Přes rozhlednu Rovninu a Rochus do Mařatic

Poslední pátek v měsíci květnu jsem se měl odpoledne dopravit do Uherského Hradiště za ženou, která tam odjela navštívit maminku ležící v nemocnici. Poněvadž bylo docela hezky, domluvili jsme se, že dneska Jana provede „vizitu“ ve špitálu sama, já skončím v práci o pár hodin dřív, udělám si po okolí Hradiště menší túru a v podvečer se setkáme v restauraci Masáro. Drahá tchyně o mou návštěvu nepřijde, neboť v UH přespíme a další den za ní zajdeme společně.

 

Ze Zlína jsem se do „hlavního“ slováckého města přesunul jakýmsi zrychleným busem a tady hned přestoupil na „pouličku“, jež mne vyvezla k mařatickému hřbitovnímu kostelíku Nanebevzetí Panny Marie. Od hřbitova vedlo k prvnímu mému dnešnímu cíli – rozhledně Rovnině, zelené tur.značení. Nejprve půl kilometru po komunikaci vydlážděné kostkou žulovou, ta pak vlevo odbočila na horní konec mařatické Vinohradské ulice.

Zelená pokračovala táhlým stoupáním přímým směrem po zpevněné cestě, která měla své nejlepší časy dávno za sebou a byla rozbitá až běda! Můj pochod znepříjemňoval i docela silný ledový vítr. Krom alejovitého porostu se stromy a vysokými křovinami cestu zleva lemovaly pozemky zahrádkářů, z druhé strany za keři lány polí. Občas se mezi bujnou vegetací vyloupl omezený výhled dolů na Sady a Kunovice.

Před plochým temenem kopce se stoupání očividně zmírnilo a posledních 700 m k rozhledně, která už byla dobře vidět, mé nožky odcupitaly po betonových panelech.

 

Tato rozhledna jménem Rovnina je vetknuta do ocelové konstrukce vysílače mobilního operátora. Jeho zbudování bylo roku 2002 uherskohradištskými radními podmíněno tím, že se na věži bude nacházet také veřejnosti volně přístupná vyhlídková plošina. Což se kupodivu stalo… a já mohl po zdolání 125 stupňů vřetenového schodiště okouknout ty avízované výhledy do kraje. Dost mne překvapilo, že jsou schody pravotočivé, což je pro nás praváky jaksi nepřirozené - už v genech totiž máme zakódováno, že naši prapředci v pravici třímali meč, takže si na hradech stavěli schodiště přesně opačného vinutí - ale upřímně řečeno, při sestupu už to tolik nevadilo.

Daleko víc mne zklamaly výhledy: dnes to kvůli polojasné obloze, zamlženému obzoru a vánku, majícímu v nárazech sílu vichřice, nebylo nic moc. Ten ale zřejmě vůbec nevadil jednomu mladému objímajícímu se zaláskovanému páru, který – zdá se, moji přítomnost ani nezaregistroval. Abych ty bytosti zasažené šípem Amorovým nerušil, rychle jsem se na všechny světové strany rozhlédl, pořídil měkolik snímků a spěchal po schodech dolů, jsa profouknut tím větřiskem až do morku kostí.

 

Prý odsud má být za hezkého počasí vidět Pálava a Nízký Jeseník… pcha! Já byl rád, že jsem na jednu stranu proti slunci viděl siluetu charakteristického chřibského trojvrší a na východě zamlžený hřeben Bílých Karpat. Jedině ten severní horizont byl koukatelný a očím nabídl pohled na sníženinu Moravy až po Napajedla, napravo s rozsáhlým pásmem Vizovických vrchů.

 

Podle map.cz jsem od rozhledny pokračoval po hřebenové polní cestě (bez značení) západním směrem k temeni Černé hory, jíž místní říkají Rochus. Otvíraly se z ní přes okolní pastviny a pole docela pěkné pohledy na okolní krajinu. Nejzajímavější (už poblíž vrcholu Rochuse) mým zrakům nabídl panoráma sníženiny Moravy, z jedné strany s pozadím Chřibů a na druhé se svahy Vizovických vrchů. A také na zástavbu obce Topolná, v prostředku Kněžpole a přímo pode mnou pod prudkým kopcem na místní část Uherského Hradiště – Jarošov, i s kulisou věží bývalého pivovaru a hladinou řeky Moravy.

 

Místní pivovar proslavila v divokých devadesátkách skupina Argema, jejíž skladba „Jarošovský pivovar“, notně zabodovala v hitparádě na TV Nova.

 

(Já sice tento styl tanečního rocku zrovna nemusím, ale kamarád měl pěsničku rád, a tož jsem mu – když jsme se spolu vracívali večer domů z hospůdky – nechtěl kazit radost a tuhle jeho oblíbenou si s ním s chutí zahulákal.)

