Podzimní výlet na hrad Potštejn

Fotografie (74) • Foto: JENNY-JANA

Jednu říjnovou sobotu se vydáváme s kamarádkou a jejími dětmi na výlet do Orlických hor na romantický hrad Potštejn. Ráno vyjíždím v pět hodin MHD ze Zlína do Otrokovic, kde máme sraz. Kamarádka měla spoždění, ale naše setkání bylo po tak dlouhé době radostné. Koupily jsme jízdenku "sonku" a jdeme k našemu vlaku, který nás asi za dvě minuty unáší směrem do Podorlicka. Cesta zlínským expresem ubíhá příjemně a rychle, máme toho hodně k povídání, málem jsme ani nepřestoupili na další vlak.
První přestup nás čekal v Chocni, vlak měl chvíli spoždění, ale i tak nám zbývá čas na kávu z automatu. Pokračujeme dalším vlakem do Týniště nad Orlicí, kde máme opět malou přestávku a odtud směřujeme vlakem již k cíli naší cesty.

V obci Potštejn je malé nádražíčko, vystoupíme a spolu s ostatními výletníky směřujeme k modré značce u nádraží vedoucí k hradu Potštejnu. Pěšky stoupáme pomaleji vzhůru, cesta se stáčí do kopce, kamarádčiny děti nás nedočkavě předběhnou, kopec ještě ve svých mladých nohách necítí a uhánějí k hradu, kde čekají. Konečně dorazíme i my a měli jsme štěstí, hned zakoupíme vstupenky a jdeme na prohlídku zříceniny.

Hrad Potštejn býval nejmohutnějším v celé podorlické oblasti. Postaven byl Půtou z Potštejna z rodu Draslavců před rokem 1287, koncem 13. století. Jeho syn Mikuláš se shlédl v oblíbeném rozmaru hradních pánů těch dob - loupení a přepadání. Dostal do sporu s Janem Lucemburským, přepadal kupecké karavany. Janu Lucemburskému se to nelíbilo, postupně na Mikuláše vyslal dvě výpravy, aby ho přivedl k poslušnosti. Při druhém obléhání roku 1339 hrad dobylo a pobořili vojsko Karla IV. Mikuláš přitom zahynul pod troskami věže. Roku 1355 bylo vybudováno nové sídlo, roku 1360 i hradní kaple. Za husitských válek držel hrad Půta mladší z Častolovic. Roku 1454 ho koupil Jiří z Poděbrad a objekt přestavěl.
V té době ho chránily troje hradby s šesti branami. V roce 1495 ho získali Pernštejnové a hrad proměnili na obranné správní a reprezentační sídlo. Dále hrad drželi ve vlastnictví Hrzánové z Harasova, Zárubové z Hastířova.

Posledním majitelem byl Adam Šťastný Hrzán z Harasova, koncem 16. století, v polovině 18. století v roce 1746 ho koupil emigrant francouzského původu Jan Ludvík Harbuval de Chamaré - průmyslový podnikatel, který v městečku pod hradem zřídil plátenickou manufakturu s bělidly, dodávající výrobky až do zámoří. Jeho syn Antonín v tehdy již opuštěném a pobořeném hradu hledal 20 let poklad. Celý areál rozvrtal, a tak uspíšil jeho zkázu. Nic nenašel, roku 1766 dala v rozvalinách hraběnka Anna Barbora Hardubal de Chamaré postavit rokokový kostelík sv. Jana Nepomuckého, při něm obydlí pro kapucínské mnichy.
Později byla na dolním nádvoří vybudována kaple Božího hrobu. Jeden čas sídlili na hradě dva poustevníci. Po válce byl velkostatek Dobřečenských zkonfiskován a hrad pak vlastnila Česká obec sokolská, později Státní lesy. Roku 1976 se na hradě povedlo zastřešit 4. bránu a v 80. letech zásluhou hnutí Brontosaurus byl hrad zbaven křovin, byly tu provedeny úpravy.
Po dlohodobé rekonstrukci byl hrad v roce 1984 zpřístupněn veřejnosti. V té době probíhala rozsáhlá oprava veškerého zdiva, úprava areálu.

Dnes je romantická zřícenina jednou z nejvyhledávanějších historických památek východních Čech. Prohlédnout si můžeme historickou expozici ve čtvrté vstupní bráně, zbytky hradních budov vlastního hradu a tří podkovovitých hradeb. Hrad v 19. století postupně chátral, začátkem 20. století ho získal Klub československých turistů a byly zahájeny první zebezpečovací práce, a tak ho dnes můžou návštěvníci Podorlicka obdivovat jako romantickou zříceninu s krásnými výhledy do krajiny.

Po prohlídce hradu stojícího na skalnatém ostrohu nad obcí, usedáme na lavičky pod ním a pustíme se do svačiny, neboť nám už cestou dost vyhládlo. Pochutnáváme si na řízcích, které kamarádka nasmažila.

(V současné době je objekt ve správě odboru kultury ONV Rychnov nad Kněžnou jako významná památka hradní architektury, a tak došlo ke stavebně náročnému statickému zabezpečení hradu.)

Po krátkém odpočinku sestupujeme z kopce dolů ve stínu lesa až k silnici. Zde odbočíme doleva a pokračujeme k obci Potštejn. Máme v plánu ještě prohlídku zdejšího barokního zámku, ale bohužel je zde svatba, takže je pro návštěvníky uzavřen. Byli jsme zklamáni, ale prošli jsme si aspoň kousek zahrady a vydali se do cukrárny, kde si děti potřebovali doplnit energii.
Po odpočinku jsme se vydali pomalu na cestu k vlaku, děti byli daleko před námi, asi by vlak jedoucí o hodinu dřiv stihli, ale my jsme si užívaly s kamarádkou klid zdejší krásné přírody a potřebovaly jsme si povykládat, takže jsme nespěchali. Navíc nás na místní zahrádce zaujaly ovečky a prasátka, které jsme si musely vyfotit. Přicházíme k nádraží a vídíme konec odjíždějícího vlaku a děti,které nám hned vyčítají, že jsme ho mohli stihnout.

A tak jsme je nechaly trucovat v čekárně a šly jsme se ještě kousek projít, čakali jsme zde asi dvě hodiny, protože v obci Potštejn - na zastávce" na konci světa" vlaky tak často nejezdí. Pomalu se scházeli i další turisté, také přišla kočička, kterou se děti tak nadchli, že nám náš prohřešek rychle odpustili a přemlouvali mamku, aby si domů také takovou pořídili.

Všichni jsme byli rádi, když konečně přijížděl zpožděný vlak na Hradec. V Hradci jsme kvůli nepozornosti vystoupili na zastávce dřív, měli jsme jet až na hlavní nádraží.Kamarádčin třináctiletý syn byl zděšen, co jsme to zase provedly, ale naštěstí svůj klid tak rychle neztrácím, a tak se jdu poradit do čekárny k okýnku, jak se dostat na hlavní nádraží. Jinak by jsme tu ztvrdli další hodinu. Naštěstí mají před vlakovou zastávkou i zastávku MHD, ze které jedeme do pěti minut spojem na hlavní nádraží v Hradci, kde nám hned navazuje vlak do Pardubic.

Tady však čeká další překvapení, pokračujeme vlakem Leo Expres, na který nám Sony neplatilo, takže jsme museli koupit novou jízdenku. Vlak České dráhy jel až za další hodinu a půl a vystoupit ze zavřeného Leo Expresu jsme již nemohli. A tak si aspoň děti užily jízdu luxusním vlakem a my jsme tak stihli původní čas návratu do Otrokovic. V osm hodin jsem na místě, chvíli stojíme před nádražím a loučíme se. Zážitků jsmě měli po cestě moc a domlouváme si další společný výlet na měsíc listopad.

Já pak pokračuji do Zlína MHD trolejbusem a oni domů autem, bydlí na konci Otrokovic. Vydařil se nám nádherný podzimní den a vlastně i celý výlet, na který budeme dlouho vzpomínat.