Přes Vsacký Cáb, Búřov a Valašskou Bystřici do Vidčí

Ráno budíček velmi brzy, neboť už v 5.10 mi odjíždí bus přes Slušovice na Vsetín a další spoj mne dopravil nahoru na hřeben Vsetínských vrchů, kde jsem z něj na zastávce „Dušná, rozcestí“ vystoupil.

Odtud už hezky po svých po silničce směr hotel Vsacký Cáb, vzdálený asi 5 km. Úvodní nechutné stoupání brzy ustalo a cesta dál pokračovala už jen mírným převýšením po hřebenech a úbočích okolních zalesněných svahů. Trošku prudší výstup následoval až v samém závěru, kdy silnice v podvrcholovém svahu půlkruhově obcházela vlastní vrchol Cábu (841 m). Pak už vyústila na menší lučinatý svah se sjezdovkou, jemuž dominovala silueta horského občerstvovacího a ubytovacího zařízení. Jediný omezený výhled do okolní krajiny se nabízel dolů přes sjezdovku na protější Javorníky.

 

(Zajímavostí je, že se právě pod sjezdovkou ve strmém horském svahu ukrývá prales Kutaný. Přírodní rezervace má rozlohu 215 hektarů, je tvořena bučinou s jedlí a stářím stromů více jak 180 let.)

 

Prapůvodní turistická chata tady byla zbudována roku 1928 a vládl v ní nejspíše spartánský duch, neboť poutníkům sloužila jen hospoda, několik místností s postelemi a sklad pro lyže. Zbytek objektu zabíral byt hostinského a sklepy. Nebyla tu ani tekoucí voda – pro ni se muselo chodit ke 150 metrů vzdálené studánce. Nedaleko od chaty byla ke čtyřicátému výročí KČT a desátému výročí od vzniku první republiky vystavěna kamenná mohyla a na vrcholku Cábu dva skokanské můstky (patnácti a třicetimetrový), které bohužel za druhé světové války zanikly.

Turistická chata prošla od té doby několika přestavbami a ta poslední jí (díky dotacím z EU) změnila na hotel s restaurací. Díky rekonstrukci se navýšila kapacita ubytování, hostům je k dispozici Wellnes centrum a v zimě lyžařský vlek.

 

Nás, kteří tudy jen procházíme, bude zajímat, že zdejší restaurace proslula výbornou kuchyní nabízející mimo českých i pokrmy mezinárodní, ale v době mého dopoledního příchodu byla pochopitelně ještě uzavřena. Daleko víc mne zamrzela naprostá absence venkovních laviček. Moc rád bych si po víc jak hodinovém pochodu od Dušné na chvilku spočinul, ale nebylo kde. Těch několik lavic umístěných poblíž Info tabulí se totiž nacházelo za plotem a patřilo k horskému hotelu.

A tak mne napadlo, že se s dotacemi určenými na rekonstrukci hotelu a rozvoj turistického ruchu ta slavná EU zřejmě moc nepředala, když na lavičky pro kolemjdoucí „obyčejné“ pěší turisty už žádné penízky nezbyly...

 

Nu což – aspoň mi po případném posezení neztuhla kolena a já mohl chutě vyrazit k vrcholu Ptáčnice (830 m), kde jsem dosavadní červené tur.značení vyměnil za žluté a pokračoval pár set metrů po hřebeni západním směrem k dalšímu rozcestí. Tady jsem na vytouženou lavičku narazil (byla zbudována v rámci mezinárodní akce „Spočni a pozri“) a po svačině vyrazil po další červené trase k Valašské Bystřici. Šotolinová cesta nejprve hvozdem klesla do sedla a pak už víceméně po vrstevnici pokračovala k dolině říčky Bystřičky. Asi po dvou kilometrech jsem pod vrcholem Humence (736 m) narazil na pěkně upravenou studánku Heryanku a o něco dál z lesa vyšel na lučinatý hřeben, který nabídl úchvatné panoráma Veřovických vrchů a Radhošťských Beskyd.

 

Abych nemusel marně lovit v paměti, které vrcholové temeno přináleží k té které hoře, stála tu i pomůcka v podobě Informačního panelu s velikým panoramatickým snímkem a popiskem viděných kót.

 

Do sedla a rozcestí pod Búřovem se stejnojmennou osadou už to odsud nebylo daleko. Od Valašské Bystřice sem zrovna vystupovala skupina otrávených výletníků tvořená omladinou s pedagogickým doprovodem, ale ta pokračovala směrem k Cábu a já kráčel po žluté k vlastnímu holému vrcholu Búřov naštěstí v klidu a sám. Na jeho podvrcholových svazích se nacházel klasický travnatý areál určený pro golf a hned vedle i nové discgolfové hřiště. Bonusem areálu byly parádní výhledy na okolní nádhernou valašskou končinu.

 

Na výhled z rozhledničky na Búřově jsem se těšil jak malé děcko, ale k mému velkému zklamání jsem už na dálku viděl, že se objekt opravuje. Ba ani to nakonec nebyla pravda. Jak jsem pak vyzvěděl od „stavbyvedoucího“ - staršího pána, který tady tomu velel, žádná rekonstrukce se nekoná. Původní věž totiž shnila, musela být zbourána a vyrůstá zde jen její nová napodobenina. Dále se pán divil tomu, že je na mapách označována jako rozhledna, ale tu jim zbudovat nikdo nepovolil – jedná se prý jen o „vyhlídkový posed!“

 

Nu což, musel jsem se spokojit s výhledem jen z holého travnatého temene Búřova (660 m), ale i tak stálo viděné panoráma zato. Na západní straně se nad hlubokým údolím potoka Břucko vypínal hřeben s odtud neviditelnou kapličkou na Santově a vrchem Kyčerkou, směrem k půlnoci se pode mnou nacházela hlubina doliny říčky Bystřičky, lemovaná na protějších březích Ostrým vrchem a Trnavou. Nad nimi úplně vlevo průhled k Valmezu a na vzdálené pásmo Nízkého Jeseníku či Oderských vrchů. Celý severní obzor pak vyplňovala majestátní hradba Veřovických vrchů. Jejich západní a střední hřebenová část s Huštýnem není příliš členitá. Což napravuje nejvýchodnější konec vrchů, z nichž se vypínají prudké svahy Kamenárky a Kyčery, mezi nimiž trůní majestátní Top pohoří – Velký Javorník (914 m) se známou turistickou chatou a rozhlednou. Vrch, jehož vrcholové oblé témě mi notně připomínalo horu Říp.

 

Nebýt stromů, bránících pohledu na Radhošťské Beskydy, byl by z Búřova výhled kruhový. No, snad bude Radhošť s ostatními beskydskými velikány viditelný právě z toho nového „vyhlídkového posedu“, samozřejmě že až po jeho dobudování...

 

Pak už jsem se vrátil na rozcestí pod Búřovem a pustil se dolů do Valašské Bystřice po silničce lemované červeným turistickým značením. Nejprve mírně klesala okolo rekreačních chalup, pak vyběhla z hvozdu ven a nabídla pohled na velmi hezkou výseč z okolní kopcovité valašské krajiny. Hluboko pod holým srázem se sjezdovkou bylo lze na dně údolí Bystřičky pozorovat centrum obce Valašská Bystřice. Bezprostřední kopcovitou kulisu dědině tvoří vlevo vrch Těnkovec, uprostřed Polomec a napravo nejvyšší Kykula atakující nadmořskou výši 700 metrů. Nad nimi podstatnou část horizontu vyplňovala modravá hradba Veřovických vrchů se sníženinou sedla Pindula a částí pásma Radošťských Beskyd.

 

Dál už silnička odlesněným terénem klesala čím dál prudčeji (místy až tak, že se mi na ní podlamovala kolena) a se snižující se nadmořskou výškou poskytla detailní pohledy na stavení Valašské Bystřice. Nalevo pak na novodobé rodinné domy, zbudované vysoko nad dědinou u silnice ve strmé stráni.

Jak vidno, každý majitel stavení má k dispozici auto, takže dostat sem nahoru nákup lze snadno, ale jít na procházku do dědiny s miminem v kočárku nejspíš žádná sranda nebude. Na úbočí jsem potkal jednu takovou mladou maminku, vracející se do toho šíleného kopce ke svému domovu, ale ani při pohledu na ten krpál ji úsměv ze sličné líce nezmizel.

