Po obci Zašová a blízkém okolí s Čertovým kamenem

Dneska - v horké červencové sobotě LP 2022, mám v merku důkladnou prohlídku Zašové, jejího okolí a částečný přechod hřebene blízkých Veřovických vrchů. Ráno v 5.30 mne bus odvezl na Vsetín a zde jsem v cuku letu přesedlal na spoj do Rožnova. Ve Valmezu jsme měli kvůli řidiči neplánové zpoždění (došel mu totiž v zásobníku strojku na jízdenky kotouč a dlouho s ním, chudák, zápasil), ale chvilku před půl osmou už jsme byli v cíli mé cesty – na zastávce Zašová.

Zde jsem se nejprve usadil na lavečce, zobnul část svačiny i s nezbytným ovocným doplňkem – banánem, a pak už si za pumpování lahodného dýmu z camelky do absentujících plic v hlavě přehrál část Info poznatků o rozlehlé valašské dědině, jejíž hlavní část se přede mnou rozkládala hned za silnicí.

 

Zašová je výstavnou obcí s neuvěřitelnými 3045 obyvateli. Leží v dolině Rožnovské Bečvy přesně mezi Valmezem a Rožnovem a obě města od Zašové dělí vzdálenost 7 km. Katastr obce dosahuje rozlohy 2252 hektarů. Zástavba Zašové se rozkládá na sever od hlavní silnice podél Zašovského potoka v podhůří Veřovických vrchů. Nejnižším bodem jsou břehy Bečvy (315 m) a nejvyšším vrchol Huštýna, dosahující nadmořské výše 749 m.

V análech je o sídle první zmínka z roku 1370, kdy spadalo pod meziříčsko-rožnovské panství. Součástí Zašové se roku 1885 stala obec Veselá, ležící jižně od ní a řeky Bečvy. Roku 2000 a 2010 byla Zašová vyhlášena vesnicí roku.

 

U prvního rozcestí v Zašové jsem u potoka narazil na parčíkově upravený plácek, jemuž dominoval třístranný vysoký kamenný pilíř s bustou T.G.Masaryka. Jen o kousek dál se u Pohostinství U Václava vypínal z kamenného soklu kříž, vystavěný roku 1836 po ukončení strašlivé epidemie cholery.

 

O něco později jsem dorazil do centra obce, jejímuž okraji za zbrusu novou, zelení pokrytou návsí (i se „suchou kašnou“ inspirovanou zřejmě podobou japonských zahrad) vévodil nový kulturní dům.

Místní jsou na něj právem hrdi. Dočkali se jej sice po velmi dlouhé době až v prosinci 2013, ale výsledek stojí za to.

V moderním objektu se nachází veliký multifunkční sál, v němž se konají plesy, pořádají besedy a hrají divadelní představení. Dále je zde zrcadlový sál sloužící ke zkouškám baletu, relaxačnímu cvičení, nacvičování jógy a aerobiku. Nechybí hudební zkušebna, salónek ani balkón. V budově můžou Zašovjané navštívit knihovnu anebo spolu s návštěvníky odjinud zasednout ke kafi v Informačním centru, které je s kavárnou propojeno, což je vskutku originální nápad.

Zašovský „kulturáček“ má prý tu nejlepší zvukovou a jevištní techniku na celém Valašsku a přístup do něj je bezbariérový.

 

U zastávky busu „Zašová, škola“ na okraji parčíku pod krásným poutním kostelem, jsem uviděl kamenný kříž. V zeleni se nacházel další kříž s kamenným podstavcem a litinovým křížem, sousoší Valacha a Valašky od místního rodáka Pavlici a barokní socha sv.Jana Nepomuckého, památkově chráněné dílo pocházející z 18.století.

 

První zmínka o Zašové se v kronikách objevila roku 1370. Ve středu dědinky stával kostelík zrobený z drva a obklopený hřbitovem. Byl zasvěcený sv.Anně a poutním chrámem se stal někdy v polovině 17.století. Byl v něm totiž umístěn „zázračný“ obraz Panenky Marie Zašovské a lidé se k němu modlili již za morových epidemií. Zašová se stala význačným valašským poutním místem o němž se vyprávěly legendy a obrazu bylo připisováno mnoho nečekaných a skutečně neobvyklých uzdravení.

