Podél smaragdové Soči

Probouzíme se časně do dalšího nádherného rána. Máme obrovské štěstí, protože takových dnů bývá prý v Alpách do roka velmi málo. Ranní hygienu vykonáme opět v ledové bystřině, posnídáme a připravujeme se k odjezdu. Dozvídáme se o soutěsce Mlinarica, o jednom divu Julských Alp, kam je ale bohužel zakázaný přístup. Kupujeme tedy alespoň pohlednice s téměř kýčovitými kompozicemi skal a vody, světla a stínu.

Na první křižovatce míjíme památník milovníka Alp Julia Kugyho. Tento rakouský básník a alpinista žil v letech 1858 - 1944. Před 1. světovou válkou jako první prošel a popsal Julské alpy, a kdyby nebyly pojmenovány již po Caesarovi, určitě by své jméno dostaly po něm.

Po pár stech metrech nás upoutá nové parkoviště, kde se rozhodneme zastavit a rozhlédnout se kolem. Šipka ukazuje směrem k soutěsce Mlinarica, cesta není zakázaná, pouze na vlastní nebezpečí. Riskneme to, určitě to bude stát za to. Přejdeme most přes Soču, která teče soubežně se silnicí. Tomaž nese Katku na zádech a celkem klidnou pohodlnou procházkou dojdeme k obrovské jeskyni s vodopádem a potokem, překlenutým houpajícím se mostem.

O několik pár set metrů za parkovištěm se nachází Alpinetum Juliana, alpská botanická zahrada založená v roce 1926 z podnětu nadšeného propagátora Julských Alp Julia Kugyho a zásluhou botanika Alberta Bois de Chesné. Kugy zde pro svět objevil květinku, která dostala latinský název Scabiosa Trenta. V zahradě jsou zastoupeny vzácné druhy hořců, zvonek Zoisův, Lilie Kranjská, lomikámen, netřesky, rozchodníky a alpská protěž. Zvlášť bohatá květena se nachází v lokalitách Dolina Triglavských jezer, náhorní plošina Velo polje, Črna prst, Blegoš, Ratekovec a Mangrtské sedlo.

Správním střediskem této oblasti je vesnička Trenta. Zvídavý turista může navštívit malé muzeum a informační centrum Informacijski center Triglavski narodni park. Nám se ani jedno nepodařilo, vše bylo momentálně zavřeno a vesnice se připravovala na návštěvu několika politiků (jednoho jsme už viděli). Obdivovali jsme alespoň typickou selskou architekturu na cestě do horské vesničky Soča, kterou jsme jenom projeli.

Zastavili jsme se až v alpském sportovním městečku Bovec, kde bylo podstatně rušněji než ve všech předcházejících obcích. Sbíhají se zde údolí Trenta a Koritnica a silnice od Kraňské hory a od hraničního přechodu Predel. V tomto místě se setkává alpský svět se středomořským. Spousta kanceláří nabízí ubytování a vyžití v nejrůznějších v zimě zimních, v létě letních sportech (horské túry, rafting, kanoe, kajaky, paragliding, horská kola, rybaření...). Ubytovat se lze v tříhvězdičkových hotelech, v soukromí, kempech. My jsme si dali chvilku pohov, v supermarketu si k svačině koupili vynikající italskou mortadelu s pistáciemi a v klidu a míru poseděli v parčíku před kostelem, stranou od rušné hlavní třídy.

Ihned za městečkem znovu zastavujeme a sledujeme počínání raftařů v kombinézách. U mostu přes Soču je výchozí bod pro sjíždění řeky. Po pár krocích jsme ještě mezi stromy zahlédli skalní stěnu s monumentálním vodopádem. Toto je největší vodopád ve Slovinsku, 106 metrů dlouhý. Asi si vůbec nedokážeme představit tu záplavu vody valící se do údolí při Jarním tání.

