Pes baskervillský a hrad Rýzmburk

O psu baskervillském se toho napsalo už dost a také nafilmovalo. Je to známé panství rodu Baskervillů, hlavně z románu sira Arthura Conana Doylea. Je to kraj okolo močálů v Anglii u Dartmooru, kde se tento pes kdysi dávno proháněl a naháněl hrůzu všem kolemjdoucím, kteří se do těchto míst dostali.

Já chci psát ale o jiném psu, který by si vyloženě tento název zasloužil, neboť „hlídá“ Hrad Rýzmburk, který se nachází nad Osekem v severních Čechách.

Ať chcete nebo ne, musíte projít ke hradu Rýzmburk těsně okolo domu, ohraničeného ne moc kvalitním plotem, u kterého je přiražen stůl a na něm šmíruje obrovitý pes, rasy nevím jaké, ale s velkou hlavou a obrovitými tesáky v tlamě, které, kdyby se do vás zakously, tak vám možná překousnou kost. Okraj plotu je jen slabých 60 - 70 cm nad stolem, ze kterého může lehce seskočit dolů, protože vždy stojí na zadních a svým trupem je přes plot nakloněn.

Měla jsem tu čest, okolo něj již několikrát projít a jednou jsem dokonce svoji prohlídku hradu i vzdala, když jsem tam šla ještě se svým bývalým psím kamarádem a známými, kteří se tam chtěli podívat. Zůstala jsem v určité vzdálenosti od hradu i domu a čekala na známé, až si hrad prohlédnou, neboť jak uviděl mého pudla, začal rafat jak zběsilý a přes ten plot se tak naklánět, že jsem vskutku měla obavy, že po nás skočí. Na hradě jsem byla již několikrát a tak mi nevadilo, že jsem jeho prohlídku vynechala.

V Informačním centru, které je v cisterciáckém klášteře v Oseku, jsem se vloni dozvěděla, že jsou na majitele psa stížnosti a to neustálé. Že už dostal i výtku, ale že s ním nemohou nic dělat. On si zkrátka počíná tak, jako kdyby mu hrad patřil, a vadí mu, že na hrad chodí lidé a zrovna v těsné blízkosti jeho domu. Že potřebuje mít psa uprostřed lesů, kde bydlí, to bych chápala, ale měl by být ten pes tak zabezpečený, aby nemohl nikoho napadnout, čemuž se dá těžko věřit.

Ale teď jsem chtěla udělat radost mé dceři, která za mnou přijela a ukázat ji hrad, v jaké se teď skví kráse, neboť byl předán Státními lesy do majetku obce Osek a tím se dočkal velkých úprav. Náletové dřeviny byly odstraněny a zpřístupněny větší prostory hradu. Je to sice ruina, ale tím, jak byla zarostlá, tak z ní bylo vidět jen málo. Do dálky směrem k Oseku čněla ve stromoví kulatá věž a další hranatá věž byla vidět, když se k hradu dostoupalo. A nic víc. V areálu bylo vidět ještě pár zdí zarostlých křovím. Nyní jsou upraveny cesty i bývalá nádvoří, a prostory, kde stávaly paláce, nyní s viditelnými zbytky zdí. Zkrátka hrad se vyloupl do tajuplné krásy.

A tak jsme si to namířili spolu s dcerou a mým novým psím kamarádem k autobusu a jeli do Oseku. Vystoupili jsme na náměstí a pokračovali dál napřed k torzu památného dubu, které jsem chtěla dceři ukázat. Jeho přesné stáří není známo, ale pojí se k němu spousta pověstí více, či méně věrohodných. Jednou z nich je také ta, že tu odpočíval Jan Žižka při svých válečných výpravách. Ale na beton je pravdou to, že strom byl živý ještě na začátku 20. století a je vidět i na dobové fotografii.

