Procházka městem Hranice

Za Sady Čsl.legií jsme přešli most přes největší valašskou řeku a ocitli se na úpatí návrší, na němž se mezi tokem Veličky a Ludiny vypíná historické jádro města Hranice. Nejprve se naše oči potěšily pohledem na širokou hladinu Bečvy tekoucí k Lipníku, na druhé straně omrkly dlouhé stavení oddělené od zahrady zajímavým vodním náhonem (Taxisův vodní příkop hadra!), no a pak už naše nožky vyrazily okolo budov s historizujícími fasádami hore do kopčiska.

 

Prvním zastavením se nám stal Školní rynek. Právě on býval v minulosti centrem Hranic, neboť na něm až do osmnáctého století stával farní kostel s hranolovou věží, jíž zdobila báň. Původně gotický kamenný chrám byl zasvěcen sv.Janu Křtiteli. Okolo se rozkládal hřbitov, ale ten byl po zbourání kostela zrušen. Nový barokní kostel byl vystavěn na hlavním městském - dnes Masarykově náměstí - a zajímavostí je, že jeho půdorys dosahuje téměř stejných rozměrů (37x16m) jako zlikvidovaná stará farní svatyně.

Na Školním náměstí zůstala stát jen budova římskokatolické fary a objekt špitálu, který byl demolován na konci 19.století. Na místě chrámu byla roku 1789 vystavěna budova školy. Díky mnoha přestavbám a rozšířením pak postupně získala vizáž, kterou jsme tu viděli dnes. Funkci základní školy si uchovala do roku 1982. Poté se v ní vzdělávala dítka sovětských vojáků umístěných k nelibosti domorodců na zdejší raketové základně a po „sametu“ se stala sídlem Základní umělecké školy.

 

Otevřený plácek před školou byl už v devatenáctém století upraven na menší park s kašnou, u níž se dalo na lavičce spočinout ve stínu akátů. Kašna se bohužel konce století „nedožila“ a její místo zabrala skulptura Františka Josefa I. Po vyhlášení samostatného Československého státu ale císař „odputoval“ do areálu Staré Střelnice (tam je k vidění dodnes) a prázdný podstavec ozdobila socha T.G.Masaryka. Za okupace byla ukryta, ale přitom bohužel nenávratně poničena. Po válce město Hranice kupodivu obdrželo od Sovětů neobvyklý dar – skulpturu Masaryka z Podkarpatské Rusi – z Užhorodu.

K jejímu slavnostnímu odhalení došlo roku 1948... a k odstranění o 15 let později.

V období „Pražského jara“ se sice na sokl ještě na nějakou dobu vrátila, jenže pak zmizela neznámo kam. Roku 1984 ji nahradilo sousoší Vítězné Rudé armády, přesunuté roku 1994 na Třídu československé armády.

Socha prvního československého prezidenta se na svůj podstavec na Školním náměstí znovu vrátila (a doufejme, že už „na furt“) v roce 2020 a velká sláva s jejím odhalením se uskutečnila v září téhož roku. Autory novodobé skulptury TGM, sedícím na koni, se stali akademičtí architekti Ondřej Tuček a Ladislav Sorokáč.

 

Z náměstíčka jsme pak stinným podloubím vystoupali k hlavnímu městskému rynku, jehož nároží zdobí radniční budova s nepřehlédnutelnou hranolovou vysokou věží. Objekt původně sloužil konšelům až do roku 1998. Poté se stavení přejmenovalo na starou radnici, neboť městský úřad se z ní přestěhoval do hranického zámku. Pozdně gotické jádro budovy vzniklo už ve dvacátých letech 16.století pravděpodobně za vlády Pernštejnů a od té doby patří k nejcennějším městským památkám. Nic na tom nemění ani fakt, že její čelní historizující fasáda pochází až z roku 1869.

V interiérech se totiž dosud nachází unikátní Gotický sál s hvězdicovou klenbou a předsálím a také už mladší, zato ale reprezentační Velký sál. Součástí radnice dokončené podle zachovalého renesančního portálu s letopočtem roku 1544, je i vedlejší dům stojící v Radniční ulici.

