Pěšky ze Skrbeně do Olomouce

Cestopisy

Od pondělí až do pátku média kolem nás hlásala, že víkend bude nádherný a počasí bude přát vycházkám do přírody. Rádio či televize v nás vyvolávala představu nezarostlých chodníčků, otevřených výhledů a také pohodu bez hmyzích otravných bzučících a já nevím ještě jakých společníků na cestách. Chybělo jediné - rozhodnout se kam vyrazit.

Bohužel tentokrát se mi potvrdilo, že by člověk neměl plánovat moc dopředu, byť se jednalo o pár dní. Pracovní záležitosti vnesly rozkol mezi naše plány prozkoumat daleké nebo alespoň více vzdálené cesty v přírodě. A tak jsme až do sobotního poledne čekali doma, než si jeden zákazník vyzvedne objednané zboží dle domluvy. Modrá obloha a velmi příjemná Jarní teplota nás stejně pomalu tahaly ven, nic nás doma nemohlo udržet.

Po obědě jsme tedy vyrazili na výlet, nicméně našeho plechového stříbrného francouzského miláčka jsme nechali v garáži. Naše nohy jsme použili k tomu, abychom se odebrali na 100 metrů vzdálenou autobusovou zastávku. Ani ne za dvě minuty se přiřítil nejméně dvacetikilometrovou rychlostí autobus MHD Olomouc s číslem 18 a celá naše čtyřčlenná rodina se nechala spolknout nenasytnými dveřmi této plechové krabice.

I za sklem autobusu nás sluníčko vydatně lechtalo svými paprsky, odhaduji, že jich bylo tak pět až šest, přece jen chtít, aby jich na jaře bylo třeba osm až deset, to bychom si přáli příliš mnoho. Autobus se obratně vymotal z Olomouce, zrychlil až na 50 kilometrů za hodinu a minul Poděbrady. Ovšem pozor - zde se nejedná o známé lázně v Čechách, ale o oblíbené místo s rybníky u Olomouce. Přece jen, autobus sice zrychlil, ale zase ne tak moc. Po úzké silnici jsme vjeli do Horky nad Moravou a po dvou zastaveních jsme dorazili do našeho výchozího bodu.

Byla jím obec Skrbeň, o níž je první písemná zmínka z roku 1174, kdy "vladyka Sedleck synů nemaje daroval ves Skrben kostelu sv. Václava v Olomouci". Autobus číslo 18 nás vyplivl na jediné zastávce v obci, která se nachází na návsi. Odtud jsme se vydali za roh ke kostelu sv. Floriána, který stojí na místě dřívější kaple, postavené v letech 1832 - 1834. Jak jsme se dozvěděli z informační tabule na kostele, v roce 1869 byla kaple povýšena na farní kostel, zřízena samostatná farnost, postavena fara a založen hřbitov.

Ve Skrbeni nejenže v době našeho výletu bydlel švagr s rodinou, ale co je více s podivem, zřejmě zde mají v oblibě sv.Floriána, jenž je považován za patrona profesí, které souvisejí s ohněm – hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů či pekařů. Kromě kostela, jenž po něm nese jeho jméno, jsme na nádvoří bývalé tvrze našli sochu téhož rakouského světce, jednoho ze Čtrnácti svatých pomocníků. Tvrz se nachází jen pár desítek metrů od kostela. Obýval ji rod Skrbenských z Hříště. Jeden z členů rodu si vzal za ženu Elišku z Petřvaldu. Erby obou těchto šlechticů jsme našli na portále, kterým se do objektu tvrze vstupuje. Mimo tvrze se v tomto komplexu budov nacházel pivovar a sladovna, ale nejvíce naši pozornost upoutala právě socha sv. Floriána z roku 1706, která pochází od známého olomouckého kameníka Václava Rendera. Socha stála původně na místě dnešní Jupiterovy kašny na Dolním náměstí v Olomouci a roku 1742 byla převezena do Skrbeně.

Po dlážděné ulici, tvořící hlavní páteř Dopravy ve Skrbeni a která mě vždy fascinovala svou nerovností, jsme se vydali ven z obce. U obchodu s potravinami, který kdysi patřil Jednotě a v němž dnes zde vládnou občané Vietnamu, jsme zabočili doleva a ocitli se v ulici Za humny. Okamžitě mne napadlo, jestli není za humny zrovna drak, ale naštěstí na nás nikdo nedštil oheň ani síru a to včetně staré paní, která zvědavě vykukovala zpoza plotu. Místo draka na nás však čekala místní ZOO.

