Procházka Jasennou a prohlídka fojtství

 

První letošní červnová neděle proběhla ve znamení tropů. Sluneční žár dosáhl značné intenzity už v půli dne a venku se psiska rvali o chládek, ale my po obědě museli volky nevolky z domu. Na třetí popolední hodinu jsme totiž měli objednánu prohlídku fojtství v Jasenné - půvabné podhorské obci ležící 5 km od Vizovic, kterou dnes obývá téměř tisícovka obyvatel.

 

Cesta rozpáleným busem nás zmohla natolik, že jsme se na začátku obce nejprve museli stavit v Restauraci Na Dvojce stojící naproti evangelickému kostelu na žejdlík vychlazené kofoly. Po jejím zlikvidování pak už honem hore dědinou, ať nepromeškáme čas sjednané schůzky. Cestou jsme v jedné zahradě viděli hezký valašský včelí úl, z parapetu okna domu u silnice si nás krhavým zrakem nevlídně změřil jakýsi ptačí dravec sedící tu na bidýlku (naštěstí byl vycpaný)... no a pak už naše nožky došlapaly do horní části vsi.

Minuli jsme zachovalý kamenný sklípek, několik domů s původními stodolami, hasičskou zbrojnici a v zatáčce před námi z návrší vykoukla věž pozdně barokního kostela sv.Máří Magdalény. U kostela odbočovala z hlavní silnice cesta vedoucí ke starému roubenému stavení, které se mezi okolní zástavbou skoro úplně ztrácelo.

 

Přesto je právě ono nejvýznamnější památkou Jasenné. Mikuláštíkovo fojtství nejen že stojí na těchto místech už od roku 1748, ale od doby svého založení až do dnešních časů patří stále stejnému rodu - rodině Mikuláštíků. Staré zápisy vysvětlují tohle tak, že roku 1726 nějaký Mikuláštík, hajduk majitele panství Vizovic, zachránil jeho Milosti při honu život a za to pak jeho rod získal privilegium býti na věky fojty v Jasenné. V době totality došlo ke změně, neboť chalupa, v níž bylo zřízeno muzeum, byla vyvlastněna a pan a paní Mikuláštíci se ve vlastním domě pohybovali toliko v rolích kastelánek a opraváře. Po převratu jim byl majetek samozřejmě navrácen.

Fojtství dnes slouží jako soukromé Muzeum. Po celkové rekonstrukci se stalo dokonce „Stavbou roku" v kategorii opravených památek lidové architektury. Stalo se tak díky přičiněním tří sester - paní Dany Daňové, Libuše Kovářové a Zdeňky Turkové - za svobodna pochopitelně příjmením Mikuláštíkových. Dotace na opravu nedosáhly ani poloviční částky z bezmála půl milionu korun, takže je musely majitelky hradit ze svých zdrojů.

Cestičkou okolo kostela jsme se dostali na volně přístupný lučinatý podzemek, na němž ta starobylá dřevěnice stojí a pořídili pár snímků. Pak už Jana vylovila mobil, aby ohlásila, že jsme na místě a zanedlouho vrzla branka od zahrady sousedního domu a vstříc nám vykročila jedna z majitelek a průvodkyně muzeem – Zdeňka Turková.

Po přivítání odemkla vstupní dveře a uvedla nás do největší místnosti v přízemí, která v minulosti sloužila jako sídlo portášského sboru, jehož byl její prapředek velitelem – poručíkem. Nachází se tu také veliká pec, ve které se ještě do šedesátých let minulého století pekl chléb pro celou horní část Jasenné. Mikuláštíkům slouží ke cti i to, že v dobách, kdy byli jejich evangeličtí spoluobčané bez vlastní svatyně, umožnili jim konání bohoslužeb v jejich stodole.

Sousední místností (a zároveň jedinou kamennou v celém fojtství) je kuchyně s pecí a klenutým stropem. Je tomu tak proto, že se zde původně nacházelo vězení – šatlava. Nejen tady, ale v celém muzeu jsme mohli vidět nejen starý původní nábytek, nádobí, obrázky na skle, kroje či písemnosti, vzácná truhlice z půli 16.století, ale také různé hospodářské nářadí či nástroje.

Paní se pochlubila, že před kastelánstvím dlouho pracovala v oblasti cestovního ruchu ve Zlíně a já zase, že můj tatínek pochází z pasek, takže leckteré vystavěné předměty nevidím poprvé v životě a jsou mi důvěrně známé.

Dále se dozvídáme, že budova fojtství byla vystavěna roku 1748 a bylo na ni použito 170 let staré dřevo. Stav je díky konzervaci velmi dobrý, ale – jak nám na závěr ukázala venku – dřevo začaly uždibovat sršni a po jeho odrýpnutí zůstavají světlé fleky.

