Poprvé v lázních aneb Luhačovice 6 (od Uherského Brodu k poutní Štípě)

Středa 26. března byla 18. dnem mého lázeňského pobytu a protože se mi podařilo po obědě usnout, bylo jasné, že dnešní výlet ponechám jen u jediného programového bodu. A tím byl Uherský Brod. Jednou jsem tady už s kamarádem kolmo byl, takže tentokrát jsem měl v plánu hlavně dvě věci. Vstoupit na půdu zdejšího židovského hřbitova a do interiéru klášterního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. To se mi totiž minule nepodařilo. A hned na začátku mohu prozradit, že tentokrát jsem byl – v obou případech - úspěšný. Nejprve si však prozraďme o tomto půvabném slováckém městě alespoň pár základních informací.

Sedmnáctitisícové město, u kterého mě velmi upoutal jeden z uváděných názvů, tedy Magyarbród, byl založen okolo roku 1140. V roce 1272 se brod na řece Olšavě už stává královským městem, které se v 19. století rozdělí na tři části. V centru žijí Němci, v ghettu Židé a na předměstí Slované. V letech 1850 až 1960 byl Uherský Brod dokonce městem okresním a na jeho rozvoji se významně podepsalo založení firmy Česká zbrojovka. Po zrušení okresu se rozvoj města zastavil. Pro příznivce historických památek je však Uherský Brod malým rájem a od mé poslední návštěvy se tady pro jejich propagaci udělalo hodně práce.

Nejprve se však musím vyrovnat s jedním problémem, který na svých cestách většinou řešit nemusím, a to zaparkovat. Brod je rozdělen na různé parkovací zóny, což bych finančně ustál. Ale místo nikde není. Nakonec nechám auto v jakési uličce rodinných domků za zámkem a vydám se do města. Zámek s muzeem J.A. Komenského je tak logicky první zastávkou. Zámek je však vlastně pouze budovou někdejších panských stájí, ale jeho Sloupový sál za vidění určitě stojí. Nahlédnutí do něj mi trošku komplikuje obrovská žranice odměněných pedagogů. Učitelé zde svůj svátek slaví způsobem, který připomíná Čecha, poprvé zakusícího výhod zájezdu typu all inclusive. Stoly se prohýbají, sanice cvakají a já se pokouším nenápadně prokličkovat Kolem stařičké učitelky, která se právě snaží rychle spolknout kýtu z mamuta. Komenského muzeum jsem neviděl (a nechybělo mi to), za pořízení fotografie Sloupového sálu jsem zaplatil 20,- Kč a nakonec si koupil jeho snímek na pohledu (s razítkem) za neuvěřitelnou 1,- Kč. Zase tak špatně můj zdejší pobyt nezačal.

Vzápětí narazím na informační centrum, kde za své osobní údaje obdržím od příjemné slečny klíče od židovského hřbitova. Nic lepšího mě ani nemohlo postihnout, jenom návrat musím stihnout do třičtvrtěhodinky. Cesta na hřbitov trvá asi 10 minut, takže by to mělo klapnout. Zdejší – tzv. Nový – židovský hřbitov nabízí více než tisíc náhrobků, včetně necelé stovky barokních a klasicistních náhrobků, přenesených ze Starého židovského hřbitova. Jeho součástí je obřadní síň a je to zvláštní místo. Strašně intenzivní vůně připravovaného masa, volání "Ty žide" z okna sousední školy, neustálý nepříjemný pocit něčí přítomnosti … a přesto to bylo super. Beze spěchu jsem si vše prohlédl a vyfotil, nikdo mě nepeskoval za povalování se po zemi ve snaze po lepším záběru a po čestném navrácení klíčů jsem ještě obdržel množství zajímavých materiálů.

