale manželka po obhlídce terénu prohlásí, že toto není nic pro její nohy a odmítá každý další krok vpřed. Po krátké výměně názorů se vzpurná choť napučí: "prý si mám tadyma na hrad lézt sám"... a kráčí beze slova zpět k městu. Já zase naštvaně na průzkum skalního výchozu. Zatímco na mapách je jeho výskyt dobře utajen, geologové o něm ví už dávno - pro něj jsou tyto skály přímo učebnicovou ukázkou skalního výchozu lukovských vrstev flyšového pásma. No, to je sice hezké, ale já jejich radost nesdílím: skalní výchoz nad řekou s výhledy je pro odborníky jistě místem velmi zajímavým a oni se nad podobnými geologickými lokalitami rozplývají nadšením, ale z pohledu laika se jedná o skály nevábné, až ošklivé... a žádný normální slušný člověk by si o ně ani to kolo neopřel!

Za výchozem přicházím k mostu a značení NS nahoru k rožnovskému hradu, ale... hryže mne svědomí, a tak se návštěvy lákavé lokality vzdávám. A spěchám po druhé straně Bečvy zpět do městského centra, abych co nejdřív našel toho mojého milovaného napučenca. V domnění, že jsem Janu předběhl, na ni chvíli čekám v parčíku u objektu školy. Když pořád nejde, jdu jí naproti až k budovám pivovaru. Ale choť nikde! A tož jakousi uličkou zpět k centru - tady míjím několik velmi zajímavých vilek a pak také jedno velmi interesantní staré lidové stavení. Pak už stojím u hlavní silnice, za níž se, za nízkou ohradní zdí na místě bývalého hřbitova, vypíná hlavní městský kostel. Zvon na mne výsměšně cinkne:

Rožnovské hodiny smutně bijú že ňa s mú milú rozváďajú

Přecházím silnici a okolo zdi až na místo, odkud je na chrám nejkrásnější výhled a pak jakousi uličkou do centra na náměstí. Manželku vidím sedět na jedné z laviček, otočenu zády ke mně a tak ji zezadu zakryju oči. Vyletí sice z lavečky jak čert z elektriky, ale když je jí slíbena zmrzlina a posedění v kavárničce, svár je úspěšně zažehnán. A pak už společně pokračujeme v průzkumu městského centra. Nyní se tedy nacházíme na hlavním rožnovském náměstí. V dobách největší slávy města, v dobách, kdy Rožnov i za hranicemi státu proslul svými věhlasnými klimatickými lázněmi, píše spisovatel Čenda Kramoliš o rynku jako "o krásném rovném náměstí, parkem a hudebním pavilónem ozdobené, kolem něhož stály v rovných řadách pěkné domy"... Na tu nejstarší jeho podobu vzpomínají dosud pamětníci jako na místo, kde se slavily svatoanenské poutě a pochodovali zde lidé v krojích... to už ale z něho dávno zmizel ten hudební altánek, nejznámější rožnovský hotel na náměstí vyhořel a byl nahrazen novým a na celé ploše náměstí se nacházelo okružní autobusové nádraží...

Původně se až do začátku 20.století nacházely na rožnovském rynku jen čtyři zděné domy, zbytek byl dřevěný, a tak je jeho původní podoba zrcadlením toho, co spatříme při návštěvě Skanzenu. Však i ta městská radnice byla původně také dřevěná... No a co tedy uvidí návštěvník dnes? No přece krásné rovné náměstí, okolo něhož stojí v rovných řadách pěkné zděné domy se zářícími barevnými fasádami! Ale ruku na srdce vážení: i když je to náměstí pěkné, je takové jakési uniformní, nic, co by srdéčko opravdu potěšilo a co bychom neviděli i jinde... a jedinou dominantou náměstí, tím co převyšuje všechny ty stejně Vysoké a navzájem sobě podobné domy, je svislice štíhlé věže chrámu Všech Svatých, stojícího opodál. K němu vede z náměstí starobylá ulička, oživená stavením, na němž se velice půvabně podepsal Jurkovičův rukopis. Odtud je zpět na náměstí také nejhezčí výhled. Jako oživení na něm můžeme vidět barokní sochy několika svatých spolu se sochou "tatíčka," po němž dostal jméno a prostranství doplňuje parčík a místo, sloužící k pořádání různých akcí a také ke znovuobnoveným jarmarkům.

Jinak ale působí náměstí skutečně jaksi globalizovaně... a svým velmi "nápaditým názvem" přihrává mínění lidu nejen o vládě, ale také o obecním zastupitelstvu: "Proč se, kruciš, téměř všechna náměstí u nás - až na čestné vyjímky - jmenují buď po Masarykovi anebo po Palackém?! (Dříve se zase všechny nazývali po Gottwaldovi, Stalinovi a Leninovi). Proč se nejmenují po místních nejslavnějších rodácích?! Proč pro ně radní nezvolili jméno po nejslavnějších rožnovských občanech - bratřích Jaroňkových, kteří se zasloužili o založení slavného Muzea v přírodě? Anebo by byl takovýto název pro rynek v dnešní době málo "In" ...?!?

Pokračujeme v pouti centrem města. Míjíme další zachovanou dřevěnici, vloženou "jen tak" do okolní zástavby, protneme část Městského parku se secesním Lidovým domem a restaurací, který býval dříve velmi oblíbeným cílem lázeňských hostů... a pak se obloukem vracíme z druhé strany na rožnovské náměstí. V jedné kavárničce se stavujeme s manželkou na tu slíbenou zmrzku a ještě jedno kafíčko, chvílečka odpočinku... a pak už vyrážíme směr Valašské muzeum v přírodě! Cesta z náměstí nás vede přes Městský park, který místní lid dříve nazýval "Hájnicí." Je to park velmi hezký, vzorně udržovaný a se zajímavými zákoutími. Kromě stromů, které prožily už i dvě století, krom okrasných křovin a jezírka nás při procházce provázejí hlasy zpěvného ptactva, kterým se stal park milým domovem. Sadová zátiší zdobí také třeba socha zbojníka anebo historika Palackého, jehož celoživotní dílo prostý lid valašský po svém ocenil dosud užívaným úslovím: "Hněteš jak Palacký!"

Pak už se před námi nachází brána do první části Muzea v přírodě - Dřevěného městečka. Protože jsme ale ve Skanzenu před dvěma léty byli, dovnitř nejdeme a napadne nás obejít si celý jeho areál celý hezky dokola proti směru hodinových ručiček. Při obchůzce jsme překvapeni nečekanými průhledy do jeho útrob. U hlavní cesty narazíme na stavbu evangelického kostela, knihovnu a budovy se správou Muzea a pokladnami, umístěnými v bývalé sušárně. Asi největším překvapením naší okružní cesty ale je tenisový kurt, ukrytý v jednom místě hned za dřevěnou ohradou skanzenu! Nad tímto exotickým prvkem v těsném sousedství Muzea zůstává rozum stát - to asi zas zvítězily peníze, arogance, moc a blbost nad... však, víte čím!! Poslední strana skanzenu téměř sousedí s nábřežím Rožnovské Bečvy a my po chvilce dokončujeme naše kolečko. Přes Městský park - nebo chcete-li "Hájnici," se pomalu vracíme k hospůdce na rožku, kde si dáváme nějaké to občerstvení... a pak už nezbývá, než se se zajímavým městem rozloučit a odjet vlakem do toho mnohem většího, které je naším domovem...