Praha – výlet Hloubětín-Kyje-Hostavice-Dolní Počernice a návštěva pivovarů Počerňák a Kbelský pivovar

Tentokrát jsme jeli do Prahy proto, že nás náš milý příbuzný pozval na oslavu svých kulatých narozenin. Ta se konala v pivovaru Hostivar, což už je téměř pravidlem. Bylo to koncem února, naštěstí ještě v době, kdy se mohlo cestovat, kdy jsme o koronaviru věděli jen ze zahraničí.

Vždy, když do Prahy jedeme, tak to spojíme s nějakou turistickou akcí za účelem poznávání pražské přírody a drobných památek. Tentokrát jsme vybírali docela dlouho. Sedli jsme si nad mapu Prahy a hledali dva pivovary, které by se nechali navštívit během jednoho dne a kde jsme ještě nebyli. Pivovary jsme vybrali - jenže mezi nimi možnost hezké procházky není. A motat se jen mezi domy, to se nám nechce.

Relativně blízko nich je okružní naučná stezka Prahy 14. Sice jsme si ji nakonec upravili, něco vynechali, něco doplnili, ale vyšlo to. Stezka není nijak značená, ale na každém zastavení je mimo jiné i mapka trasy. Je tedy nutno si to pořádně prohlédnout. My měli trasu i v tabletu, takže nebyl problém v případě nejistoty si trasu zkontrolovat.

Metrem jsme dojeli do stanice Hloubětín. Když jsme vystoupili z metra, tak jsme samozřejmě nevěděli, zda jsme vyšli správným směrem. Nejdřív vidíme obchodní centrum, kde je Penny, za chvíli jsme viděli i 1. zastavení NS, které je věnováno historii této části Prahy. Tato oblast byla obydlena již od 5. tísiciletí př.n.l. Pomohlo tomu úrodné údolí řeky Rokytky. První písemná zmínka o této osadě je z r. 1207 z doby vlády českého krále Přemysla Otakara I. Vlastnil ji řád německých rytířů, který je od r. 1252 znám jako křížovníci s červenou hvězdou. Měli zde svoji rezidenci, hospodářský dvůr, faru i hospodu. Součástí Prahy se stala r. 1922.

Teď se jen trefit a jít na tu správnou stranu. Kousek jdeme podle hlavní silnice – směr do města, ale už na 1. křižovatce odbočujeme vlevo. V Hloubětínské ulici vlevo jsme jen kouskem oka zahlédli nevzhlednou budovu bývalého křížovnického dvora. Celý komplex, kde byly stáje, dílny, stodola, špitál i fara, byl vybudován koncem 17. století, kolem r. 1800 byl upraven klasicistně. Po válce ho využívaly státní statky, dnes je opět majetkem řádu. Zachovali se dvě dvoukřídlé budovy a stodola v podobě z r. 1841.

Nás zaujal na opačné straně silnice kostel sv. Jiří s vysokou hřbitovní zdí. První jednolodní gotická stavba byla dokončena r. 1257, ale byl průběžně upravován. Z r. 1695 je průčelí, na jehož úpravě se podílel K. Dientzenhofer. Současná novogotická věž je z r. 1847, r. 1892 byla nahrazena původní valená klenba dřevěným kazetovým stropem. V kostele se konají bohoslužby, jinak je nepřístupný.