 

No šak si zapište za ušiska, že valašské robky nejsú žádné ořezávatka: do mobilů sice umíja čučat úplně stejno jak městské babiska, ale na rozdíl od nich je pro ně vytlačení kočárku s malúšatem do kopčiska enom brnkačka!

 

Pak už jsem se ocitl v centru obce, v níž žije více jak 2200 obyvatel a jejíž zástavba se rozprostírá nejen v údolí okolo horního toku říčky Bystřice, ale i v mnoha přilehlých dolinách. Katastr obce (3596 ha) patří k největším u nás, přičemž nejvyšší bod (912 m) se nachází na Tanečnici a střed leží v nadmořské výši 460 metrů. Dvě třetiny katastru pokrývá hvozd, zbytek louky a pastviny (na mnoha místech doplněné o pasekářské usedlosti a rekreační chalupy) a vlastní zástavba obce.

 

První zmínka o ní se v kronikách objevuje roku 1651, kdy spadala pod rožnovské panství. Po prvním fojtovi nazývala Randýskovou Lhotou, pak ji odkoupil fojt Jiří Křenek pocházející z Videčských pasek. Za jeho života (i za „fojtování“ jeho syna Jury) se dědina podstatně rozrostla. Vznikla zde hospoda, v níž se scházeli místní portáši (vysokých hodností dosahovali hlavně příslušníci rodu Křenků) a zdejší fojt se přičinil i o výstavbu kostela. Přesto zde ale bylo živobytí těžké a mnoho lidí se kvůli bídě odstěhovalo.

Za rodu Křenků se obec nazývala Hrubou či Velkou Bystřicí, nynější název nese až od roku 1923, tedy z časů první republiky.

V minulosti byla dědina známa výrobou „valašského porculánu“ (dřevěného nádobí), nářadí a rovněž dřevěných hraček. Ty se barvily tzv. „čazením“ - zakuřováním a veliká poptávka po nich byla až v dalekém Prusku a ve Vídni.

 

V současnosti už slovo bída ze slovníku místních dávno zmizelo. Obec má dobré autobusové spojení s ostatními sídly a je dobře občansky vybavena. Je tady Základní škola, Mateřská škola, Zdravotní středisko, pošta, Informační centrum, knihovna s veřejně přístupným internetem, Společenský dům U Pernických s divadelním sálem, restaurací a venkovním amfiteátrem. Dále je zde např. Pizzerie Baba Jaga, další hospůdky, dostatek obchodů a jiných služeb. K ubytování slouží několik penzionů, ale přechodně „dovolenkově“ bydlet se dá i v soukromí.

 

Z místních pamětihodností jsem si nejprve prohlédl barokní kostelík Nanebevzetí Panny Marie z roku 1778.

 

Jedná se o menší jednolodní barokní chrám s půlkruhově uzavřeným kněžištěm. Nad čelní stranou se vchodem ze střechy vystupuje štíhlá věž ukončená lucernou s makovicí a úplně nahoře křížem. Při obou světových válkách chrám o zvony přišel (byly zabaveny pro válečné účely) a na nové místní věřící uspořádali sbírku. Roku 1973 byly odlity tři nové o váze 530, 300 a 214 kg.

Do působivého a barevně hezky sladěného interiéru bylo možno od vchodu nakouknout. Kromě oltáře s výjevem Nanebevzetí Panny Marie a obrazů křížové cesty mne zaujaly také čtyři fresky světců, zdobící strop chrámové lodi.

Poslední důslednou opravou chrám prošel roku 1972 a LP 2000 obdržel novou omítku.

 

Před svatostánkem stojí dvě lípy z jara 1919, vysazené k po vyhlášení samostatnosti Československa. Pod nimi spí ve dvou rovech s barokními náhrobky svůj věčný sen významní příslušníci fojtského a portášského rodu Křenků.

 

Poněvadž jsem tady na Turistiku nedávno o bystřičských portáších obsáhlejší článek už psal, zmíním se jen o tom, že byl tento Portášský sbor ustanoven Léta Páně 1638 císařem Ferdinandem III. a definitivně rozpuštěn po téměř 200 letech své existence – roku 1830.

