Poprvé v lázních aneb Luhačovice 7 (Dobrodružná výprava za žítkovskými bohyněmi a čas odjezdu)

Přichází poslední sobota (29. března) a 21. den mého lázeňského pobytu. Den, na který jsem si pokusně naplánoval program přeci jen náročnější. Ráno odstartuji tradičně tradiční slováckou domácí trnkovicí a netradičně poslechem brumovské skupiny Symbióza, kterou mi doporučil Franta. Je to něco jako Mišík a Flamengo, celkem dost dobré. Potom poslední procedury, snídaně, vyřídit schování obědové ryby a výstupní papíry ... a vyrazit. Mým cílem je oblast Moravské Kopanice, která by prý měla zažít v nejbližší době velký turistický boom, tak bych ji rád ještě zažil bez procesí václavákovitého typu. Návštěvu této oblasti mi doporučili jak v bojkovickém muzeu, tak uherskobrodském íčku a rozhodně jsem nelitoval … i když mi vůbec nevyšlo fotografické počasí. A také se musím přiznat, že po příjezdu do oblasti příhraničních kopaničářských obcí jsem si nejprve říkal, že jsem se asi spletl. Nijak se mi tu nelíbilo a chvilku jsem zauvažoval o změně programu dne. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe a já zjistil, že je tady … prostě nádherně. Místo pro několikadenní toulání, kochání se, čerpání pozitivní energie a přemýšlení jako stvořené. Snad nám ho ta lidská havěť moc nezničí.

Pro neznalé i ty ostatní přidám pár vysvětlujících slov k výrazu Moravské Kopanice. Jedná se o oblast, která je součástí Moravského Slovácka (okres Uherské Hradiště) i CHKO Bílé Karpaty. Zapomeňte ovšem na úrodné roviny, jste na horských pastvinách a kamenitých nepřístupných políčkách, které bylo nutno obdělávat motykou. Tak vznikl název celé oblasti. Kopaničářská kolonizace – převážně kočovnými Slováky z řad pastevců a bezzemků - započala až ve II. polovině 18. století, výjimkami jsou Starý Hrozenkov, Březová a Strání, které jsou obcemi středověkými a mají tudíž ucelenou zástavbu. Kromě Starého Hrozenkova tedy mezi kopaničářské obce patří zejména okolní vesnice s rozptýlenou zástavbou, tedy Žítková, Vyškovec a Vápenice, ale obvykle také Lopeník a příhraniční obce Březová a Strání. Nejedná se však o vesnice v pravém slova smyslu, ale spíše o shluk samot, často od sebe vzdálených i několik kilometrů. Kopaničářské nářečí vychází z uherské slovenštiny a celá oblast je specifická také krojem a vlastní kulturou.

Vraťme se však k mé cestě. I když jsem zdejší oblast nijak zvlášť nestudoval, vybral jsem si zřejmě to nejzajímavější. Všechno se za těch pár hodin stejně stihnout nedalo. Nejprve známá cesta do Bojkovic, poté průjezd Krhovem a Bzovou, a pak už jsem navštívil obec Žítková, kde to vlastně všechno začalo. Bestseller Kateřiny Tučkové o Žitkovských bohyních odstartoval vlnu zájmu o tuto oblast. Přitom se jednalo o „obyčejné“ ženy, které zde žily ještě nedávno a které si ještě někteří pamatují. Ženy, které předpovídaly z vosku nebo karet budoucnost a na všechny neduhy světa znaly nějakou tu bylinku. Dnes zde najdete několik původních stavení, moderní budovu obecního úřadu, naučnou stezku, čtyřhvězdičkový hotel nebo penzion vybudovaný z první školy na Moravských Kopanicích. Pro někoho je možná nepředstavitelné, že až do roku 1948 v obci neznali elektřinu a první autobus sem přijel ještě o dva roky později.

Počasí na fotografování mi nepřeje, protože je silný opar a navíc se i dost zatáhlo. Sjedu tedy do údolí a na kousek zavítám i k sousedům na Slovensko. Zjistil jsem tak, že stav a velikost baráčků i oveček jsou na obou stranách hranice přibližně stejné. Při návratu do Žítkové na mě zaútočí lítá zvěř v podobě statného krocana. Červená mého Pola ho rozdivočila natolik, že se s námi odmítá rozloučit. Foto ještě stihnu, ale odjet se mi už nepovede. Běsnící pták krouží kolem a já přemýšlím jak ujet a nepřejet. Ani zvuk klaksonu nic neřeší. Nakonec se do prudkého kopce nějak rozjedu, ale krocan nějakou dobu běží vedle auta a při pravidelných výskocích mi střídavě nadává přes boční okno a zlobně klove do zpětného zrcátka. A tady vznikl nápad na začlenění slova dobrodružný do názvu článku.

Poté už mě čeká návrat na křižovatku a sjezd do Starého Hrozenkova. Tato obec mi ničím výjimečná nepřišla, a tak jsem jenom nahlédl do kostela Panny Marie, kde zrovna jakési rodina v presbytáři pořizovala velké skupinové foto po úspěšném křtu, zastavil se u zajímavé kaple u rybníka a za rybníkem odbočil prudce Doprava, abych navštívil Vyškovec. Uzounké dědiny, které mají několik nekonečných kilometrů na délku, známe asi všichni. Tady je to podobné, ale na výšku. Šplhal jsem po uzounké cestě stále vzhůru a některé úseky jsem už musel projet na jedničku. K tomu občasná zastávka, ale protože opar nezmizel ani poté, co se téměř zcela vyjasnilo, s pořizováním fotodokumentace jsem to moc nepřeháněl. Spíš jsem přemýšlel kudy dál. Věděl jsem, že nade mnou je Mikulčin vrch, kam se potřebuji dostat, ale že tam nevede žádná oficiální silnice, jen lesní cesta neznámého stavu. Jakási stará paní, která bohyně z Žítkové jistě pamatuje, mi prozradila, že pokud tam nebude závora, měl bych snad projet.