 

Stalo se tak u studánky jménem Stračka, kterou jsem navštívil až v závěru svého putování po obci a blízkém okolí, kde vzniklo malé poutní místo. Originální gotický obraz byl odtud přestěhován do dřevěného kostelíka ve vsi. V průběhu času přestal starý kostel stačit stále většímu náporu poutníků a proto vedle něj roku 1725 nechali žerotínští páni vystavět nový barokní a mnohem prostornější chrám nesoucí jméno Navštívení Panny Marie. Zázračný obraz pak byl ze starého kostela do nového slavnostně přenesen a stal se ozdobou hlavního oltáře.

Tato gotická desková malba (tempera na dřevě) pochází z Krakova a je na ní vymalována Panna Maria s Ježíškem v náručí a se zeleným křovinatým pozadím. Hrabě František Antonín Rottal ji nechal zasadit do dubového rámu pobitého pozlaceným měděným plechem, což byl jeho dar novému zašovskému kostelu. Okolo obrazu byly umísťovány dary od věřících (prsteny, šperky stříbrné řetízky apod.), časem uložené ve skříňkách.

 

Chrám Navštívení Panny Marie stojí v samém středu obce vedle bývalého kláštera trinitářů (jehož byl součástí) a je kostelem farním. Autor projektu znám není, ale na stavbu dohlížel kroměřížský stavitel Jiří Kocourek.

Na jeho dostavbě se finančně podíleli i Trinitáři a díky jim mohly být k monumentálnímu průčelí po stranách přistavěny vysoké věže, čímž se stal kostel v Zašové jediným dvouvěžním chrámem na celém Valašsku. Řád do kostela zakoupil i nové varhany a hlavní oltář zasvětil Nejsvětější Trojici. Věže se staly okrasou chrámu roku 1768 a o pět let později byly opatřeny zvony.

Chrám byl roku 1871 spolu s farou těžce poničen požárem. Roku 1892 byly opraveny obě věže spolu s průčelím a sanktusníkem. Ostatní náprava škod se odehrála až ve třicátých letech 20.století a o deset let později vznikl podle návrhu olomouckého architekta Šlapety nový oltář.

V roce 2009 kostel poničily povodně a roku 2015 odstartovala jeho celková rekonstrukce . Dnes už se skví sakrální objekt s růžovými fasádami opět v plné kráse a dominuje nejen obci, ale i širému okolí.

 

Já se u něj ocitnul v době, kdy zrovna skončila mše, a tak jsem neváhal, vmísil se mezi vycházející dav a jeho nádherný interiér si s radostí prohlédl.

 

Poutní chrám byl dokončen roku 1725 a ještě v témže roce byl položen základní kámen k výstavbě s ním sousedícího kláštera trinitářů. Tento řeholnický Řád Nejsvětější Trojice se zabýval především vykupováním zajatců a otroků a největšího rozmachu dosáhl v 15.století, kdy měl tisíce členů žijících v asi osmi stovkách klášterů. Zakladateli Řádu se stal sv.Felix z Valois a sv.Jan z Marthy a vznikl v Paříži. Odtud rychle expandoval do dalších zemí a za dobu svého trvání vykoupil na jeden a půl miliónu otroků.

 

Po dokončení zašovského kláštera bylo určeno, že počet mnichů v něm žijících nikdy nesmí překročit číslo 13, že se tito zdrží veškerých sbírek a budou zde umístěni jen členové řádu ovládající místní řeč. To proto, aby mohli Valachy vyučovat katechismu, základním náboženským pravdám, a také, aby mohli vypomáhat v jiných farnostech.

Roku 1873 byl (tak jako jiné) i zašovský klášter císařem Josefem II. zrušen. Při tom byl zabaven majetek mnichů čítající na 2000 knih, různé cenné obrazy, stříbrné a jiné dary od věřících a dva koně a šest krav.

 

(Zakázány byly i poutě, ale ty se napříč tomu konaly dál.)

 

Od roku 1783 se interiérů kláštera využívalo jako dílny pro výrobu gobelínů, založenou Rudolfem Schlattanerem. Po deseti letech ji přestěhoval do Valmezu, kde výroba pod logem MGM (Moravská gobelínová manufaktura) funguje dodnes.