A že na prahu třetího tisíciletí v listopadu 2003 založila ve Valašské Bystřici skupina zapálených fandů historie novodobý „Valašský sbor portášský.“

 

Pokud se chcete o historii původního historického sboru dozvědět víc, doporučuji shlédnout film „Portáši“, který roku 1947 natočil režisér Václav Kubánek.

Kvůli slabšímu scenáři se sice nestal dílkem klasickým – jedná se spíš o lyrický a poetický snímek, v němž se vlastní drama odehrává až v poslední třetině filmu, nicméně si z něj člověk udělá představu o tom, jak ti portáši vlastně žili a co bylo hlavní náplní jejich „řemesla.“

 

Těch dalších památek v obci mnoho není, ale hlavní devízou Valašské Bystřice je okolní hornatá a velmi půvabná krajina, což jsem ocenil i při stoupání z dědiny na další hřeben ke kapličce Pod Spinou po zelené značce. Já se v téhle valašské končině sice ocitl poprvé, ale z okolí na mne hned cosi silně „dýchlo“... a když moje dušička začala vzdychat slastí, tož to už jsem věděl, že se mi tu líbí stejně jako na Velkokarlovicku a že se sem budu rád vracet.

 

Kaple Pod Spinou se vypínala z převážně odlesněného plochého hřebene, který odděluje dolinu Bystřičky s obcí Valašská Bystřice od údolí s rovněž valašskou dědinou Vidče.

Sakrální objekt je jubilejní stavbou zbudovanou 1900 let po ukřižování Krista a 75 roků od zjevení Panenky Marie v Lurdách, což napovídá, že - pokud správně počítáme - kaple na tomto místě vznikla LP 1933.

Malebná kaplička má světle žlutou omítku, doplněnou o bílou obrubu okolo dveří a je kryta sedlovou střechou s pálenými taškami. Kol dokola ji obklopuje nízký dřevěný plůtek a z téhož materiálu byla zrobena i působivá vzdušná brána, pod níž se ke vstupním dveřím prochází. Ještě před nedávnem se odtud musel otvírat krásný výhled (okolní les byl vyrubán), dnes už mu bohužel brání vzrostlá mlazina.

Vedle kaple se nachází kryté turistické odpočívadlo a tur.rozcestník. Prochází tudy zelené turistické značení od Valašské Bystřice k zastávce busu Na horách, modrá trasa (Cyrilometodějská stezka) od přehrady Bystřička do Rožnova p. Radhoštěm a cyklostezka.

 

Následná moje trasa mířila do Vidčí, k čemuž by bylo „normálně“ nutné pokračovat po silničce po hřebeni a další silnicí seběhnout dolů do obce. Já ale normální nejsem, zacházet takový kus se mi nechtělo, a tak jsem to střihl dole lesem.

 

No to jsem si dal! To nebyl les, ale přímo džungle zarostlá převážně pichlavým spodním patrem, navíc rozbrázděná ve vysoké trávě neviditelnými zmolami, takže když jsem se z ní konečně na volný terén s vidlicí asfaltových cest vymotal, připadal jsem si jak účastník bitvy u Waterloo.

 

Další kroky už naštěstí byly víc jak pohodlné a aby mi to do Vidčí rychleji uběhlo, byl jsem vzápětí odměněn bonusovým výhledem na panoráma Veřovických vrchů. To vzápětí přebila kulisa impozantní sakrální stavby, dominující videčské návsi, která na mne zapůsobila jako zjevení.

 

Není u nás mnoho vesnických kostelů připomínajících katedrálu a její umístnění ve středu veřejného prostranství náves povyšovala bezmála na náměstí.

 

Velmi hodnotný novogotický chrám sv.Cyrila a Metoděje je vybaven stylovým interiérem a roku 1994 byl prohlášen kulturní památkou. V témže roce byla provedena oprava věže a hodin, omítky a okapů. Fasáda poté zajásala i nad novým nátěrem, na odiv se rozblyštěly nové měděné žleby a okapy a zviditelnil se rovněž ciferník věžních hodin. Střecha se kupodivu opravovat nemusela, neboť původní byla natolik kvalitní, že až dodnes zubům času zdárně odolala.

 

Zajímavé počtení nabízí historie kostela:

 

Vidče před jeho vznikem spadaly pod farnost obce Zubří, kam to bylo přes kopec ¾ hodiny chůze. Šlapat tam na mše místním až tolik nevadilo - horší to bylo s pohřby, kdy se rakev s nebožtíkem musela nést celou tu štreku až do Zubří!

