Praha plná přírody II. (Podolí, Průhonice a Vyšehrad)

Během třetího dne našeho pražského pobytu jsme poprvé – a také naposledy – krátce opustili území stověžatého hlavního města a vydali se příměstským autobusem za jeho hranice. Výprava do Průhonic ve finále nebyla vůbec špatným nápadem a i rostlinstvo, o kterém jsme předpokládali, že už dávno odkvetlo, nás přivítalo přepestrou směsicí barev.

Protože jsme však očekávali příjezd našich přátel, udělali jsme si nejprve krátkou ranní procházku po Podolí. Z časových důvodů jsme se ovšem spokojili pouze s exteriéry kostela sv. Michaela Archanděla (dobře, je to už spíše pseudorománská stavba z konce 19. století než původní pozdně románská stavba ze století 13., ale barokní dřevěná zvonice zde stále zůstává) a komplexu Podolské vodárny (významná technická stavba z 20. let minulého století). Poté už přátelé dorazili a nastal čas vyrazit do Průhonického parku. Páteční ráno (3.6.) nám evidentně slibovalo krásné počasí a hezký den …

Průhonice nás přivítaly moderním vodním prvkem na návsi a zajímavou sochou sv. Jana Nepomuckého. Mnozí mají možná tuto obec spojenou hlavně s „komerčně kýčovitým pseudostyly“ a Andrejem Babišem, ale člověk nesmí dát na předsudky. Poměrně silným protiargumentem je fakt, že zdejší pohádkový zámek býval původně románskou tvrzí a že jeho park je už více než deset let zařazen na prestižní seznam UNESCO. Pokud bychom si chtěli projít areál celý, jednalo by se o celodenní výlet … a to ještě byl zavřený zámecký, románsko – gotický, kostel Narození Panny Marie (takže nástěnné malby z I. čtvrtiny 14. století jsme, bohužel, ani nezahlédli).

Celý park je pojatý jako přepestrá kombinace nejrůznějších skalek, barevných kytiček (náš oblíbený pupkovec už měl ale, bohužel, odkveteno), jezírek se zlatými rybkami, potůčků s vodopády, vyhlídek (z té hlavní na rozhledně Gloriet ale nic neuvidíte) a romantickému zámku, který si „zahrál“ např. ve skvělých pohádkách Třetí princ nebo S čerty nejsou žerty. Nechybí zde ani rosarium, nějaká ta fontánka nebo botanická zahrada, ale nejvíce se zde pyšní množstvím druhů různobarevných rododendronů a mnohými vzácnými dřevinami.

Samotný zámek s dominantní věží sice přístupný není, ale do jeho přízemních prostor můžeme nahlédnout nejen v kavárně na nádvoří s arkádami, ale také díky stálé expozici o hraběti Silva Taroucovi a historii zámku i parku. Musíte však počítat s tím, že vám zde bude – s poměrně vysokou pravděpodobností – „zavazet“ nějaká ta svatba. Zdejší zdobné prvky však rozhodně dokážou zaujmout a např. dřevěná zámecká „vrata“ jsou přímo fascinující.

Unescovým parkem (vstup do něj je, samozřejmě, zpoplatněn) vedou celkem tři „prohlídkové“ okruhy (červený, žlutý a modrý), na absolvování toho nejdelšího (červený) prý potřebujete asi 6,5 hodiny. My zde pobyli celkem asi tři hodiny (včetně krátkého posezení u stánku s občerstvením) a celkem to stačilo. Jenom mě trošku mrzelo, že botanickou zahradu jsme zcela vypustili.

Následoval návrat do „Matky měst“, při kterém nás trošku zaskočilo, že v autobuse po nás chtěli (ani celodenní pražská jízdenka už zde totiž neplatí) podstatně větší částku (o více než 57 %) než při ranní cestě do Průhonic. Přitom vzdálenost a počet zastávek (jedna) zůstaly stejné a oba řidiči mluvili se stejným (tedy ruským nebo ukrajinským) přízvukem. Tím jsme mezi lidem prostým rozpoutali živou debatu, které se zúčastnila snad polovina autobusu.

Po návratu do Podolí jsme se najedli, napili a odlehčili svým „batůžkům“, abychom následně vyrazili na další část pražské anabáze. Dámy totiž projevili zájem projet se přívozem přes Vltavu. Zvolili jsme trasu mezi Výtoní a Císařskou louku a po cca půlhodinovém čekání se nám povedlo nastoupit na druhou loď v pořadí. Plavbu jsme pojali opravdu vyhlídkově a se zájmem sledovali i tréninkové jízdy osmiveslic, připravující se na veleslavné Primátorky.

Někteří jednotlivci už byli za poslední dny docela uchození a klidně by se šli odložit do nějaké osvěžovny, ale zejména ženská polovina výpravy se ještě dožadovala dalších zážitků. A tak jsme ještě „nekonečnými“ Podolskými schody vystoupali na Vyšehrad. Do jeho areálu jsme vstoupili okolo půl sedmé, takže bylo jasné, že to pro nás bude už „jen“ o exteriérech a vyhlídkách. Pro mě docela obvyklých a dobře známých, ale naši přátelé zde byli poprvé v životě. 

Hrad už byl sice v jistém oparu, ale ani nám to nevadilo. Navíc jsme se domluvili, že už jen kvůli Slavínu se sem další den znovu vrátíme. Vždyť pro mnohé z nás se zde nachází něco jako „boží hrob“. Potom následovaly schody, Podolí a příjemné posezení v restauraci. Na důraznou žádost jedné z členek výpravy jsme se dokonce téměř dobrovolně vzdali návštěvy vystoupení revivalů Nirvany a Jimmy Hendrixe, na které jsme byli ve čtvrtek pozváni … a pátek 3. června pomalu končil. A tím vlastně i naše dovolená, protože pak už nás čekal jen běžný víkend …