Začátkem dvacátého století byla část budovy upravena na dětský útulek. Tento Ústav sv.Josefa pečoval o siroty, zanedbané a postižené děti a patřil k nevýznamnějším takovým institucím na Moravě. O dítka se staraly řádové sestry.

Roku 1911 byla založena klášterní škola, jíž navštěvovaly i zašovské dívky.

V roce 1985 tu byl zřízen Ústav sociální péče, který roku 2016 svou činnost ukončil a podstatná část kláštera se stala majetkem obce. O rok později byl bývalý klášter zapsán do seznamu památkově chráněných objektů. Obec plánuje památku více zatraktivnit nejen pro místní a poutníky, ale i pro turisty.

 

V pěkné klášterní zahradě se nachází ovocný sad, květinové a bylinkové záhony a dole u rybníka byla zbudována nová křížová cesta, jíž tvoří železné kříže doplněné jemnou malbou na skle.

 

Já od poutního chrámu zabočil po cestě stoupající k otevřenému vstupu do klášterního areálu (jeho část zřejmě patří nějaké charitě) a od jejích členů mi bylo dovoleno, abych si část zahrady prošel.

Z terasy se skulpturou Panny Marie následoval sestup k potoku a na louku, na níž stála novodobá výklenková kaplička. Bohužel ten rybník s křížovou cestou se nacházel za uzamčenou brankou, a tak jsem na něj mohl jen letmo nahlédnout přes plot.

 

Od autobusové zastávky Zašová, škola jsem pak obcí pokračoval směrem k severu a po sto metrech na pravé straně narazil na tři zajímavé pomníky.

 

První byl vybudován na paměť padlých v 1.světové válce. Pomník padlým ve druhé světové válce tvořil masivní kamenný podstavec, z něhož ve formě miniaturního cimbuří čněly tři sloupky. Ten vlevo je označen letopočtem 1939 a sloup úplně napravo rokem 1945. Z prostředku soklu trčel nejvyšší sloupek, na temeni s balvanem tvaru krychle s reliéfem českého lva a nápisem „Obětem fašismu.“ Pod ním byly do hladkého kamene sloupu vyryty pozlacené nacionále padlých.

Třetím byl Památník Československých legií se stejnojmenným nápisem. Pod ním je napsáno heslo „Za vlast drahou, za svobodu.“ Úplně dole bylo uvedeno jméno místního legionáře, jímž byl Jan Nohavica, který padl 16.6.1919 u Nižného Medzevu.

 

Za pomníky jsem na nejbližší křižovatce odbočil z hlavní cesty napravo. Cesta se stočila okolo potoka do protisměru, přivedla mne k budově Dětského domova a od něj jsem pak stoupal k východnímu konci obce.

Od posledních domů se mi otevřel krásný zpětný pohled na střed Zašové, jemuž vévodil růžovobílý poutní chrám. Poněvadž se mým příštím cílem měl stát zalesněný hřeben Pohoře s Čertovým kamenem, nezbylo než pokračovat po pohodlné vrstevnicové zpevněné cestě otevřeným terénem až k půl kilometru vzdálenému hvozdu. Tady jsem nejprve prošel alejí pod Pohořem a poté už se mohl kochat velmi pěkným výhledem směrem k jihu.

 

Pod klesajícími pastvinami a lány polí (a několika většími remízky) se pode mnou nacházelo údolí Rožnovské Bečvy s odsud neviditelnou řekou. Nad ní vystupovalo pásmo Vsetínských vrchů táhnoucích se až k Valmezu, jemuž přímo naproti dominovalo lučinaté témě vrchu Podhůry (692 m) s telekomunikačním stožárem. Tento hřeben nepatří k tomu hlavnímu, ale je jakousi jeho odnoží a za ním se ukrývá hluboce zaříznutá dolina s přehradou Bystřička, dědiny Malá a Velká Lhota a rozsáhlý katastr obce Valašská Bystřice.

Jediným od Pohoře viditelným osídlením v údolí Rožnovské Bečvy byla obec Střítež s přídomkem „nad Bečvou“ s pěkným evangelickým kostelíkem.