Není divu, že obyvatelé Vidče toužili po vlastním chrámu, což se začalo naplňovat díky iniciativním podučiteli Ignáci Kaštíku a tehdejším faráři v Zubří – P.Karlu Řezníčkovi. Tito pánové roku 1894 založili spolek na výstavbu kostela. Základní kámen byl do země položen v listopadu 1908. Po mnoha peripetiích byl o čtyři roky později chrám dostavěn a slavnostního vysvěcení od olomouckého biskupa ThDr. Karla Wisnera se dočkal až 26.září 1920.

O výstavbu projevilo zájem sedm stavitelů. Řízení vyhrál architekt Albrecht Hudec z Hranic a to z jednoho prostého důvodu - byl totiž nejlevnější!

Kámen na stavbu se lámal v místním lomu Videčská skála, v obci se na ni vyráběly i cihly, ty ale nebyly moc dobré. Stavba se rozběhla dobře, jenže pak nastalo nepříznivé počasí a navíc nastaly trable s věží. Na její zdi se totiž vytvořily pukliny, které se dále rozšiřovaly a hrozilo zřícení. Proto musela být roku 1911 rozebrána až do základů. Ty byly naprosto nedostačující a na vině byly i nekvalitní místní cihly... čímž se potvrdilo, že je sice pracovní elán moc pěkná věc, ale jen to nadšení samo o sobě nestačí.

Poté už zbudovány základy důkladné a vidčanské cihly nahradily jejich kolegyně pocházející z cihelny v Hrachovci. Sám stavitel Hudec měl obavy z dalších prasklin, a tak – když věž dosáhla výše 40 metrů, raději její stavbu ukončil. Na druhý pokus se do ní podařilo nainstalovat i věžní hodiny a interiér se začal vybavovat mobiliářem. Kromě oltáře zpovědnicemi, lavicemi a obrazy Křížové cesty. Ihned po dostavbě byly do kostela umístěny i varhany fungující bez poruchy dodnes.

Aby se v ještě nevysvěceném chrámu mohly už roku 1915 pro nedočkavé věžící sloužit mše, byl posvěcen alespoň hlavní oltář.

 

Vidče jsou velkou obcí s 1800 obyvateli, ležící 3 km od Rožnova pod Radhoštěm. Tato valašská „mega“ dědina se může pochlubit hezky upravenou návsí, v jejímž středu trůní již zmíněný kostel sv.Cyrila a Metoděje. Kromě něj náves krášlí ještě dřevěná zvonice z 18.století a železná ohrádka, v níž je na odiv umístěna mnohem starší kamenná koule.

 

Tento tvarově velmi zajímavý přírodní unikát pochází z místního lomu. Ony jsou údajně dva a nacházejí se v lese pod hřebenem 1 km od Vidčí v lokalitě „Ve Snoze.“ Ta sice na mapách.cz označena je, ale ikonky lomů už ne a zvědavý návštěvník by je musel v terénu dohledat.

Podle slovutného geologa Martina Janošky koule pochází z toho vyššího lomu. V něm se stejně jako z druhého těžil středně zrnitý až hrubozrný pískovec, tvořený soláňským souvrstvím magurského flyšového pásma. Skalní stěna sestává z lavic silných až několik metrů. Z ní vystupují bochníkovité až kulovité útvary o průměru až 2 m (!), zbylé se válí na úpatí pod stěnou a hodně těchto „koulí“ je protknuto puklinami. Jedna z nich byla přemístěna do obce, aby přizdobila náves.

 

Větší koncentrace těchto pozoruhodných kamenných koulí se nachází v tzv. „bukoveckém pískovcovém pásmu“ v oblasti Kysuc a nejvíce jich lze na jednom místě vidět v lomu Megonky, kde jich má být až 30!

(Vznik unikátních koulí přitom až dosud nebyl vědci uspokojivě objasněn.)

 

Po prohlídce návsi jsem počkal necelou čtvrthodinku na autobus, který mne odvezl na zastávku „Střítež, rozcestí“ a odtud jsem po chvilce pokračoval dálkovým busem až domů do Zlína...