Na mapách internetových vyhledávačů však žádnou ZOO nenajdete. Pokud byste se na ni zeptali místních domorodců, patrně by nad vámi mávli rukou nebo se ušklíbli a mysleli si něco o bláznech. Dokonce ani sousedka odnaproti by o ní asi nevěděla. A přece jsme kolem ní prošli, i když zřejmě je její rozšiřování teprve v začátcích a zvířata se do První skrbeňské zoologické zahrady začaly teprve dovážet. Velice zblízka jsme si prohlédli krásného modrožlutého papouška, který ochotně pózoval před naším fotoaparátem a kousek dál stálo pod palmou stádo čtyř slonů s choboty nahoru. I ti se nechali vyfotit a jediné co k dokonalosti chybělo, byl jejich řev či uštěpačné poznámky barevného opeřence. Asi proto, že všichni byli porcelánoví.

Opustili jsme poslední domek obce Skrbeň a čekala nás akce "Z". Ti starší asi vědí o co kdysi šlo, ti mladší nechť využijí služeb internetového vyhledávače. Akce "Z" naštěstí pro nás neznamenala pracovat, ale jen to, že se naše stezka zatáčela do tvaru tohoto písmene. Došli jsme na jeden konec písmena do první zatáčky, kde jsme si prohlédli na bílo natřené Boží muka, které jsme o něco dříve těsně minuli v autobuse číslo 18. Odtud jsme šli po hlavní ose okolo dalších, mnohem mladších Božích muk, postavených tentokrát z neomítnutých cihel. Stezka mezi poli nás dovedla k mostu přes potůček Častava a poté až k nechráněnému železničnímu přejezdu. Velká vlaková loupež se toho dne ovšem nekonala, protože vláček Regionova zrovna své kola roztáčel v jiné části tratě.

Tato stezka je na mapách namalována přerušovanou čarou a prochází místem s názvem Na hrázi. Vůbec celá trasa tohoto výletu nevedla po značených trasách KČT. U přejezdu cestička skončila a tak jsme se otočili abychom dokončili naše zetko a přes pole zamířili k nedalekému hájku ve směru Horka nad Moravou. Kdyby byla zrovna mlha, mohli jsme se trefit i po čichu. Na naší straně hájku se totiž nacházela čistička či něco podobného, ale když jsme toto aroma chvíli vydrželi, mohli jsme se pokochat poměrně dalekými výhledy z tohoto mírného návrší. Nicméně brzy jsme sešli po schodech dolů na silnici mezi Skrbení a Horkou, po níž nás vezl již zmíněný autobus číslo 18.

Ze silnice jsme po 50 metrech odbočili na širokou polní cestu do druhé části hájku, kterou od roku 2014 protíná nová cyklostezka. Toto návrší s hájkem se jmenuje Na Skalce a našli jsme zde krásnou kapličku, ukrytou nad rybníkem mezi stromy. Kapličku zde nechal postavit v 80.letech 19.století syn zasypaného lamače kamene na paměť otcovy smrti. Na Skalce se totiž těžil kámen, mimo jiné pro všechny pevnosti u Křelova a Černovíra. V důsledku těžby vznikly jámy, které se později zalily vodu.

Právě okolo této soustavy úzkých rybníčků jsme pokračovali dál do Horky nad Moravou. Samozřejmě jsme si prohlédli také kapličku a poseděli chvilku na lavičce, která se nachází na opravdu pěkném místě. Syn odběhl najít kešku a my pokračovali po druhé straně rybníků. Často jsme se zastavovali, obdivovali rákosy, poklidnou hladinu a co nejvíce jsme nasávali atmosféru místa. Zřejmě se jednalo o nejkrásnější místo celého tohoto výletu. Syn kešku bohužel nenašel, zato měl štěstí v jiném ohledu. Dá se říci, že seděl v první řadě přírodního kina.

Syn se totiž pohyboval po druhé straně rybníků a vyrušil v hájku se nacházející srnku. Ta se nejdříve podívala na nás, pak na něho a následně vyrazila do zběsilého běhu rychlostí, která se rovnala průměru rychlosti startu mezi F1 a Usainem Boltem. Srnka proběhla rybníkem, který ji trochu zdržel, skokem se přenesla přes brázdu na kraji pole a byla pryč. O co větší šok to byl pro to krásné zvíře, o to hezčí zážitek to byl pro nás, diváky přírodního kina.