 

Pak už jsem dorazil na okraj lesa, z něhož na jen asi 50 m vysoký, ale strmý hřeben Pohoře stoupala dlážděná (!) silnička. Z ní jsem pak odbočil do lesa, abych na nejbližším zalesněném návrší prozkoumal první vzorek zašovského „čertova kamení.“ Pod hřebenem se u několika slepencových balvanů nacházela lavička, umožňující přes řídký borový les průhled na Pobečví a Vsetínské vrchy. Odměnil jsem se tu svačinou, a poté přes temeno Pohoře (455m) zamířil k hlavnímu Čertovu kameni. Žádná tur.trasa k němu nevede a ve spleti různých hřebenových chodníčků jej bylo nutno chvíli pohledat. Soudě podle ohnišť je oblíbenou destinací zašovské omladiny, ale my turisté nad ním svá velectěná chřípí nejspíš ohrneme. Jedná se totiž jen o asi 5 m vysoký, dlouhý skalnatý hřbítek, kde zaujme pouze jeho převislá severní strana, pod níž prochází chodník.

 

Novodobá historie zcela opomíjí Čertův kámen, ale zmiňuje se o hřebeni Pohoře, který se měl stát na sklonku druhé světové války důležitým německým opěrným bodem.

Koncem roku 1944 a začátkem roku následujícího zde byli mladí muži nasazeni na kopání zákopů po celé délce hřebene. Ty měly zpomalit postup Rudé armády směrem od Rožnova i Valmezu. Totálně nasazené chasníky pak po večerech v chalupách, v nichž byli ubytováni, místní oblažovali všelikými legendami a strašidelnými historkami vztahujícími se k okolí. Jedna se zmiňovala také o hřebeni Pohoře, kde prý po nocích tklivě naříká pohozené dítě místními nazývané „záhubenča.“

 

(Jen tak mimochodem: ty zákopy se hloubily naprosto zbytečně, neboť když se Rusové skutečně objevili, Němci odtud zdrhli tak rychle, že ze zákopů nepadl ani jeden výstřel!)

 

Musím přiznat, že mne zdejší forma neživé přírody moc nenadchla. Slepenec je hornina nepříliš atraktivní a jeho struktura připomínající rozbitý beton dosáhla nejvyššího stupně estetičnosti jen ve známých Súlovských skalách! Mně osobně se pak líbily ještě některé jeho projevy v Rakoveckém údolí na Drahanské vrchovině.

 

Od zašovského Čertova kamene mne pěšina po asi 200 m dlouhé procházce borovým lesem přivedla k dalšímu, už mnohem nižšímu seskupení slepencových výchozů. K poslední na mapě vyznačené skalní ikonce bylo nutno překročit ústřední lesní cestu a vyšplhat na protější hřeben. Tady se nacházel opět dobře vyšlapaný chodník a po čtvrt kilometru chůze jsem stanul u skalky.

Pěšina odtud prudce klesala k poutnímu místu Stračka, já ale ještě předtím navštívil jeden místní, dnes již nefunkční, zato pozoruhodný lom.

 

Nejprve jsem sestoupil do jeho horního patra s úctyhodnou převislou skalní stěnou. Pak jsem po krátké trase NS opatřené místy kvůli bezpečnosti zábradlím, lany a schůdky sestoupil na spodní travnaté dno lomu. Nacházelo se zde odpočinkové místo s dětským hřišťátkem v přírodě, určené spíše těm odrostlejším. Ty zde najdou indiánské teepee, pozorovatelnu (z níž jsou vidět makety ptáků) a k dodatečnému vyblbnutí jim slouží skluzavka, kladina a prolézačky. Děti tady a na stezce z Info panelů získají poznatky o přírodě a zvířatkách v ní žijící.

 

Před sestupem k poutnímu místu Stračka (a závěrem první části mého putování) si dovolím ještě vložit poznámku, že Zašová v minulosti proslula kamenickou činností.

 

U Stračky se nacházel tento „Obecní lom“ a někde poblíž ještě „Krhovjákův lom“, který byl ale zcela vytěžen a dnes už je téměř nemožné toto místo najít. Druhým důležitým místem k lámání kamene byl „Kerlův lom.“ Byl větší než obecní a nacházel se v lokalitě Černý kopec. Tady na Pohoři a na Černém kopci nad zemský povrch vystupují drobnozrnné slepence a hrubozrnné pískovce, z nichž byl hlavně ten pevný „godulský“ hlavní příčinou těžby. Kromě něj se ale využívaly i slepence a břidlice z tzv.Istebňanských vrstev...