Po hřebenu Súlovských skal - 2007

Náš dnešní výlet podnikáme opět se zlínskými horolezci. Protože se ale včera vrátili z Hruboskalska, je tým unaven a odpočívá a tak jede jen Pavlínka, řidič Jirka a my dva. Vyjíždíme : okolo Čertových skal do Střelné, Lysé pod makytou, Půchova a pak dlouho jedeme po břehu předlouhé Nimnické přehrady. Na její hladině se zrcadlí okolní strmé kopce a vršky, na jednom z nich na temeni ohromné skalní Bradlo, které nám svou krásou úplně vyrazí dech... Projíždíme Povážskou Bystricu a romantická panorámata zde pokračují dalším dílem "seriálu" o překrásném údolí Váhu : vlevo se na kopčisku vysoko nad řekou pyšně vypínají zříceniny Povážského hradu a zprava to vše orlím zrakem kontrolují vrcholy Velkého a Malého Manína. Ty ale mají v prvé řadě na starosti ochranu fantastické - 1 km dlouhé tiesňavy, ukryté před světem mezi jejich prudkými skalnatými svahy...

Už jen chvilička, odbočujeme z Pováží napravo, projíždíme " Sůlovskou bránou" a jsme v obci Sůlov a po zaparkování vozu u krčmy se nacházíme v pomyslném středu velmi rozsáhlého amfiteátru překrásného, slepencového skalního města. Sraz si domlouváme přesně na tomto místě na 4.hodinu odpolední. Jirka a Pavlínka si berou bagáž a pochodují směrem na horolezecké skály u hradu Sůlov, já a Jana přesně opačným směrem a v překrásném jitru začínáme " velký" okruh půlvěncem skal. Modrá značka nás napřed prudce vyvádí nahoru přes obec a pak na velké vyhlídkové louky. Ještě kousek vzhůru až pod les - nad hlavami se nám objevují první útesy - a pak už pohodlně interiérem lesa po vrstevnicové cestě. Janě se dělá zle a háže šavli - asi to bude tím, že jsme díky cestovní horečce nic moc nesnídali a pak hned ta dlouhá cesta autem - naštěstí se jí za chvilku uleví a dokonce i něco málo pojíme ...

Lesní cesta pomalu, ale vytrvale stoupá a přivádí nás k pasece s výhledem, pak opět prudší stoupání a stojíme pod 1.velikou skálou s vyhlídkou. Jana nahoru odmítá lézt, protože se jí pořád trochu točí hlava a tak nahoru sám. Zeshora slyším, jak k mojí choti přichází nějaká slovenská turistka a nabádá ji, ať to aspoň zkusí - že je vyhlídka naozaj krásná - ale neuspěje ... Slovenka má pravdu : zeshora je výhled na okolí jak prase a foťák mi v rukou jen nedočkavě nadskakuje, pak se s "cizinkou" chvilku bavíme - ona je ze Žiliny a velmi ráda sem na toto místo chodí, pak se s ní loučím a spěchám za Janou.

Prudším stoupáním se dostáváme na vrcholový hřeben, nacházíme tu kříž a pod ním plácek s tábořištěm a lavečky a tak tu něco popapáme a na chvilku si odpočineme... Při naší další pouti si připadáme jako při jízdě na lochnesce anebo na cestě po hřebenu Draka : chvilku krátce nahoru, rovinka, prudký zešup... a tak stále dokola... a na některých místech musím Janě pomáhat. ( To, co Draku trčí ze zad, nejsou šupiny, ale bělostné útesy, skály a věže !) Když se podíváme z extrémně strmých svahů dole do doliny, ja to jako pohled do propasti... Mineme rozcestí a odbočku k veliké skalní bráně pod Roháčem, ale tak prudce dolů k ní se nám jít nechce. Raději si fotíme moc krásné skály u turistického chodníku a pak zase dál. Stoupáme k Roháči, schválně před sebe pustíme skupinku turistů s dětmi a psem a kocháme se - hlavně Janče - na pozoruhodné útvary kolem cesty : tyto byly zvlášť stvořeny pro potěchu ženského oka, protože nejvíce ze všeho připomínají tvary, nám mužům důvěrně známé při pohledu do interiérů našich trenýrek !!