Pomalu jsme prošli celý horecký vodní park a dorazili ke hřbitovu v Horce nad Moravou. Zde jsme pouze protnuli červenou turistickou značku a vnořili se do lužního lesa Litovelského Pomoraví. Naše úzká stezka nás vedla mezi dvěmi vodami. Vlevo se líně valil Mlýnský potok a vpravo od nás potok Častava, se kterým jsme se setkali již u Skrbeně v rámci akce "Z". Kdo se však líně nevalil, byly dvě rekreační běžkyně, které kolem nás s funěním proběhly. Kráčeli jsme po stezce a napravo za Častavou jsme mohli vidět stavby ekologického centra Sluňákov. Vchod se však nacházel z druhé strany, takže jsme se zde nezdržovali a šli dále. Do cesty se nám postavilo pouze potrubí plynovodu, pod nímž jsme se obratně protáhli a dorazili k fotbalovému hřišti. Zde končila na mapě nakreslená čarou přerušovanou stezka a začínala ulice Petra Bezruče. Toho jsme tedy nepotkali, ale protože jsme se již pohybovali v ulicích Horky, pár lidí jsme přece jen střetli.

Opustili jsme Mlýnský potok a vystoupali ke kostelu sv. Mikuláše, který se může pochlubit jednou zvláštností - stojí na místě bývalého hradu, který byl roku 1593 rozbořen. Hrad byl postaven na pahorku nad dnešním mlýnským náhonem a zřejmě se jednalo o malé šlechtické sídlo, možná na základech bývalého kostelíka, který byl se stavbou nějak propojen. Prošli jsme okolo tohoto svatostánku, minuli budovu staré školy a všimli si ukazatelů, které směřovaly do ulice Podhradí, jejíž název souvisí právě s bývalý hradem a druhý ukazoval do Vodní ulice, což je jistě příznačný název pro toto místo. Právě mezi ulicemi Vodní, Podhradí a Petra Bezruče se nachází budovy vodního mlýna a později přistavěné elektrárny.

Do budov mlýna, v nichž dnes bydlí lidé, jsme nahlédli, ale nebylo to tak jednoduché. Před vchodem do mlýna k nám přišel chlupatý vyslanec, oči i uši sklopené a zastavil se před námi. Pak na nás pohlédl a aniž cokoliv řekl, pochopili jsme, že se ptá, co zde pohledáváme. Ujistili jsme ho, že jsme přišli v míru jako turisté, že nechceme drancovat ani ničit jeho stavení. Následně se před námi svalil na zem, čímž nám dal najevo svou důvěru. Část z nás se přiblížila ke dveřím do chodby mlýna, část zůstala s vyslancem. Když jsme se přiblížili ke vchodu do mlýna, všimli jsme si, že nás pozoruje další jeho obyvatel. Jeho černá srst a zelené oči nás bedlivě sledovaly, dokud jsme nevzali za kliku a nevešli do chodby mlýna, odkud jsme vešli na nádvoří. Zde jsme si prohlédli mlýnské kolo opřené o zeď a také jsme potkali skutečného lidského nájemníka mlýna, který v ženské podobě věšel prádlo. Asi jste pochopili, že do této chvíle jsme se setkali pouze s kočičími obyvateli mlýna. Po tomto zážitku bych jej klidně pojmenoval jako Kočičí či Čertův mlýn. Když jsme vyšli ze mlýna, všimli jsme si u vchodu ještě jednoho mlýnského kola a připojili se ke skupině s vyslancem. S kočičím vyslancem jsme se rozloučili, a ten když pochopil, že drbání skončilo, odběhl pryč.

Hned u mlýna jsme se zastavili u Pomníku obětem 1. a 2. světové války, postavený roku 1946 a prohlédli si protější budovu Obecního úřadu. Ulicí 1.máje jsme se dostali k minipivovaru Melichárek, který vznikl roku 2010 a jenž vyrábí a čepuje domácí nepasterizované nefiltrované hanácké pivo. Bylo však zavřeno a tak jsme zabočili do ulice Družstevní a vzápětí jsme opět odbočili do ulice Bůžkova. Tou jsme prošli až na konec obce Horka nad Moravou.

Při putování ulicí Bůžkova jsme se opět setkali s Mlýnským potokem. Od něj jsme proti proudu ještě naposledy viděli Kočičí, Čertův či prostě vodní mlýn. Potom jsme však uviděli hrozné věci. Oba měli oči vypíchnuté, jeden neměl vůbec žádné končetiny ani řasy, v jejich tělech zely hluboké díry, a místy měly odloupnutou kůži. Ještě štěstí, že se jednalo pouze o vraky dvou automobilů u autoservisu. Hned vedle jsme shlédli Jezdecký areál bez koní a pak jsme již vyšli z Horky nad Moravou ven do polí a luhů.