 

Dnes je stará radnice využívána jako Městské muzeum a knihovna, Infocentrum a sídlí zde i Základní umělecká škola. Vnitřní prostory obou spojených budov stojících na půdorysu písmena „L“ jsou kromě expozic muzea využívány také ke konání výstav, koncertů a přednášek. Ve třetím patře budovy se nachází zajímavá expozice truhel z různých časových období a různých materiálů, nechybí ani ty malované či bohatě vyřezávané.

Velkým lákadlem se stala též věž radnice, která byla roku 2009 díky obětavým študákům místního gymnázia zpřístupněna veřejnosti. Výška věže je 38 m, vede na ni 122 schodů a je přístupna pouze s průvodcem. Než vyšplháte na vyhlídkový ochoz, můžete si ve věži prohlédnout akvarely malíře Jana Pinkavy, Jsou to vlastně staré pohledy na město Hranice z ochozu věže. Věž měla byt pro strážného a dodnes na ní nechybí hodiny a její zastřešení je zakončeno lucernou.

 

Což zní všechno moc lákavě, ale za naší návštěvy města bohužel ještě platila nejpřísnější covidová opatření a všechno bylo pro veřejnost uzavřeno. Což v praxi vypadalo tak, že se člověk nedostal ani do muzea, natož restaurace anebo jiné osvěžovny a veškeré jídlo a pití aby měl sebou v batohu.

 

Nezbylo nám, než abychom všechna památná stavení obklopující velkou plochu krásného Masarykova náměstí (120 x 50 m) obdivovaly jen zvenčí. V uceleném výhledu na celé jeho prostranství nám ale bránila masa mohutného červenobílého barokního kostela vypínajícího se v jižní části rynku, která zároveň byla i jeho největší ozdobou. (Jeho interiér byl jedním ze dvou městských památek, do kterých bylo možno – samozřejmě s náhubkem, nakouknout...)

 

Za kostelem už se rozprostírala volná plocha horního konce náměstí s barokním Mariánským sloupem se sochou Panny Marie Immaculaty. Před ní se nachází novodobá fontána, která tady vznikla až při rekonstrukci rynku v roce 2006.

Všechny strany rynku pak lemují většinou dvoupatrové staré měšťanské domy s renesančními jádry (ale s mnohem mladšími fasádami) i stavení novodobější. Nechybí lékárna (U Zlatého lva) a rovněž pohostinné podniky jako třeba Sony Bistro či restaurace Archa.

 

V květnu letošního roku (2021) byla na Masarykově náměstí ukončena rekonstrukce, jejíž cílem bylo více jej „ozelenit“ a zajistit díky korunám nově vysázených stromů hlavám místních i návštěvníků odjinud trochu stínu a pohody ve spalujících letních dnech.Vzniklo zde také nové pítko obklopené kruhem laviček a úpravou prošlo i veřejné osvětlení.

 

Nyní se ale ještě krátce vraťme k té nejdominantnější sakrální stavbě na rynku.

 

Chrám zasvěcený Stětí sv.Jana Křtitele zkrášluje náměstí zhruba od poloviny 18.století. Tehdy byl zrušen farní kostel na vedlejším (nyní Školním náměstí) a soudobí majitelé panství Dietrichštejnové rozhodli o výstavbě chrámu nového a samozřejmě i mnohem většího a honosnějšího. Stavitelem se stal Jakub Antonín Slováček ze Židlochovic a dílo se budovalo podle projektu od dietrichštejnského architekta Františka Antonína Grimma. Stavělo se vždy od jara do podzimu plných 9 let a o rok později (1764) byl pozdně barokní chrám s nádechem nového stylu - klasicizmu, slavnostně vysvěcen.

 

Už na první pohled zaujme jeho kvalitní venkovní architektura… a což teprve jeho bohatá vnitřní výzdoba pocházející vesměs z 18.století!

 

Mezi nejcennější malby patří monumentální obraz na hlavním oltáři, který znázorňuje násilnou smrt sv.Jana Křtitele a jehož autorem se stal brněnský malíř (původem ale Rakušan) Josef Stern. Dalšími jeho díly jsou v chrámu obrazy se smrtí sv.Josefa a archandělem Gabrielem.

 Na bočním oltáři Příbuzenství Kristova visí hodnotné obrazy od olomouckého malíře Josefa Františka Pilze. Jedná se o obraz Madony s dítětem a sv.Annou a obraz zpodobňující sv.Jiří.