Hned za ním stojí zámek. Ve středověku zde stávala tvrz, kterou vypálili Švédové. Současná jednopatrová budova zámku byla postavena ve stylu tudorovské gotiky v 2. polovině 19. století z tesaných pískovcových kvádrů. Dominantou je třípatrová věž. Za dobu krátké existence zde bylo leccos - útulek pro slabomyslné, truhlárna, sklad, hrálo zde Vesnické divadlo. R. 1992 byl vrácen židovské obci, která ho pronajímá soukromému zdravotnickému zařízení. Ačkoli již na vstupní bráně je oznámení o zákazu kouření v celém areálu, tak u vchodu do zámku kouřil pracovník ostrahy a zkoušel mne přesvědčit, že se k zámku nesmím snad ani přiblížit. O zákazu vstupu se však nikde nepsalo nic. To pro mne bylo to nejdůležitější. Nevím ani, zda mi rozuměl, že se chci jít podívat na zámek také zezadu. Něco ještě namítal, ale to už jsem nevnímala a byla v zámecké zahradě, která je udržovaná a kde je dokonce moderní umělecké dílo a do hradeb vestavěné vyhlídka, ze které v současné době jsou vidět jen stromy za hradbou. Proč by se tam nesmělo, nechápu.

Pokračovali jsme po naučné stezce, dokonce jsme jedno její značení i zahlédli – asi to však bylo to poslední. Prošli jsme přírodním parkem Smetanka, v jehož západní části krásně meandruje Rokytka. My jsme prošli pod viaduktem a tím jsme opustili Hloubětín a ocitli jsme se v Kyjích.

Doba osídlení této oblasti je neznámá. První doložená zmínka je z r. 1289. Tato převážně zemědělská obec patřila ke statkům pražské diecéze. K hlavnímu městu Praha byly Kyje připojeny až r. 1968.

Míříme ke Kyjskému rybníku, který je součástí přírodního parku Klánovice- Čihadla. Rybník na řece Rokytce založil již ve 14. století arcibiskup Arnošt z Pardubic, který zde položil základy rybníkářství. Zásoboval vodou i bývalý panský mlýn, o kterém se píše od r. 1739.

Ota je maximálně spokojen. Tato místa zná z vlaku, když jezdíme do Přerova, teď to konečně vidí i z druhé strany. Rybník obcházíme z jeho jižní části. Já docela žasnu. Ještě jsem neviděla viadukt, který překlenuje rybník. Je to skutečně zajímavý pohled.

Koleje podcházíme na vlakové zastávce Praha-Kyje a podle domků jdeme po Šimanovské ulici vzhůru. Najednou je před námi úžasný jednolodní románský kostel sv. Bartoloměje, nejstarší a nejvýraznější zdejší stavební památka, která pochází z doby kolem r. 1260. Podle dnes už nedochovaného zápisu v presbytáři kostela by měl být jeho zakladatelem pražský biskup Jan. Původní fara ze 14. století se nedochovala, naproti kostelu je fara z 18. století.

Kostel jsme obešli ze všech možných stran, bohužel ale za hradbu jsme se nedostali. Ještě kousek jdeme po naučné stezce – přecházíme hlavní silnici a Hodějovskou ulicí scházíme k Rokytce, která teče do Kyjovského rybníka. Přecházíme ji a opouštíme naučnou stezku, která vede vpravo podle řeky.

Chceme se jít podívat k dřevěné rozhledně Doubravce, jejíž část koncem loňského roku shořela. U rozhledny jsme byli r. 2018, krátce po jejím otevření. Chceme se podívat, jakou škodu požár nadělal. Jen kousek jdeme vlevo a hned už vidíme vpravo odbočující cestičku a šipku k rozhledně. Tudy jsme minule nešli, takže objevujeme další přístupové cesty. Nahoře jsme mile překvapeni – vše je opraveno. Kdyby nebyla její jedna část že světlého dřeva, ani bychom opravu nezaregistrovali.

Od naší minulé návštěvy se prakticky nic nezměnilo. Jen to tu hrozně fouká. Ani informační cedule dětské naučné stezky S malou vílou Mimi nejsou poničené.
Procházíme ještě kousek po hřebeni kopce Horka, abychom se po chvíli vydali vpravo z kopce až k Svépravickému potoku. Tady nám ani nevadí, že je zimní krajina ještě smutná. Je poměrně teplé počasí a tady už kvete velké množství sněženek. Jsou tu úplně bílé koberce. Tak to vypadá vpravo v lese. A vlevo? Tam už jsou Hostavice.