Přes několik malých vesniček jsme k poledni dospěli do Kobaridu. Městečko se nedávno proslavilo ve světě muzeem 1. světové války, otevřeným 20. 10. 1990 a oceněným jako Evropské muzeum roku 1993. Expozice jsou umístěny v prostorách bývalého Mašerova selského dvora z počátku 18. století.

Sbírka představuje klíčové operace na sočské frontě - dvanáctou sočskou bitvu od 24. 10 - 9. 11. 1917. Bojovalo zde 600 000 italských a rakouských vojáků, byla to největší horská bitva ve vojenských dějinách, první úspěšná blesková vojenská operace v dějinách válečnictví a nejúspěšnější útočná operace v první světové válce. Rakouským vojákům se podařilo zahnat Italy k řece Piávě. Připomínán je zde také Hemingway, tehdy americký válečný dopisovatel. Na frontě byl v nedaleké vesnici Plave těžce raněn, po válce napsal román Sbohem, armádo a povídku V jiné zemi, inspirovanou válečnými zážitky.

Sbírka je vystavena ve 12 místnostech. Vstupní hala představuje 1. světovou válku, zúčastněné státy a výzbroj vojáků. Dále můžeme sledovat historický přehled Kobaridu a okolí od nejstarších dob dodnes. Místnost s reliéfem krnského pohoří, symbolem nelidského utrpení, oživuje boje ve vysokohorských podmínkách. V Černé místnosti jsou vystaveny jako memento fotografie mrtvých a zohyzděných vojáků. Další prostory ukazují život vojáků mezi ofenzívami, na reliéfu Horního Posočí jsou naznačeny pozice jednotek 23. 10. 1917, den před důležitým útokem, dále jsou zdokumentovány 3 dny boje, kdy sdružené rakousko-německé jednotky zatlačily italské na Piávu. V rekonstrukci bunkru může návštěvník posedět s vojákem píšícím dopis domů.

V muzeu je vystaveno více než 500 fotografií, 50 vojenských map a originálních dokumentů velitelů jednotek (generála Cadorne, generála Krause, nadporučíka Rommla), přes 1000 ukázek zbraní, nářadí, uniforem, medailí a upomínkových předmětů.

Mě zaujala nejvíc místnost, která vzpomíná na národní buditele. V Posočí působil kaplan, zakladatel kobaridské čítárny, básník Simon Gregorčič, jež věnoval své básně také řece Soči: „Krasna si, bistra hči planin,/ brhka v prirodni si lepoti..."

V okolí Kobaridu, hlavně vysoko v horách, se dodnes nacházejí pozůstatky velkých bitev 1. světové války, kromě bunkrů a skladišť stále ještě také munice. V nedaleké Kostnici je pohřbeno 7014 italských vojáků, vede odtud obnovená vojenská cesta sledující polohu třetí italské obranné linie.

Za Kobaridem už bohužel začínáme pomalu Alpy opouštět. Projíždíme ještě administrativním centrem Horního Posočí Tolminem. Setkávají se zde dvě řeky , mírnější Soča a divoká Tolminka. K tomuto městečku se váže legenda o pobytu florentského básníka Danta Alighieri (1265 - 1321) . Po něm je pojmenována jeskyně Dantejeva jama. Tolminské muzeum má bohatou archeologickou sbírku.

V Tolminu se cesty rozdělují. Jedna vede podél Soči k pobřeží a druhá na Lublaň. Svěží Alpy nás přestaly už chránit před letním parnem, začínáme se pěkně potit. Naši hostitelé se rozhodli naposledy zastavit, tentokrát na koupání. Své místo jsme našli pod mostem, podle kterého dostala vesnice své jméno - Most na Soči (italsky Santa Lucia). Je to nejníže položené místo v této oblasti, pouhých 179 metrů nad mořem). Řeka Idrijca, v jejímž divokém proudu se pokoušíme svlažit svá utrmácená těla, se kousek dál vlévá do Soči, která se nedaleko rozlévá v jezero, vyzývající k projížďkám na loďkách.

Autor: planika

Další články autora: 181

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli