Poslední návštěva Anglie před brexitem. Část třetí – Fort Nelson a d.

Je to zvláštní. V minulé části jsem se zmínil o tušení, že se v Anglii o prázdninách neplatí vstupné. Dnes jedeme vyzkoušet pevnost Fort Nelson severně od Portchesteru (Fareham). Skutečně zdarma. A navíc je prosím pondělí! Jenže do brexitu už to nestihnete (to je vtip). Celoročně zdarma, parkoviště normálně 3 Ł, dnes nic.

Pevnosti byly vybudované v polovině 19. stol. na obranu proti francouzskému ataku města, loděnic a přístavu v Portsmouthu, zejména od vnitrozemí. Zastaralé menší už nevyhovovaly.

Řada pevností končila na východě dvěma nebo třemi staršími viktoriánskými pevnůstkami z r.1876, u kterých bylo uvažováno o modernizaci a propojovacím tunelu. Toto dílo patřilo mezi největší obranné stavby v celé Británii.

Pevnost Fort Nelson je jedna z 6ti velkých pevností ochranného věnce a 10ti starších menších, okolo strategického přístavu a města Portsmouthu. Je druhá zleva od západu k východu, na linii asi 9 kilometrů délky nevysokého hřebene. Pro mužskou část populace velmi zajímavé.

Fort Nelson má šestihranný, hvězdicový půdorys a hluboké příkopy, přepažené napříč několika obrannými důmyslnými příčnými palebnými přepážkami.

Na začátku 20.stol. byly zbraňové systémy zlikvidovány a budova využita na ubikace. Před II. sv. válkou byla upravena k protiletecké obraně. Po 50 letech pak objekt opuštěn.

Po předchozím nestarání se a nechávání napospas byla pevnost prodána kraji Hampshiru. Teprve poté se povedlo za pomocí dobrovolníků, areál za několik milionů liber zrestaurovat. Tak mohla být roku 1994 zpřístupněna veřejnosti a postupně doplňována zejména dělostřeleckými zbraněmi a dalšími exponáty.

Pevnost Fort Nelson zaujímá plochu celkem asi 9 ha, na které jsou nejen nadzemní stavby a valy, ale i velké podzemí s dlouhými chodbami a bočními místnostmi. Podzemní palebné posty jsou osazené minometnými houfnicemi, na venkovních valech a hradbách kanóny.

Za nimi jsou nyní vzorky protiletadlových zbraní. Na vnitřní ploše si lze dokonce prohlédnout část tankové hlavy. Zpravidla o nedělích tu probíhají živé ukázky. Nezjistili jsme ale přesnější rozvrh.

Po průchodu mostem přes hluboký příkop se ocitáme ve vestibulu návštěvnického centra. Mimo informací je zde občerstveni a sociální zařízení.

Na vnitřní straně příkopu, pod úrovní terénu se nacházejí minometné palposty. Tak mohli obránci skvěle pálit minometnými houfnicemi a sami byli pod úrovní terénu špatně zasažitelní. Všechna palebná postavení byla dobře konstruovaná, aby byli obránci stále ve výhodě i při obraně zblízka.

Rozlehlé prostory pevnosti skrývají překvapivé množství různých vzorků válečné techniky z historie i současnosti. To byste nevěřili, jak si ve středověku umělci pohráli třeba s dělem z roku 1450. Bylo schopné vystřelit žulovou kouli o váze 60kg! Tepaný umělecký kus ze železa. Nebýt zbraň, byla by to nádherná rytina s ornamenty. Ale funkční! No, jiná doba. Nebo jiný kousek, bronzové turecké dělo z r. 1464 pálilo podobně, 63kg těžké kamenné koule. Dnes pro nás nepochopitelné. Jsou tu k vidění i děla z Číny a Indie.

Z novější doby je vystavena rarita, kus ze super tajného projektu raketového superděla Saddáma Huseina. Navzdory zbraňovému embargu se mu zdařilo, částečně v Evropě, mezi roky 1988-1990 tajně vyrobit superzbraň. Podle projektu inženýra G.Bulla a jeho teorie „dlouhého doletu“, vyvinuté na Barbadosu ve velkých výškách, vyprojektoval super raketové dělo s hlavní dlouhou 156 m složenou z 26 šestimetrových dílů. Pro náboje o váze 1 až 2 tuny s ráží 1000 mm.

Super raketomet měl být postaven na boku kopce. Stavba začala tajně na severu Iráku. Střelu tvořila kombinace běžného náboje a rakety. Teoretickou dosaženou výškou měla být orbita a dosažitelnost 1000 km. Samozřejmě celá hlaveň se do expozice nevešla, je tam jen od země zešikma nahoru opřený kus.

Po celkem stacionární návštěvě pevnosti Fort Nelson se ještě jdeme projít kouskem samozřejmě divokého lesního porostu, západně od města Stubbington. Rozhodli jsme se, že si uděláme procházku asi šestikilometrovým okruhem.

Parkujeme na malém lesním parkovišti, odkud vede několik cest. Jedna z nich nás za krátko vyvádí z menšího pralesa na okraj, kde po jeho lemu pokračujeme klasickou anglickou path.

Po levici zase vstupu brání zcela neprostupné houštiny, nevadící ale našemu labradorovi zvědavě do nich nakouknout.  Napravo za linií keřů, lze zahlédnout lán neudržované louky s téměř metrovou vysokou trávou. Po pár kilometrech nás cesta prodere další houštinou, aby skončila kolmo na jiné průběžné cestě.

Rovně za nosem zkusíme zjistit, co tam je dál. Zaběhl tam totiž před námi labrador a nehlásí se. Jo. Keře končí hned vzápětí asi 20 metrovým kolmým srázem dolů, na dně s oblázkovou pláží na břehu moře. Pes nikde. Dole neleží. Kam lze dohlédnou vlevo, či vpravo, není. Na pískání se neozývá. Pěkné nadělení. Dole neleží, takže se nezabil, ani nohu nezlomil.

Dole u vody je nějaká dvojice. Na naše volání nám ukazují někam doleva. Musíme tedy celý kus obejít, až se výška břehu sníží a můžeme jakýmsi sešupem dolů, pátrat po psovi. Vracíme se po pláži k dvojici. Po chvíli vidíme, že naše labradorka vyvádí ve vlnách s labradorem patřícím dvojici.

Vysvětlují nám, jak s vytřeštěnýma očima sledovali let našeho psa. Dovedu si to představit. Jako Šemík z Vyšehradu. Nepochopitelné, že se jí nic nestalo.

Nahoru do kolmé stěny to nejde, pokračujeme tedy po pláži až na druhý konec, kde se břeh opět snížuje a dá se s pomocí „předního náhonu“ vyšplhat nahoru. Zpátky se vracíme po Brownwich Lane okolo samotářského statku. Vedle se popásají koníci.

Po pár kilometrech se dostáváme opět k podobné „path“ cestě, která nás vede zpátky na opačný konec malého pralesa, z nějž jsme na začátku vyšli. V příšeří těchto hustých vegetací je všechno tmavě zelené, čímž zesiluje pocit divokosti. Ne, takový les u nás nenajdete. Boubínský ne. Snad trochu Žofínský by se tomu mohl trochu podobat.

Cestou se ještě stavujeme v blízkém Titschfieldu. Už v podvečer procházíme malým, starým anglickým městečkem. V centru vynikají na Hight Street mezi malebnými domky hotel The Buglle restaurace Qeens Head. Zajímavý je vjezd do slepé miniuličky průjezdem Old Lodge.

Po této krátké procházce musíme ovšem doplnit tekutiny v půvabné klasické, staroanglické hospůdce Fischermans, naproti Titschfield Abbey. Před zapadnutím do hospůdky si ho prohlížíme jen přes bránu, je už zavřené, na rozdíl od protější hospůdky.

Výtečné svrchně kvašené ALE, jehož si dáváme dva druhy. Už jsem se kdysi zmiňoval o jedné tělocvičně nedaleko Londýna, předělané na ochutnávkovou velkopivnici. Celou její délku tam vyplňoval dlouhý výčepní půl s nepočítanou řadou píp. To byl výběr! Všechny pípy obsluhovány po staroanglicku ručně. Bez kompresoru či jiného druhu tlaku. Tomu odpovídala i výška pěny 1 až 2 mm. Svrchně kvašeným pivům to zřejmě vůbec chuti neubírá.

Stejně tady v hospůdce Fishermans. A ta kouzelná atmosféra těchto malých rozkošných hospůdek!