Již před tím jsem ale poprvé navštívil interiér – běžně nepřístupného - klášterního kostela dominikánů. Již cestou na židovský hřbitov jsem chtěl nahlédnout, ale bylo tam – z důvodu pohřbu – zcela narváno a také jsem nechtěl rušit. Cestou zpátky zde již bylo prázdno, ale stále otevřeno. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl do dnešní barokní podoby přestavěn v letech 1636 až 1670 a na jeho výzdobě se podílela i taková jména, jako je sochař Josef Winterhalter. Nejzajímavější záležitostí je však určitě obraz Černé Madony, který byl údajně namalovaný evangelistou Lukášem. Tento dar byzantského císaře v současnosti – zcela nepřekvapivě – vidíme pouze v kopii. S fotografováním problém nebyl a pan farář mě ještě upozornil na „kecafony“ (zvukové průvodce), které byly před důležité památky v Brodu před nějakým tím rokem instalovány. Něco jsem si i poslechl. Zvláště když u některých si příslušnou energii musíte vyrobit sami točením kliky. Zábavné i poučné současně.

Pobyt v Uherském Brodu jsem zakončil procházkou centrem města s návštěvou nádvoří místní radnice a husitského chrámu Mistra Jana Husa s gotickými freskami, archeologickým „muzeem“ pod prosklenou podlahou a interiérovým urnovým hájem. A poté mě již čeká jen návrat do Luhačovic, kde ještě relativně za světla stihnu krátkou zastávku u krásných sloupových božích muk, nacházejících se nedaleko za Domem augustiniánů.

Následující den (čtvrtek 27.3.2014) mě čeká další odpolední výlet, jehož cílem je tentokrát Štípa. Nejprve naberu benzín, který by mně už měl vystačit i na nedělní cestu k domovu, projedu Zlín (kupodivu v pohodě, ale do špičky je ještě pár desítek minut čas) a zastavím se na chvíli až u budov lázní Kostelec. Dnes už ale možná více lidí zná zdejší golfové hřiště než léčbu kožních onemocnění a nemocí pohybového ústrojí. A mě čeká hlavní bod programu dne, tedy barokní poutní kostel Narození Panny Marie ve Štípě. Na návštěvu tohoto místa mě svým článkem navedl Franta a určitě jsem nelitoval. Kostel byl naštěstí otevřen a zmizela i většina interiérového lešení. Moc času na prohlídku jsem nakonec neměl, protože z jakési stříbrné dodávky přinesli rakev s nebožtíkem a tak jsem musel po anglicku zmizet. To hlavní jsem si ale prohlédnout stačil.

Jedno z nejstarších mariánských míst na Moravě dnes můžeme vidět v podobě úprav, které probíhaly dvouetapově v letech 1616 až 1764. Jednolodní klášterní kostel karmelitánek, který ve svých útrobách „ukrývá“ milostnou sošku Panny Marie Štípské nebo cenné varhany z roku 1890, vděčí za svou stavbu zejména urozené paní Lukrecii Nekešové z Landeku, manželce Albrechta z Valdštejna. Poté jsem si ještě kostel v klidu celý obešel, prohlédl si památné lípy u kostela Narození Panny Marie, telefonicky pohovořil s naší šéfekonomkou a vydal se ke starému štípskému kostelu. Mým setkáním s mrtvými ten den nemělo být totiž ještě konce.

To jsem však ještě netušil, že teprve teď mě čeká skutečný vrchol dne. Někdejší kapli totiž ve II. polovině 14. století rozšířili Šternberkové v gotický kostelík. Z něj se však zachovaly jen některé části, včetně vstupního portálu. Zmizela naopak dřevěná zvonice se dvěma zvony a oba oltáře. Navíc po dostavbě nového poutního chrámu a následném přemístění milostné sošky Panny Marie Štípské bylo – v roce 1807 - strženo kněžiště a odstraněny podpěry u rohů zdí. Zatím tedy samá negativa, že ano. Ovšem ve starém štípském kostele se zachoval obětní stůl a zejména čtyři krásné goticko-renesanční náhrobní kameny (já osobně ale viděl jen tři, ten čtvrtý není figurální a je – alespoň podle mě a na zběžný pohled bez brýlí – přece jen o něco novější), z nichž dva patří prarodičům Lukrecie Nekešové z Landeku, mecenášce nového štípského kostela Jedná se o Jana Nekeše mladšího z Landeku a na Lukově a jeho druhou manželku Barboru Bítovskou ze Slavíkovic a na Lukově. Reliéfy na kamenných náhrobcích představují postavy v životní velikosti i s jejich šlechtickými erby.