I toto bývala samostatná vesnice se zaměřením na zemědělství. První písemné zprávy o ní jsou z r. 1432. Stejně jako Kyje byly i Hostavice připojeny k Praze r. 1968. Ale i tady se dochovalo něco, co starou historii připomíná. To jsme však zjistili až později.

Pro nás vstup do Hostavic znamenal skutečně nevšední zážitek. Tady pod kopcem se napojujeme opět na naši naučnou stezku (přišla pod kopcem z opačné strany než my) a společně s ní odbočujeme vlevo. Procházíme suchým poldrem Čihadla, který byl vybudován v 80. letech 20. století. Byla upravena koryta Hostavického a Svépravického potoka a říčky Rokytky tak, aby se zde zachycovaly přívalové srážky, zkrátka aby se voda rozlévala tam, kde nikomu neškodí. To vše bylo ještě upraveno v letech 2007-2008 – celé této oblasti byl vrácen přírodní charakter a byli zajištěny lepší podmínky pro zdejší živočichy i pro okolní vegetaci. Cesta je umožněna po povalových chodníčcích. Pozorujeme meandrující vodní toky. Je tu skutečně moc hezky. Snad si vzpomeneme a zajdeme sem v létě, až se bude vše zelenat.

To už stoupáme z údolíčka vzhůru do původní obce. Nejdřív míjíme dva památné duby, jejichž stáří se odhaduje na 160 let. U chodníku je dřevěná zvonička se šindelovou stříškou z r. 1730. Vlevo přes ulici vidíme vysokou budovu špýcharu – pozůstatek původního velkostatku.

To už přicházíme ke vchodu do zámeckého parku se zámkem. Tuto novorenesanční vilu si postavil majitel velkostatku ve 2. pol. 19. století . R. 1934 ji i s pozemky koupil podnikatel Tomáš Baťa, který zde chtěl postavit rozsáhlé zahradní město i s obchodním centrem, školou a sportovním areálem. Naše politická situace tomu však zabránila. Po válce v něm byla mateřská a základní škola, od r. 2005 soukromá Vysoká škola tělesné výchovy a sportu Palestra. Park s názvem Pilská byl upraven a od r. 2016 je přístupný veřejnosti. Předpokládám, že v sezoně je tam i kavárna s venkovním posezením.

Procházíme touto městskou čtvrtí, naučná stezka se v Novozámecké ulici rozděluje. Pod trať odbočuje její jedna část. Hlavní trasa se stáčí a po ulici Vidlák se vrací zpátky do Hloubětína. My jdeme prakticky rovně Novozámeckou ulicí a scházíme k řece Rokytka. Dostáváme se dnes do 4. pražské čtvrtě – do Dolních Počernic.

Oblast byla osídlena již v pravěku. Byla zde osada lidu tzv. řivnáčské kultury i rozhlehlé sídliště lidu tzv. únětické kultury doby bronzové. Původní charakter shlukové vsi se zachoval do dnešní doby. Někdy během 14. století se stávají majiteli zdejšího sídla s dvorcem a vsí bohatí pražští měšťané. Až do r. 1974 byly samostatnou obcí. Od té doby jsou součástí Prahy.
I zde se dochoval zámek, který vznikl přestavbou původní tvrze z doby na přelomu 14. a 15. sotletí. Dnešní podoba je z let 1664-1769. V 19. století byl přistavěn ještě tzv. nový zámek. Dnes je tam  dětský domov. My jsme až k němu nešli. V jeho blízkosti je Počernický pivovar – tam to už známe. Potřebujeme změnu.
Dnes míříme k pražské nejmenší rozhledně. V údolí chovají koně, včetně huculů. To už na druhém břehu na kopečku vidíme tu naši rozhlednu. Přecházíme přes potok a stoupáme vzhůru ke hřbitovu a za ním zatáčíme vlevo. Už vidíme hezky upravený parčík, jehož součástí je i geologická expozice. Na kopečku nad rybníkem Pískovna tomu vévodí malá dřevěná rozhlednička. V létě to je určitě příjemné odpočinkové místo.