Pivovar je dnes nefunkční (zůstala z něj v provozu jen restaurace), ale nezanikl a byl přestěhován do bývalých budov dřevovýroby blíž k městu. Docela by mne zajímalo, za jak dlouho se původní starý a neudržovaný pivovarský objekt změní ve strašidelnou zříceninu, ale soudím, že téhle jeho podoby už se já nejspíš nedožiju...

 

Když jsem se od rozcestí na Černé hoře chtěl vydat dolů ke kapli sv.Rocha, zahlédl jsem na malebné louce, obklopené stromy, asi sto metrů napravo nějaký kříž. I šel jsem se k němu díky vrozené zvědavosti podívat a rozhodně těchto „zbytečných“ kroků nelitoval. O žádnou unikátní sakrální památku sice nešlo, ale její umístění v prostoru bylo dokonalé a jistě i bohulibé.

Kříž sestává z vysokého tvarovaného pískovcového podstavce, zakončeného litinovým křížem, dole s malou soškou.

Na přední straně soklu byl citát od sv.Jana: „Já jsem vzkříšení i život, kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“ Vzadu na podstavci pak sdělení, že tento kříž na vlastní náklady nechal zbudovat rolník Jan Vaněk a jeho syn František roku 1892, a že oba donátoři pocházeli z Jarošova.

 

U polní cesty, spojující přes kopec Mařatice s Jarošovem, se kousek pod vrcholem Rochuse (385 m) na návrší oklopeném stromy vypínala kaple sv.Rocha. Měla podobu spíše kostelíka, ale vypadala vzorně renovovaná (i s pěkně upraveným okolím) a před ní se po obou stranách travnaté plochy nacházely dvě zídky, znázorňující půdorys původního poutního barokního kostela.

Rekonstrukce kulturní památky byla dokončena roku 2009. Segmentově zaklenutý vchod je osazen dvoukřídlou dřevěnou výplní. Ta je v celém prostoru chráněna masivní mříží s vertikálními železnými točenými pruty, mezi nimiž je přes sklo možno nahlédnout do interiéru. Skrz mříž objektiv fotoaparátu prostrčit nešel, mně se ale jeden ze dvou snímků oltáře (ani nevím jak) přece jen podařil, což pokládám za menší zázrak.

 

V průčelí jsou po obou stranách nad vchodem umístěny niky se sochami světců a úplně nahoře trojúhelníkovitý štít zdobí velká (rovněž trohúhelníková) mozaika vytvořená z keramických dílků. Znázorňuje nejznámější krajinu Slovácka s charakteristickým chřibským trojvrším – Holým kopcem, hradem Buchlovem a s kaplí sv.Barbory, v popředí pak vystupují pole a vinice s velkými hroznovými klasy. Na obloze se vznáší bílá holubice.

 

Místo se mi velmi líbilo a jako jediný nedostatek tohoto nečekaně krásného areálu bych vypíchl chybějící lavičky. Ale zase je možno posedět si dole pod kaplí v moderním mobilním WC...

 

Spolu se sloupem sv.Rocha ve Smetanových sadech je tato sakrální stavba na Rochusu jedinou připomínkou strašné epidemie moru, která Uherské Hradiště postihla roku 1860. Jako poděkování za záchranu od morové rány se měšťané Hradiště složili na výstavbu kostela, který měl být umístěn právě na tomto místě nad Mařaticemi. Kvůli ničivému požáru města roku 1681 a nedostatku peněz se stavba o mnoho let protáhla. Po dokončení barokního kostelíka zasvěceného sv.Rochu, sv.Šebestiánu a sv.Rozálii zde byla ještě vystavěna poustevna pro strážce kostela.

Tehdy tu stála chrámová loď s presbytářem, sakristií, předsíní a věží s kůrem. Jednolodní objekt měl půlkruhový uzávěr kněžiště a ve středu vstupního průčelí hranolovou věž. Na střeše lodi byl nad presbytářem ještě sanktusník. (Stavitel spolu s tvůrcem projektu bohužel zůstali v anonymitě.)

Poutní kaple byla využívána zhruba 40 let, roku 1786 byla císařem Josefem II. zrušena a odsvěcena. Poté připadla městu. To nejprve nechalo rozebrat věž a sakristii a zbytek byl upraven jako prachárna pro místní vojenskou posádku, sloužící jim až do roku 1866. Na začátku minulého století byla z kaple pouhá ruina s narušeným zdivem.

 

Po první světové válce byl areál se zříceninou kaple díky hradišťským občanů a arcibiskupovi dr.Antonínovi Stojanovi odkoupen, kaple znovu vystavěna, vysvěcena a obnoveny poutě.

