Praha pernštejnská

Minulou středu (tedy 20.6.2012) jsem využil toho, že jsem nemusel odvézt dceru na přijímačky do Zlína, a vyrazili jsme místo toho s Martinou do Prahy. Díky dobrým vztahům se šumperským kulturymilovným máničkovstvem jsem už někdy v květnu od Doktora obdržel informace o zajímavých výstavách, které v Praze navštívil, a tak to byla radostná povinnost.

Hlavním lákadlem byla výstava "Pernštejnové a jejich doba" (někde označovaná jako "Renesance") v Salmovském paláci (též Malý Schwarzenberský) na Hradčanském náměstí. Jedná se o jednu z největších výstav v dějinách NPÚ a je koncipována jako prezentace každodenního života šlechty v období pozdního středověku a raného novověku. Pro některé z nás bylo výbornou zprávou i to, že se zde může volně fotit, takže se dají zmapovat i některé exponáty ze zámků (hradů) naší destinace, tedy Velkých Losin a Šternberka. A tam se, jak známo, z mě nepochopitelných důvodů fotit nesmí. Méně potěšitelný byl fakt, že jsem to zjistil až na místě. Po minulých zkušenostech se zákazy focení na pražských výstavách jsem se totiž netahal se zrcadlovkou a ta teď, bohužel, tak nějak chyběla.

V každém případě výstava stála za vidění. Byla velmi přehledná, s mnoha zajímavými exponáty a, hlavně, nebylo tam moc lidí. Propagace možná trošku vázne a mnozí turisté, neopustící areál Hradu, jsou pak o ni ochuzeni. Nám to ale rozhodně nevadilo. A tak jsme postupně procházeli šatnou (s brněním na ramínku), pracovnou šlechtice, knihovnou, ložnici, místností fraucimoru nebo hudebním salonem. Některé sály se zaměřovaly na činnosti ze života šlechty, např. cestování, výchova dětí, svatební hostina nebo pro příznivce emo stylu milý pohřeb.

V jedné z místností se po 14 dnech střídají exponáty z tzv. Pernštejnského pokladu a samostatnou kapitolou výstavy je Příběh Pražského Jezulátka. Jak jistě všichni víte, tuto světoznámou sošku věnovala roku 1628 klášteru Panny Marie Vítězné v Praze Polyxena z Pernštejna (v té době již zmanželena jako kněžna z Lobkowicz), poslední přímý potomek rodu Pernštejnů. Vystaveny jsou zde i nejstarší a nejcenější oblečky Jezulete, včetně toho, který klášteru věnovaly v 19. stol. karmelitánky z Číny (jednalo se prokazatelně o jeden z prvních pokusů Asiatů zlikvidovat český textilní průmysl). Víc se rozepisovat nebudu, stačí mrknout na fotodokumentaci ...

Výstavu děl Jana Koblasy i projekt "Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho doby"  vzdáváme a přesuneme se raději hned do Tereziánského křídla Starého královského paláce na výstavu "Jan Reich – Fotografie : Životní příběh fotografa narozeného roku 1942 v Praze". Tedy přesuneme se k ne do, protože před chvílí byly po 3 letech oficiálně a slavnostně zpřístupněny zahrady pod tímto křídlem Hradu a pan prezident s Livií prý ještě nestihli dožvýkat skromnou svačinku. Prostora se proto otevírá o 2 hodiny později než jindy (nám naštěstí chybí už jen cca 20 minut), a tak ještě volný čas rozdělím spravedlivě mezi debatu s Hradní stráží (nechtěli nás pustit pomoci prezidentským s konzumací), cigárko a focení milovaných chrličů na katedrále. Výstava byla fajn, zejména část nazvaná "Mizející Praha", moje drahá polovička byla následně potěšena i možností projít si čerstvě otevřené jižní královské zahrady. Jedná se v podstatě o propojenou plochu tří zahrad (Rajské, Na Valech a Hartigovské), současná podoba prvních dvou z nich je dílem slovinského architekta Josipa Plečnika z 20.-30. let 20. stol.

Drobná poznámka na okraj: Přesto, že jsme očekávali všudypřítomné davy turistů (už na přelomu února a března jich bylo v našem la capitalu víc než mi bylo milo), Praha tentokrát překvapila jistou "prázdnotou". Na polední střídání hradní stráže před Matyášovou bránou běžně čeká průvod lidí i několik desítek minut. Teď jich bylo v 11,45 hod. jen pár desítek. A kolem půl druhé odpolední jsem na Hradčanském náměstí napočítal asi 25 lidiček ...

Pak už Hradu stačilo a pomalu jdeme klasickou cestou přes Malou Stranu (povinná Plzeň U Glaubiců), Karlův most (dnes mají malíři portrétů a karikaturisté, kupodivu, žně) a Betlém (tradičně oběd) na nádraží. Cestou se chci stavit na Václaváku, kde má být do středy akce na podporu ruských Pussy Riot. Asi bylo ale myšleno ukončení v úterý, protože na Václaváku už nic není. Tedy vlastně je, a to závod skokanek o tyči Pražská tyčka. Na vlastni oči jsme tak mohli vidět skok Moniky Chlebíkové z AC Čejkovice (388 cm), který stačil na 3. místo (tu Polku, kterou jsme taky viděli a která laťku raději rafinovaně podskočila, aby skončila poslední, taktně nezmiňuji).

A cestou na Václavák se nám podařilo poprvé navštívit interiér gotického kostela sv. Martina ve zdi, kde byla i výstava moderního umění, která nám nahradila toho Koblasu. Tak teď ještě někdy tu sv. Annu s freskami ...

Celá výprava do Prahy byla super. Byli jsme zřejmě spokojeni až moc, takže České dráhy se nám pokusily den alespoň trošku otrávit. Drobná bouřka u Zámrsku a totální neschopnost drážního dispečinku způsobily, že jsme expresem Jan Perner dorazili do Zábřeha se zpožděním téměř 100 minut...

psáno v červnu 2012

více fotografií k prohlédnutí na: 

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Praha_pernstejnska_06_2012