Byla to cesta spíše pro lesní a zemědělskou techniku typu Lakatoš nebo vozy 4x4, ale nakonec to – s vypětím všech sil - dokázala i Beruška, jak je naše autíčko v rodině láskyplně titulováno. Projel jsem nad jakousi turistickou chatu a jsem na regulérní silnici. Po necelých dvou kilometrech odstavím vůz do stínu stromů u lyžařského vleku (také potřebuje, chudák, odpočinek), sbalím foťák a turistické hole a dál vyrazím po svých. Musím přece dosáhnout vrcholové rozhledny na Velkém Lopeníku. Před tím si ještě dám v chatě Jana s velkou chutí pivo a navštívím Pohádkový les. Je to něco jako pozůstatky tradičního Dřevosochání, tentokrát zaměřeného jen na lesní zvířátka a pohádkové bytosti. Z nich nejvíce upoutá neobyčejně zakulacený Široký a markantně vyspělá Sněhurka.

A pak mě již čeká cesta k rozhledně. Začíná to standardně. Prudký sestup dolů do údolí, aby člověk rychle ztratil nastoupané metry. Cestou narazím na jednu Slovenku, kterou jsem viděl už na chatě Jana. Ztratila se své výpravě a teď se – sedíc uprostřed cesty – pokouší o jakýsi striptýz a vesele se tomu směje. Zase tak piclá mi nahoře nepřišla. Mě však již čeká zase stoupání a celkem mě překvapilo, že mezi lidmi, které cestou potkám, mají Slováci drtivou většinu. Třeba se o svou krajanku postarají. Celková vzdálenost, kterou musím k rozhledně od auta ujít je 6 kilometrů. Moje netrénované a dlouhou nemocí oslabené tělo to však vůbec nevidí jako krátký úsek, ale na druhé straně zatím nijak zvláště neprotestuje. Takže v celkem běžném čase jsem na místě. Rozhledna je to pěkná, dřevěná, jen mě moc nenadchnula její betonová základna. Co působí ovšem dosti strašně, je pohádkový les č. 2. Tvoří jej neuvěřitelný počet informačních tabulí, rozcestníků, sloupků označujících CHKO a podobných nesmyslů, které ještě doplňují hraniční patníky a památník Rudé armády osvoboditelky. Chvílemi si přijdu jako v Jiříkově vidění a mám chuť alespoň polovinu z nich vytrhat a zahodit. Z rozhledny nevidím nic, protože okolní mléčný opar ještě zahustil do smetanové podoby. A přitom je pořád jasno …

Cesta zpátky mi uteče tak nějak rychleji. I díky počasí méně fotím a navíc se začínám těšit do Jany na kyselicu. Nezklamala, bylo jí hodně, byla horká a dobrá. A také kyselá, což je u kyselice dobrá charakterová vlastnost. V Luhačovicích to například nevěděli a udělali ji sladkou. Tady jsem si pochutnal a ještě navíc se mnou u stolu seděla krásná kočička, se kterou jsem si i patřičně pohrál. Byla celá černá a velikostí se pohybovala někde mezi běžným rysem a malou pumou. No a pak nastal čas dorazit závěrečný kilometr a Vzhůru dolů domů. Cestou už mě čekala jen krátká zastávka v obci Komňa, která bývá spojována s působením učitele národů, tedy J.A. Komenského. Někde bývá ještě stále uváděna i jako jedno z mnoha míst jeho narození. Udělal jsem si pár obrázků kostela sv. Jakuba Staršího z roku 1846 a Komenského památníku v objektu bývalé sýpky z roku 1774, k tomu přidal krátkou fotopauzu nad Bojkovicemi a byl skutečně konec.

Po příjezdu do Luhačovic jsem si ještě skočil natočil flašku Aloisky, dal jsem si poslední horkou medovinu a hlinského kvasnicového Rychtáře, stáhl fotky z posledních dvou dní do počítače a šel spát. A přesto, že se v noci měnil čas a šel jsem spát celkem dost pozdě, vstávám před půl pátou (tedy před půl čtvrtou SEČ). Díky tomu už před 6. hodinou ranní z Luhačovic odjíždím. Zastavím se jen v Lošticích vyfotit vilu Jitřenka, konečně nasvícenou ranním sluncem. Hlavně jsem chtěl nakoupit domů nějaké tvarůžky, ale nedělní prodej kupodivu stále ještě nezavedli. A tak jsem v 9,00 doma, rozdám dary a poté si skočíme na Koupák na pivko.

Někdo možná získal z této série cestopisů dojem, že jsem v lázních nedělal nic jiného, než zevloval po bulvárech a jezdil po výletech. V tomto případě platí ono známé „jaký si to uděláš, takový to máš …“ a já se snažil plnohodnotně využít opravdu každou volnou vteřinu (i sekundu). Na druhou stranu jsem poctivě absolvoval všechny předepsané procedury a i v rukou krásných fyzioterapeutek, pocházejících z území celého někdejšího Československa, jsem chvílemi trpěl jako Rambo ve vietnamském zajetí. Párkrát mi také dokázali, že jsem ještě větší „mrzák“ než jsem si myslel, ale to, co jsem během lázeňského pobytu všechno navštívil, prošel a viděl, mi teď už – naštěstí – nikdo vzít nemůže. Úkoly lázeňského šviháka jsem sice svědomitě neplnil, ale ve finále se mi zde moc líbilo. Jenom se mě neptejte, kam zajít v Luhačovicích na tanečky … nevím to.