V nedávné minulosti byla na oltáři k vidění gotická soška Panny Marie Hranické, přenesená sem po druhé světové válce z hranického Kostelíčka.

Na dalším bočním oltáři sv.Josefa uvidíme krom jiného také skleněnou rakev s postavou sv.Teodora. Původně v ní opravdu byly uloženy světcovy ostatky pocházející z dob pronásledování křesťanů Římany. Do Hranic se dostaly roku 1763. O tři roky byly přeneseny z původního farního kostela na Školním náměstí do nového chrámu, jenže v roce 1994 je někdo ukradl!

Druhou dvojici oltářů krášlí obrazy od Johanna Nepomuka Steinera (např.zpodobnění Kristova křtu) a skulptury od Václava Bohma. Dalšími umělci přičinivšími se o krásu nejen oltářů, ale i celkového interiéru, byli řezbář a štukatér František Gallaš, sochař František Ondřej Hirnle a štukař Jan Adam Nesmann.

Na bočním oltáři jediné kostelní kaple (zasvěcené Bolestné Panně Marii) visí obraz Piety. Roku 1658 jej namaloval Jan Geřpický a jedná se o nestarší malbu v celém chrámu.

 Dalšími zajímavostmi interiéru jsou krom soch např.vitrážová okna s postavami blahoslaveného Jana Sarkandera a Anežky České, které byly zhotoveny roku 1887. Cenná je rovněž křtitelnice i varhany z roku 1767 od Jana Výmoly. Na podlaze chrámové lodi se ukrývá vstup do krypty, do níž se pohřbívalo až do roku 1782 a jsou v ní dodnes umístěny pozůstatky asi dvaceti osob.

 Těmi úplně nejstaršími prvky nacházejícími se v chrámu ale jsou dva největší kostelní zvony (pocházejí z let 1499 a 1506), přenesené sem ze starého farního kostela.

 

Po dofocení budov na rynku (a dostatečném ukojení potřeb našich „hladových“ fotoaparátů) jsme nakročili do Janáčkovy ulice a hned z jejího začátku klenutým průchodem prošli k hranické synagoze.

 

Tento impozantní novorománský objekt z roku 1864 byl realizovaný v maursko-byzantském slohu dle projektu rakouského architekta Franze Machera. Byl vystavěn nad půlválcovou baštou, která byla součásti původních městských hradeb. Před „novostavbou“ se na okraji návrší, na němž se rozkládá historické městské jádro, vypínala stará dřevěná synagoga ze třicátých let devatenáctého století.

V nové sygoze byly roku 1940 bohoslužby zakázány a před koncem druhé světové války byla budova zrekonstruována pro potřeby městského muzea. Další velké opravy se dočkala až po „sametu“, roku 1995. V současnosti už neslouží svému původnímu účelu. I když je stále majetkem Církve československé husitské, je využívána muzeem a slouží jako galerie pro pořádání výstav českého a slovenského výtvarného umění. Pořádají se v ní rovněž koncerty vokální a instrumentální hudby.

 

Dnes je i okolí synagogy hezky upraveno. Na návrší nás zaujaly pozůstatky městských hradeb a samozřejmě hlavně to vysoké a romantické průčelí židovské sakrální stavby. Navíc byl odsud dolů na nábřeží Veličky ozdobené velkou vrbou a na okolní zástavbu Čechovy ulice moc hezký pohled. Pokud (tak jako já) k říčce sestoupíte po rekonstruovaných Židovských schodech, naskytne se vám od ní pohled nejen na čelní dominantní štít synagogy, ale i na blízkou líbivou siluetu renesančního hranického zámku, vzniklého přestavbou starého hradu.

 

 

Janáčkova ulice spojuje Hranické Masarykovo náměstí s náměstím Pernštejnským. Jen kousek za průchodem k synagoze jsme mezi zdmi domů minuli upravené prostranství, tak trochu připomínající hradní nádvoříčko. Tato proluka byla využita k nainstalování plastik autorky Christine Haberman von Hoch. Mají podobu šesti laviček (každá ve tvaru trojúhelníku) jejichž ornamenty společně vytvářejí Davidovu hvězdu. To vše je upomínkou na 197 hranických židovských občanů, kteří za druhé světové války zahynuli v koncentračních táborech.

