Pohodová vycházka z Chlomku-Sázava-Davle-ostrov sv.Kiliána a zpět....

Pohodová vycházka z Chlomku-Sázava-Davle a k ostrovu sv.Kiliána a zpět

Ač v den kdy jsem přijela pršelo,druhý den se vyčasilo a sluníčko začalo prosvítávat oblohu a sem tam se i modrat nebe a tak jsem natáhla botasky,bundu,foťák a už jsem si to mířila směrem k Davli…I když byly Vánoce,tak ale vánoční čas nic nepřipomínalo,bylo tak aspoň vidět na protější břehy Sázavy,kde se vypínaly nezastíněné větvemi chatky na protějším břehu,které by jinak byly skryty pod nánosy sněhu na větvích. Snad jen horolezci si je mohli postavit do tak vysokého srázu nebo velcí fandové vodáků,vždyť všechen materiál na stavbu chat se musel převážet po loďce k protějšímu břehu a nejen to,ale pak strmě lézt ještě do srázu a tam budovat….a než se převezl a než se chatka postavila a každou cestu k ní opět jen po vodě…..zkrátka příroda je mocná čarodějka a tak chatky vznikly tam,kde dnes každý nad tím jen kroutí hlavou……původní chataři již zestárli, klouby už neslouží jako dřív a kdoví-zdali je nenavštěvují už jen jejich vnuci…..Ale podívaná je to vskutku úžasná pozorovat roztroušené chatky na vrcholu od sebe, dole tekoucí Sázavu, a na ní se prohání kačeny a labutě, hledajíc potravu a lidi co by jim hodily kus toho žvance.

Pokračovala jsem dál a prohlížela okolí,dostala se k památnému dubu, kolik let asi má jsem se ale nedozvěděla….je mohutný, v koruně široký,zaujal mě svou košatostí…

Cesta vedla kolem pěkných udržovaných chatek ke starému statku, kousek dál se mě přiblížily koleje kudy projíždí posázavský pacifik a nejen ten…ale i normální motorák a najednou jako když si mě někdo prohlíží,musela jsem se otočit…a ona to byla kočka – číča, měřila si mě a vypadalo to jako kdyby mě chtěla i napadnout.Ale skok by se jí nevydařil,byla jsem přece jen daleko ale určitě jsem v ní nezanechala dobrý dojem-zkrátka byla jsem cizinec…..neměla jsem tam podle ní co dělat! Tak jsem jí dala sbohem a

pokračovala jsem dál,kde jsem shlédla znovu další starý statek,rozlehlejší s nádhernými štíty, tentokrát ještě hezčí. Nedaleko něj stála kaplička.A tak jsem pomalu přešla k Sázavě a skoro vedle ní a pod silničním mostem jsem se pomalu dostávala k davelskému nádražíčku a pak k dalšímu starému davelskému mostu pro pěší. A to už jsem byla v Davli a otočila se a šla směrem k Ostrovu sv.Kiliána po silnici dál.

Kousek za mostem je budova, na které jsou umístěny pamětní desky Spolku Vltavan.A další památné artefakty jako socha a kotva s nápisy na paměť davelských plavců 1897-1967. Ano, i daň se musí řece platit – bohužel……, a že to není daň malá,mnohé rodiny pocítily na své vlastní kůži,když se jim z plavby nevrátil někdo milý a drahý….

Ale já již popošla k místu,kde se Vltava stékala se Sázavou a viděla zas protější vrchy,které mě neustále přitahovaly,zas na ni byly jakoby rozhozeny chatky jako skvosty po hřebenu…

To se mě už také zjevoval ostrůvek sv.Kiliána,zatím jeho přední část,z dáli zprava už se mě ukazoval i kostel sv.Kiliána a restaurace.

A za chvíli jsem došla svého cíle, tedy jen poloviny,čekala mě ještě cesta nazpátek.

Nafotila jsem si výklenkovou kapličku vedle restaurace, podívala se blíž k řece,kde byla informační tabule o Ostrově, na kterém bylo zaniklé benediktinské opatství. Stála tu loď….ale projet se na ní už jistě nedalo…..Musím navštívit ostrov v jinou dobu,abych si jej mohla prohlédnout a promyslet jak to opatství, které tu kdysi bylo bývalo rozsáhlé a nasát do sebe jeho atmosféru…

Prohlédla jsem si kostel sv.Kiliána,i zvonici krásně natřenou na bílo…..a zašla dozadu za kostel,kam vedla cesta na Hvozdnici úzkou pěšinkou a dál pak přes napojení na cyklostezku do Sloupu,ale tam jsem já nemířila…a odkud stékala pramínkem vodička z vrchních lesů dolů potůčkem vedle bývalé márnice,bylo jí málo….Pokoukala jsem ještě po okolí,nějak se mě odtud nechtělo jít nazpátek,měla jsem dobrý pocit,že jsem udělala něco pro svoje tělo ale i duši a vyšlápla na zpáteční cestu,která vedla tím samým směrem,kudy jsem se sem dostala.Výlet nebyl moc dlouhý,ale těch 8-9 kiláčků mě naplnil pohodou a uspokojením z dobře prožitého dne.