V roce 1968 už se zase nacházela v dezolátním stavu, takže prošla opravou a novým vysvěcením.

V sedmdesátých letech se poutě nekonaly, vše se vrátilo k „normálu“ až po sametu a po velkolepé renovaci kaple. Pouť tady pravidelně probíhá vždy v neděli po 16.srpnu (svátku sv.Rocha) a ještě 1.května.

Od temene Rochuse s kaplí sv.Rochuse jsem sestoupil okolo areálu stejnojmenného miniskanzenu, obehnaného plotem (přes drátěné pletivo nešlo těch několik objektů pomalu ani vyfotit) k novodobé velké správní budově, v níž je umístěna i pokladna. Lidí tu bylo jak much a další stále přicházeli zespodu od parkoviště po silničce, která pro ně byla prudkým výstupem a pro mne zase strmým klesáním.

To nejhorší v délce asi 400 m mne ale od rozcestí, nad nímž se tyčil starý vodojem, teprve čekalo a musím říct, že se mi na něm (nemaje turistických holí ani čaganu) nožky notně podlamovaly… ještě že byl chodník u cesty opatřen i zábradlím!

 

Následovalo další paprskovité rozcestí s polychoromovanými Božími mukami a barokní sochou Panny Marie Bolestné, nacházející se ve spodní části katastrálně rozlehlé místní městské části Mařatic. Součástí Uherského Hradiště se Mařatice staly v roce 1950 a díky novému sídlišti nahoře na kopci vzrostl počet obyvatel na sedm tisíc.

Vlastní Mařatice dnes mají běžnou zástavbu složenou z rodinných domů, ale přímo pod Rochusem se od rozcestí vlevo do kopce táhne unikátní a asi půldruhého kilometru dlouhá Vinohradská ulice, na níž jsem vykročil.

 

Vinná réva se tady začala díky iniciativě cisterciáckých mnichů z Velehradu pěstovat už ve 12.století a od 16.století vlastnili vinice pod Rochusem měšťané z Hradiště. Začali si tu budovat i sklepy široké 6 a dlouhé až 30 metrů a nad nimi si vystavěli letní obydlí. Někdejší sklepy s nadzemními částmi začaly být na přelomu devatenáctého a dvacátého století přestavovány a dnes mají podobu honosných vil. Ulice byla vydlážděna roku 1930 a po zavedení popisných čísel tu začali žít první stálí obyvatelé. Velmi brzy ji začali „okukovat“ výtvarníci, spisovatelé a jiní umělci, který věhlas Vinohradské šířili dál.

 

Asi budu jejich následovníkem, protože jsem po projítí Vinohradské odspoda až nahoru dospěl k názoru, že se jedná o nejkrásnější ulici v celém Uherském Hradišti! Je sice místy lemována i novodobými vilami, ale především starobylými vinařskými staveními a malovanými sklípky, což vše navozuje atmosféru mnohem jižněji položených vinařských dědin.

 

Milovníci vína tady mohou při každoročních Slováckých slavnostech vína na začátku září navštívit osm sklepů a dokonce i ten na začátku ulice z roku 1739, který patří k atraktivitám největším. Barokní stavení je národní kulturní památkou a nachází se v něm vinárna U Lisu. Nejstarší vinný sklep je umístěn mnohem výš v ulici v samostatně stojícím stavení č.p.381. Poznávacím znamením je oválný reliéf vinařů nesoucích hrozno, umístěný v patře mezi okny.

 

Každý dům i sklep ve Vinohradské ulici se něčím od svého souseda liší, a proto je tak interesantní… a k tomu si připočtěte, že je zde k vidění i jedna pěkná výklenková kaple, několik kamenných křížů a z pohostinných podniků se tu vyskytuje restaurace U Dvořáků, která ale byla v době mého „průzkumu“ zavřena.

 

Překvapila i absence chodníků a nepříliš velká šířka ulice: když jsem vystoupal do jejího středu, zastavilo u mne auto a pán se ptal po směru na skanzen Rochus. Kvůli svému omylu pak měl co dělat, aby vozidlo na několikrát otočil…

 

Okolo stavení pomalovaných slováckými vzory jsem nakonec dospěl na horní konec ulice a kousek odtud dokončil dnešní „kolečko“, kdy jsem se napojil na tu kostkovici, směřující k mařatickému hřbitovu a zastávce MHD.

 

Závěrem snad jen to, že návštěvu malebné Vinohradské ulice doporučuji všem romanticky založeným i zvídavým turistům a pevně věřím, že se bude líbit i jim... protože něco takového se poblíž historických jáder měst jinde hned tak asi nevidí!