Polabím do Drážďan a zpět, retro 2006 pt. 3 (Hřensko, Pravčická brána a Tiské stěny)

9.8.2006

Bad Schandau–Hřensko–Děčín

STP 1:26:10, MAX 31,0, TRP22,89 km, AVS:15,93 km/h

Než tedy vyrazíme na prohlídku přírodních krás, provádíme zběžnou prohlídku lázní Schandau, kterým vévodí olbřímí věž kostela sv. Jana, postavená v polovině 17. století. Městečko je vlastně položené na soutoku Labe s říčkou Křinicí (Kirnitz). Ta pramení na českém území u Doubice z více potoků (spíš potůčků), chvíli vede po státní hranici, opět se vrací na naše území u Kyjova (ne na jižní Moravě!). Definitivně opouští republiku u Zadních Jetřichovic, to jsem si ale ověřil později.

Jinak velká část Bad Schandau je rozmístěna na pravém břehu Labe a oporu jim činí stěny Labských pískovců. Protože výškový rozdíl je tu celkem zajímavý, kdo se chce vydat na nějakou tu túru a výlet, má možnost si nějaké metry (necelých 53) ušetřit použitím výtahu z roku 1904, který je jednou z ikonických staveb celého městečka.

Po nějakém tom ranním osvěžením už zbývá pár (skutečně asi 2) kilometrů k hraniční osadě Schmilka. Odbočka do vnitřní „soutěskové“ části Hřenska je opět sotva kilometr vzdálená.

Tento den je konečně od rána hezky. Takže si v klidu prohlížíme teprve počínající mumraj v turisticky vyhledávané centru. Tehdy ještě byl průchod Hřenskem relativně snadný, tedy myšleno bez všudypřítomných vietnamských stánků. Kdo navštívil lokalitu v poslední době asi ví o čem je řeč. Před sebou dnes máme naplánován v podstatě pěší výlet, kola necháváme u jedné z hospůdek v Hřensku a pěšky vyrážíme do údolí říčky Kamenice. Ta je sevřená do celkem regulerní soutěsky. Zhruba kilometr vede pěší trasa k první překážce, což jsou dvě atrakce, vodní cesty v říčních skalních soutěskách, my tedy překonáváme tu první. Sice by stálo za to proplout obě, ale program je neúprosný tedy jen ta Tichá (nebo Edmundova). Každá lodička pojme cca 15 osob + převozník a s bidlem. Plavba je možná vlestně díky zvýšeným hrázím, jinak by šlo o poměrně bystrou říčku s minimálním množstvím vody. Převozník (nebo bidlař) samozřejmě obšťastňuje přepravované různými veselými příhodami, poukazuje na různé skalní útvary a pro větší pobavení je v jednom místě zřízeno i malé vodní kropení. Tichá soutěska končí u přístviště se srubovou hospůdkou a informační expozicí. Zelená pěší TZ nás vyvádí k Mezné a po silničce na Mezní Louky. To už se nám pomalu odhaluje masiv Křídelní stěny. Samozřejmě i pohled na celkem tehdy ještě bujný porost. Trasa v podstatě dále vede pod úpatím skalního masivu a protože ještě pořád tenkrát rostl les, bylo toho vidět relativně málo. Přeci jen se občas objevila nějaká zajímavost, nejvíc asi Jehla Pravčického dolu. Ale to už není daleko k té největší atrakci, Pravčické bráně. Skalní most je údajně největší útvar svého druhu v Evropě, tak se nakonec nelze divit, že vstup na tento útvar je dnes zakázán. (v bývalém režimu jsem to ještě stihl). Samotná hlavní vyhlídka na bránu je zpoplatněná, naštěstí se z ní nedíváme jen na skalní most, ale přitažlivý je i výhled na mohutné Dlouhodolské stěny a vlastně i širší rozhled do kraje, kde asi nejvíc dominuje skoro všudypřítomný Růžovský vrch.

Ale výhled na bránu z Vyhlídky je skoro zajímavější, než kdysi jen pohyb na skalním oblouku. Vlastně je vidět i někam k Děčínskému Sněžníku, dál i na stolové hory v Německu, na opačné straně i k Lužickým horám atd. Takže jednu část úkolu máme splněnou, sestupujeme zpět do Hřenska, malá zastávka u jeskyně Českých bratří, což je ale jen velký převis, kde se patrně ukrývali pronásledovaní po Bílé hoře. Větší část dne máme za sebou, můžeme pokračovat zpět k Děčínu.

 

10.8.2006

Děčín–Tisá–Ústí n. Labem

STP 3:59:41, MAX 63,1, TRP 59,95, AVS 15,52

Zkušenost nám opět velela vyhledat nějaký přístřešek, postačilo ale silniční odpočívadlo a počasí naštěstí vydrželo. Z Děčína směřujeme přes čtvrť Podmokly do hor. Cesta nás vede městečkem Jílové a obcí Libouchec do Tisé. Vlastně jde o státní silnici č. 13. Od Děčína pozvolna stoupá do vyšších poloh. Libouchec zná samozřejmě každý slušný tramp, jako bydliště Jaroslava Velínského, alias Kapitána Kida, který na svých vystoupeních líčil svůj pohnutý život v této obci.

Vesnička Tisá se rozkládá na úpatí kopce, který zdobí defilé skalního města. Parkujeme tedy u vstupu do skal, který je placený.

Samotné sklaní město není tvořeno tak mohutnými skalisky jako jsou třeba skály ve Skaláku, Prachově nebo Adršpachu, ale i zde můžeme potkat horolezce, mohutné jsou stěny spadající k svahu nad obcí. Z výhledů můžeme vidět třeba rozhlednu na Děčínském Sněžníku, samozřejmě sopky Českého středohoří a přilehlé Krušné hory. Skalním městem prochází asi 3km trasa, četné skalní útvary nesou jméno ke kterým si u pokladny můžeme pořídit třeba i průvodce. Nutností je i návštěva výletní horské chaty u Tiských stěn.

Odpoledne se zase kaboní obloha, co tedy dál? Přes Libouchec a Strážky směřujeme do Ústí nad Labem, kde bysme rozhodli o dalším postupu. Opět tedy k silnici č. 13, celkem zrychleným tempem. Vzhledem k příchodu bouřky a shlédnutí předpovědi počasí nakonec směřujeme na nádraží, neseženeme-li nějaký noční rychlík. Vlastně si tak o den pokrátíme původně zamýšlený pobyt. Vlak skutečně jede, přečkáváme čas do odjezdu v baru nedaleko nádraží a v noci pak k domovu.


Pt. 1

Pt. 2