My jsme tady chvilku přemýšleli, co dál. Máme za sebou zhruba jen 7 km, do naplánované verze nám chybí cca 3 km. Vyrazili jsme však pozdě, cestou jsme se zdržovali čtením zajímavostí na NS, máme tedy už hlad.

Všimli jsme se, že kousek od hřbitova je konečná nějakého autobusu. Nevíme, kam jezdí, ani jak často, ale jdeme se podívat. Máme štěstí, na zastávce je autobus č. 224. Trochu zrychlujeme, ani nemáme čas zjistit, kam jede. Řidič nastartoval, sotva jsme se přiblížili. Je nám to skoro jedno, někam dojedeme. Zkoušeli jsme se zeptat řidiče, ale ukrajinský řidič nám toho moc nepověděl. Jen mávl rukou kamsi dopředu.

Naštěstí mám tablet a tam mi JPS ukazuje kudy jedeme. Chvilku to vypadalo, že objede Dolní Počernice a vrátí se zpátky, ale nakonec se přece jen rozjel o kousek dál. Je to ale samé cik cak, ale jede to. Jedna ze zastávek je Černý most. Sice bychom tam možná dřív byli pěšky, ale tady je aspoň teplo a nefouká to. Ještěže jsou spoje vybaveny ukazateli vždy cca dalších pěti zastávek. Víme tedy směr, kterým autobus jede a sledujeme, kdy se nejvíc přiblíží pivovaru Počerňák v Horních Počernicích. Při té vší bídě máme štěstí. Autobus má zastávku jen pár bloků od něj.

Pěšky by to bylo 5 km, takhle jsme za 50 minut projeli 32 zastávek. Pěšky bychom tam však dřív nebyli. Naštěstí jsme věděli, že tam vaří, dokonce měli ještě i poledni menu. Pivovar své pivo tu začal vařit až r. 2019. Najedli jsme se dobře, ochutnali dva druhy piv (11 a ALE) – víc jich tu nemají. Ota získal do své sbírky dvě etikety. Přemýšleli jsme, co dál. Pěšky se nám nikam moc už nechtělo. Venku je zima a hlavně to tam fouká.

Zkoumáme, kam co odtud jezdí a k Otovo velké radosti jsem zjistila, že každých půl hodiny jede přímý autobus ke Kbelskému pivovaru. Tak to je super. Samozřejmě se musíme zajít podívat na nádraží, které je jen kousek, a jdeme na autobus.

Zdejší pivovar je na trase historické poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Právě proto historie zdejšího pivovarnictví sahá až do r. 1758, kdy hrabě Černín nechal u rybníka postavit první pivovar. Stavba se bohužel už nedochovala. Současná nová budova pivovaru s restaurací byla postavena r. 2018, v listopadu téhož roku byla uvařena první várka piva. Tady mají větší výběr piv, ale je tu docela chladno. Přesto Ota dal 3 piva (jedenáctku, dvanáctku a tmavou třináctku, já už jen jedno ALE. To poslední v nabídce - IPU jsme koupili v lahvi s sebou. Piva tu mají skutečně vynikající. Ota má tácky i etikety, dokonce i vizitku. Je spokojený.

Odtud snad všechny autobusy jezdí k metru a tím jsme se dostali k sestře domů, opět celí zmrzli. Den jsme naprosto netradičně zakončili horkým čajem. Byli jsme však maximálně spokojení. Viděli jsme další kus nám neznámé Prahy, viděli dva kostely, dva zámky, dvě rozhledny, dvě nádraží, dva pivovary, jen ty rybníky nám do toho nehrajou – byli tři. Ale stálo to vše za to.
Ještě plánujeme, kam půjdeme zítra a jdeme spát.

Praha – výlet Hloubětín-Kyje-Hostavice-Dolní Počernice a návštěva pivovarů Počerňák a Kbelský pivovar na mapě