 

Pak už naše nožky spočinuly na ploše menšího Pernštejnského náměstí, jehož největší dominantou je budova pernštejnského renesančního zámku s vysokou polygonální věží, dnes sídlo městského úřadu.Nádvoří s arkádami a novodobou pozoruhodnou skleněnou střechou je volně přístupné, galerie v nynější „době covidové“ bohužel ještě ne, takže jsme se museli spokojit pouze pohledem na úžasnou halu ozdobenou jednou moderní skulpturou a vyjít protějším vchodem zase ven.

 

Z okraje parčíku a zbytku městských hradeb se otvíral pohled dolů do zrekonstruované Zámecké zahrady, čemuž se naplno věnovala Jana, mne ale zaujalo něco naprosto jiného!

 

Napřed jsem si myslel, že ty barevné skrnky mezi listy jednoho stromu jsou povlávající barevné pentle a že jeho korunu v květnu domorodci využívají coby imitaci klasické máje. Pohled zblízka ale tenhle naivní nápad okamžitě eliminoval a já nevěřícně koukal na množství pestře omalovaných ptačích budek, visících na jeho větvích.

Musel jsem se do ruky štípnout, jestli se mi to jen nezdá… ale na druhé straně, když už u nás na Valašsku může vysoko nad Bečvou „růst“ strom Satelitník a v údolí Brtnice je pod hradem Rokštejnem zase k vidění unikátní Hrnkovník, brání snad něco (anebo někdo) tomu, aby se městské centrum Hranic na Moravě nemohlo pochlubit podobnou raritkou?

 

Ale jestli tomuhle stromu říkají Budkovník, tak to teda opravdu nevím…

 

Pak už jsme s ženou nabrali zpáteční směr: Jiráskovou ulicí se vrátili na Masarykovo náměstí a od něj sešli z pahorku s historickým jádrem města Svatoplukovou ulicí do „nižších“ poloh. Na Komenského ulici nás zaujala taková ta polygonální budka, na níž se běžně lepí plakáty, ale tady v Hranicích se jedná o něco úplně jiného! Slouží totiž jako Galerie v ulicích a namísto plakátů jsou na nich k vidění historické obrázky představující pohled na dnes známé objekty v jejich minulosti.

 

Na rohu Komenského a Hřbitovní ulice jsme narazili na další tři zajímavosti.

 

Tou první byla kvalitní barokní skulptura z roku (autor neznámý) stojící v oploceném ostrůvku přímo na křižovatce. Před koncem roku 2019 byla socha Panny Marie Bolestné spolu se soklem precizně opravena a byly jí vráceny i její atributy – svatozář s pěticí hvězd a meč.

Postava Madony je obrácena směrem k hřbitovu, má ruce sepjaté na prsou a její tvář zobrazuje veliké utrpení. Možná, že nejen na ztrátou syna, ale dost možná jsou příčinou jejího bolestného výrazu i ty pod sochou umístěné dopravní značky, které znehodnocují pohled na cennou historickou sochařskou práci…

 

 

Druhou pozoruhodností byl dům stojící přímo na nároží. Jeho fasádu dodnes zdobí zbytky sgrafit s ornamentálními prvky, kterými jej roku 1583 vyzdobil tehdejší alchymista a malíř Jan Červenka. Objekt měl až do začátku devatenáctého století mnohem bohatší figurální výzdobu a byl mylně považován za starou bratrskou školu. Jedná se o nárožní, přízemní a samostatně stojící stavení z druhé půle 16.století. Dnes je památkově chráněno a díky unikátní sgrafitové výzdobě svého průčelí je významnou historickou památkou.

 

Třetí zajímavost už se nacházela o kousek dál v Hřbitovní ulici a byl jím barevný plot soukromého domu imitující klávesy varhan či piána.

 

Po poobdivování nápaditého výtvoru jsme pokračovali dál a tahle Hřbitovní ulice nás kupodivu nepřivedla na krchov, ale k vlakovému nádraží Hranice – Město. Poněvadž je v poslední době u ČD dobrým zvykem, že na menších nádražích bývají uzavřeny nejen pokladny, ale i venkovní WC, nelze se pak divit, že všichni případní cestující musí vzít kvůli vykonání potřeby zavděk jakýmkoliv chráněným koutkem v areálu nádraží... protože – a tohle by si měli zapsat České dráhy pořádně za ušiska ( a jak by řekl i klasik) - chcát se prostě musí!!