Jana kvůli noze do patra nemohla, takže jsem následoval paní průvodkyni sám, dozvěděl se další zajímavosti z historie a moje oči se mohly potěšit pohledem na spoustu dalších zajímavých vystavených předmětů. Mimo jiné i na starobylou postel praščák či na ozdobný kozub.

Ještě vyhlídka z pavlače, a pak už po schodech dolů za manželkou a oba se s naší sympatickou průvodkyní loučíme.

(Kromě letní sezóny je Muzeum zpřístupněno na požádání, pokud by jste měli zájem o jeho prohlídku, volejte na číslo: 732 141 768 ).

Naše další kroky vedly dolů travnatým svahem na plácek u hlavní cesty, na které stojí socha Valacha s obuškem. Vypadá skoro jako Jánošík, ale v žádném případě se nejedná o podobiznu typického valašského zbojníka. Ba právě naopak! Skulptura byla v roce 1941 vystavěna sochařem Stanislavem Mikuláštíkem na památku těm, kteří právě zbojnictví potírali - sboru Portášů.

Před sochou je turistické odpočívadlo a panel nové NS Portášská, kde se podrobně dozvíme, kdo to vlastně Portáši byli a jaké byly jejich povinnosti.

Ve zmatcích třicetileté leté války, kdy zdejší kraj strádal hladem a pod nájezdy nejen císařských vojáků, ale i protilehlé strany (k tomu z Uher vpády dalších nepřátel či epidemických nemocí), se císař Ferdinand III. rozhodl posílit pořádek právě dobrovolníky z řad „Valachů věrných císaři."

Roku1638 byl ustanoven první portášský sbor v síle sto mužů. Až do roku 1717 byli portáši pravidelné rozpouštěni a svolávani jen při „mobilizaci“ na ochranu zemských hranic před vpády z Uher, ale také proti valašským povstáním a jiným událostem.

Pak už se stali pravidelným sborem, začali dostávat žold a ve své podstatě to byli předchůdci dnešní Policie. Kromě ochrany pohraničních průsmyků později chytali všelijaké zločince a právě zbojníky, takže vztah veřejnosti k nim byl protichůdný: když portáši lapali vrahy a chránili hranici, tak je ctila.

Když ale byli loveni a naháněni zbojníci, kteří jak známo „bohatým brali a chudým dávali," sympatie chudých Valachů byla spíše na straně těch pronásledovaných.

 

V každém případě si ale tento trošku kontroverzní sbor za dobu své téměř 200 let trvající existence dokázal sjednat respekt a pořádek. Jen tak pro zajímavost: Portáši chodili v prostém valašském kroji bez označení hodností, byli vyzbrojeni krátkou puškou těšínkou, obuškem neboli valaškou - což je jak známo malá sekyrka na dlouhé násadě, kterou se dá i vrhat!

Kromě brašničky na chleba a toulce na střelný prach sebou ještě vláčeli jakési laso s olověnou koulí, které se vrhalo pod nohy dopadeného zločince a kromě toho měli kolem těla ovinuté špagáty na svázání chytané oběti.

Když byl kraj zbaven zbojníků, pořádal se nezřídka hon i na mládence, kteří nechtěli sloužit císaři pánu jako vojáci. Při chytání zločinců, pokud se tito bránili, pak měl portáš právo takovéhoto jedince i zabít a nemusel se - na rozdíl od příslušníků Policie v dnešní demokratické a humánní společnosti s absolutně nesmyslnými zákony na ochranu všech darebáků a vrahů - zodpovídat za zabití před soudem, ale jen svému nadřízenému!

Portáši se přičinili o to, aby v kraji znovu zavládl pořádek a byla vymýcena zločinnost a tak je socha v Jasenné – kde právě v budově fojtství více jak dvacet let fungovala portášská jednotka - zaslouženou poctou tomuto sboru.

Okolo katolického kostela jsme se po silnici vrátili k hasičské zbrojnici a odtud pak po modré turistické trase prošli odvrácenou (a z hlavní silnice neviditelnou) částí obce, jejíž stavení jsou rozhozena okolo potoka Jasénky.

Překvapilo množství a krása dalších roubenek a starých dřevěných stodol, která jsou dodnes součástí mnoha usedlostí. Zaujala i mnohá malebná zákoutí, jejichž podobu velmi výstižně podtrhovaly ty po nebi se valící předbouřkové mraky.

Procházku jsme ukončili u mnohem hezčího spodního kostela, kteří si zde evangelíci mohli vystavět až v 19.století.

No a protože nám do našeho spoje k domovu zbývalo ještě dost času, vše dnes viděné jsme ještě „znalecky“ probrali u sklenky chladného dobrého moku...