Vstoupili jsme opět na stezku, na mapách nakreslenou přerušovanou čarou a záhy jsme opustili Mlýnský potok, jehož tok se po pár desítkách metrů začíná kroutit jako had. My jsme však kráčeli přímou cestou po hanácké rovině mezi poli, po chvilce jsme pouze pod úhlem 90 stupňů zabočili a tato cesta nás dovedla na již zmíněné Poděbrady. Jezero Poděbrady vzniklo po zaplavení jámy, kde se těžil štěrk a písek a v současnosti je využíváno k rekreaci. Pláže na východní straně jezera jsou upraveny ke koupání. Syn hned u prvního jezera našel kešku a poté jsme u cesty narazili na kostru velké ryby. Zbyla jen hlava a páteř, z čehož jsme usoudili, že ji snědl člověk a ne jiné nebezpečné zvíře. V klidu jsme tedy kráčeli podél jezera, slunce už pomalu zapadalo za obzor a nás čekaly ještě asi 2 kilometry domů.

Slunce bylo již nízko, z jezera trčel pahýl stromu, tráva ve vodě u břehu se líně pohupovala na vlnách, rybáři čekali na svůj dnes možná první úlovek - jak dlouho asi - a my jsme šli již trochu svižnějším krokem podél jezera. Přece jen sluníčko už nehřálo tak jako odpoledne a tak jsme zipy u bundy dopnuli až ke krku. Prošli jsme kolem nuda pláže, kde zaručeně nikdo nebyl, jedině ještě od loňska, což jsme po zážitku s kostrou ryby raději nezjišťovali. Ještě nás zaujala polehlá žlutá tráva a pak jsme již přišli k druhému jezeru, u něhož se nachází budova s občerstvením a parkoviště. Minuli jsme informační tabule naučné stezky Kol-kolem Olomouce a pozorovali zapadající slunce nad hladinou, což se nám podařilo také docela slušně zachytit na fotkách.

Přišli jsme k malému železnému kříži v zemi, pomníčku pro jednoho koně, který se zde utopil. Smutné....Dále jsme minuli bufet s občerstvením a sledovali labutě na hladině. Po chvilce jsme došli na parkoviště, z něhož jsme vstoupili na mokřadnou louku, kde zejména na jaře jsou místa, kde po kotníky turista zahučí do vody a bláta ani nemrkne. Kráčeli jsme po již zmíněné naučné stezce směr Olomouc - Řepčín a brzy jsme přišli k jednomu místu, kde na louce vznikla malá bažina. Nevím proč, ale zrovna tudy vedla naše cesta, takže jsme pochválili neznámého člověka, kterého napadlo sem postavit pařezy a dřeva, po nichž jsme přeskákali na druhou stranu bažiny. Poté jsme narazili na další ceduli zastavení naučné stezky a potom jsme již potkali našeho starého známého, kterým nebyl nikdo jiný než Mlýnský potok. Ten měl již za sebou šílené zákruty a zatáčky a od tohoto místa teče již rovně až do Olomouce. Voda si putování Mlýnským potokem zpestří občas nějakou mírnou zatáčkou a voda teče opravdu velmi, velmi klidně. Až na jednu výjimku, která se nachází u dalšího zastavení naučné stezky, za betonovým mostem přes Mlýnský potok.

Přišli jsme k jezu, který si vysloužil pojmenování smrtelně nebezpečný. Výstražné cedule před jezem nebo značky zákaz plavby upozorňují lidi, že zde končí legrace. Bohužel ne vždy se tím řídí a zdejší jez si vyžádal dvě oběti v roce 2011, kdy zde utonul žák a jeho učitelka. Pro uchování vzpomínek, jako memento či jako varování zde najdete fotku s krátkým povídáním či hořící svíčky.

Nebezpečný jez, který se od této poslední tragické události stal bezpečnějším, jsme opustili a vyšli na pěknou asfaltovou cestu, která nás podél Mlýnského potoka dovedla až k mostu přes potok a vešli jsme do Olomouce - Řepčína. Potom jsme již prošli několik ulic v této části města a byli jsme doma.

Celkem jsme ušli asi 6 kilometrů, pokochali se místy krásnou přírodou a nasáli příjemnou Jarní atmosféru.

Níže najdete speciální odkazy k několika památkám, které jsme cestou potkali a poznali.

https://www.turistika.cz/mista/skrben-u-olomouce-kostel-sv-floriana

https://www.turistika.cz/mista/skrben-u-olomouce-tvrz-pivovar-a-socha-sv-floriana

https://www.turistika.cz/mista/horka-nad-moravou-vodni-mlyn-a-elektrarna

https://www.turistika.cz/mista/horka-nad-moravou-ekologicke-centrum-slunakov

https://www.turistika.cz/mista/horka-nad-moravou-kostel-sv-mikulase

Poslední aktualizace: 5.11.2014

Pěšky ze Skrbeně do Olomouce na mapě