To však není vše. Starý kostelík ve Štípě sice býval kostelem hřbitovním, ale nedávno zde byly odkryty i hromadné hroby – nebo kostnice – pod podlahou. A mně bylo na chvíli umožněno si toto všechno prohlédnout. Zážitek to byl natolik silný – a já byl zřejmě natolik rozrušen - že jsem zcela zapomněl na plánovanou návštěvu štípského větrného mlýnu. Takto už mě čekala jen zastávka u smírčího kříže ve Hvozdné a u rybníku pod ní, krátká návštěva Oliny ve Vizovicích a cesta do Luhačovic. A v klidu jsem si mohl odškrtnout další splněno.

V pátek 28. března začnu poprvé používat slovo poslední. Naposledy mě čeká procházka na Lázeňské náměstí, načepování Vincentky i oblíbené posezení na schodišti Domu Bedřicha Smetany. Překvapuje mě, že všude stojí „milion“ aut a vzápětí se dozvím, že zde probíhá velké lékařské sympozium Luhačovické dny. Díky tomu je ovšem dopoledne mimořádně otevřená Art Gallery, tak si zde udělám neplánovaně ještě jednou radost. Odpoledne mě – teď již zcela programově – čeká další galerie, tentokrát Zámecká. Nenachází se však v zámku (tam je škola), ale v protějším – kdysi zámeckém – hospodářském zázemí a sýpce.

Luhačovická Zámecká galerie je něčím mezi muzejně-zámeckou galerií, aukční síní a lepším obchodem se starožitnostmi (myšleno v dobrém). Celkem dost se mi tam líbilo, hlavně velký sál obrazárny s trámovým stropem, který je – jako gotická klenba – sveden na středový sloup. Vypadlo mi, jestli se jedná o 17. nebo 18. století, ale trámy jsou původní, ještě s oblíbeným nátěrem hovězí krví. Měl jsem to i s průvodcem a vysloveně mě nadchla tamní odpočívací osvěžovna. Můžete posedět a počíst či jen zalistovat v mnoha pozoruhodných a běžně nedostupných publikacích. Já si vybral dvoudílného Drtikola (pořizovací cena 6.000,- Kč) a za odměnu sobě i personálu galerie jsem si k tomu dal panáčka 15-leté whisky Dalwhinnie (4 cl za 150,- Kč). Byla to prostě povinnost pro radost a stálo to za to. Skotská, Drtikol i celá galerie. Na závěr jsem si ještě příjemně popovídal s majitelem galerie, který dorazil právě v době mého odchodu. A pak už byl opravdu čas zrychlit krok, protože odpoledne přijel na druhou návštěvu Franta a bylo toho ještě třeba hodně prodebatovat. Takže opět na pivo do Elektry a další den je zase nějak rychle pryč.

Jen pro doplnění ještě uvedu, že galerie nabízí snad vše od obrazů a soch, přes nábytek a hudební nástroje až po porcelán a slonovinu. K tomu vydává hodnotný a aktualizovaný katalog, který je volně k odebrání i v luhačovickém infocentru. Galerie se stále rozšiřuje a opravují se její exteriéry, včetně zámecké studny. Její jistou nevýhodou – ale i výhodou (např. pro mě) - je poloha mimo centrum lázeňského dění. Sám jsem zvědav, jak to tady bude vypadat, pokud se sem za nějaký rok zase vypravím.