Pak mne Jana čeká na chodníčku a já šplhám po pěšince na vyhlídku. Pohled z ní mi bere dech a je až nadpozemský : pod obrovskými skalními věžemi je propastná hloubka - dno doliny s pastvinami o několik set metrů níž - stačil by jeden krok a je ze mne na 4 vteřiny pták !!! Napravo vrchol Roháče, ze svahu trčí ohromné skalní útesy, vlevo pak vidím za hřebeny skal pohoří Fatru a na jeho vrcholových loukách se ještě třpytí sníh !!! No,vlastně proč se divit, vždyť je teprve 22.duben, že ... Po fantastickém zážitku se vracím dolů, v zkratce ho Janičce popíšu a pak pokračujem po úbočí Roháče cestou po vrstevnici. Abychom to ale neměli tak jednoduché, tož nám cestu kříží padlé stromy a místy chybí i kusy chodníku, které ujely dolů po svahu, takže bez pomoci Janě se to neobejde ! Pak další vyhlídka a prudký zestup, později se cesta narovnává a zanedlouho už stojíme na velkém palouku pod hradem Súlovem.

Jsme domluveni, že mne tu bude " J " čekat a tak se napiju a pak už nedočkavě valím do prudkého svahu. Pak po úbočí a následují serpentiny po schůdcích, žebřících a řetězech až těsně pod hradní skálu. Turistů je tu dnes tolik, že si musíme navzájem dávat přednost - tak tady by se uplatnil i menší semafor ! Dovnitř do Súlovského hradu - moc zděných částí z něj nezbylo - po skobách a kruzích, pak se protáhnout těsným otvorem na plošinu a pak na vrcholovou skálu. Je nás tu sice moc, ale malé místečko na sedění se tu najde i pro Valacha ! Sedím, prudce oddychuji - tep mi skáče jak jojo - a vychutnávám si zdejší výhled ... Vidět je snad šestina Slovenska, ale především celé Súlovské skály a dědinky Súlov a Hradná přehluboko dole v údolí a tento pohled nezbývá než přirovnat k výhledu z oken vzdušného dopravního prostředku ( Panebože, proč nemožeme mět křídla, jaké majú ftáci aj my lidi ?!?)

Zážitek je to téměř nepopsatelný, foťák je skoro k ničemu, chtělo by to videokameru nebo aspoň dalekohled !!! Po chvilce odpočinku pár fotek a velmi nerad - ale čas je neúprosný - zpět k Janičce.

Naše další činnost je ta, že odcházíme z palouku kus po značce do lesa a snažíme se tu mezi skalami nalézt naše Horolezce. Těch "cizích" je tu víc než dost, když vylezu na jeden útes, tak tu dokonce narazím i na velmi rozžhavené lezecké milence !! ( Mimochodem, z tohoto útesu je moc krásný pohled na Súlovský hrad . Odtud je to jen malebná rozeklaná skála s mravenci - to jsou ti turisté - na šošolce vrcholku. Pak ještě chvilku hledáme "našince" pod vysokánskou skalní věží dole u chodníku, ale je to marné a tak zpět na palouček. ( Těch pěšinek, vybíhajících k jednotlivým skalám a útesům je tu totiž něurekom a enom čert ví, kerá je tá pravá ...!

Pohodlným chodníčkem 2 km zestup na louky pod skálami, poslední foto nádherných skal a našich maličkostí a pak už přímá cesta do hospody. Naši tu ještě nejsou - k naší veliké radosti dostáváme velkou čepovanou kofolu i za české korunky !! - vynášíme si pití ven a tam už nás bouřlivě vítá Jirka i Pavla. Sedíme, popíjíme, popisujeme si navzájem naše dnešní zážitky a i něco málo z našich minulých cest... No a pak, protože čas není natahovací, tak hurá do auta a cesta nádherně osvětleným Povážím před západem slunce ... do sousední země - našemu domovu ...