Od torza dubu jsme pokračovali dál okolo památníku dolu Nelson, kde zahynulo v r. 1934 výbuchem uhelného prachu 142 lidí. Šli jsme po malé silničce lesem, která vedla ke hradu. Bylo to ještě dost daleko a tak jsem v duchu myslela na tu psí příšeru, jestli bude venku za plotem, až se k němu dostaneme. Měla tam být ještě jedna cesta a to stará původní, která ke hradu vedla, ale nevím, v jakém bude stavu, abychom se nakonec nemuseli stejně vracet a jít okolo té psí obludy. Stoupali jsme stále do vrchu, jak taky jinak, hrady jsou většinou na kopcích.

Doprovod nám dělal osecký potok, který tekl v kaskádkách z vrchu, a zpíval si svoji šumivou a někdy hukotu podobající se píseň. Stoupání bylo vleklé, míjeli jsme lyžařský areál, a postupně došli k zástavbě domů po obou stranách. Dále jsme míjeli bývalou restauraci, nyní už nefunkční a v dezolátním stavu, až jsme po chvíli došli ke kapličce, u které stála krásná velká a menší košatá lípa. Od ní vedly dvě cesty, jedna napravo, druhá nalevo. Ta nalevo měla být ta původní cesta ke hradu, jak jsem se někde dozvěděla. Vypadala slibně, byla potažena asfaltem, ale stejně jsem k ní měla nedůvěru. Rozhlížela jsem se, zda někoho neuvidím u domku, který stál u ní a ejhle, byla tam paní. A tak jsem se jí zeptala, jak dál pokračuje ke hradu…Paní byla vstřícná a řekla nám, ať tudy nechodíme, že je to tam dál pak zarostlé, plno keřů a že bychom se tam prodíraly a tak nám nezbylo nic jiného, než se vydat tou cestou, která končí u domu s „baskervillským“ psem.

No, co se dalo dělat. Od kapličky to bylo ke hradu půl kilometru a samozřejmě do kopce. Už jsem toho měla taky docela dost, neboť kopce mi na moji tělesnou schránku nedělají dobře a tak jsem se těšila, až budeme u cíle. Už dopředu mě dcera říkala, že půjdeme potichoučku jako myšky, až budeme blízko domu a to proto, že tam bylo všude na cestě popadané listí a šustilo, takže kroky byly slyšet a ta psí ohava by nás ještě navíc ucítila! A dcera se navíc ještě nabídla, že si mého pudlíka vezme do náruče a tím rychle proklouzneme…

Dům už byl na dohled a tak jsme napínali zrak, zda tam na nás někde nečíhá ta psí příšera. Ale nic jsme neviděli a to už jsme kráčeli vedle plotu. Vedle domu byl nějaký muž s traktorem, tak jsme jen rychle mrkli, jestli tam není u něj ten pes, ale nebyl a tak jsme rychle zamířili k hradní bráně s vysokou zdí a za ní jsme už byli schovaní. A šli si prohlédnout celou zříceninu.

Na jednom paláci bylo vidět gotické okno ještě v zarostlém hradě, ale že jsme tam objevili i gotické dveře, tedy nyní už jen otvor, to dříve vidět nebylo. Zkrátka jsme teď objevovali různé zbytky zdí, dříve neviditelných a prorostlých býlím a křovinami.

Po prohlídce a nafocení různých zajímavostí jsme měli opět dilema, jak dopadne náš návrat z hradního areálu okolo domu s tou příšerou…

A jak jsme se tak blížili k hradní bráně, tak jsme viděli za ní, že to už nebude tak jednoduché! Venku byla nějaká žena a něco kutila na stole u plotu. A vedle ní seděl můj starý známý - pes baskervillský! No a co teď? Jakmile ucítí toho mého, bude rachot, jsem si říkala. Dcera šla napřed a tak jsem ji řekla, aby se zmínila té paní, že máme pejska a jestli by toho svého nemohla zavřít. Neměla zájem, jen si odfrkla „ No a co?“ A ta psí obluda jak nás ucítila, tak se vyřítila na branku a řvala jak pominutá, branka se prohýbala a my rychle mazali, jako když nám za zadkem hoří koudel, abychom už byli z dohledu. Kdepak by mě mohlo napadnout si tu příšeru ještě vyfotit. To jsme si ale oddechli, že jsme měli tenhle úsek cesty za sebou. Cesta od jejich domu se zatáčela a my jsme už pomalu a s klidem mířili ke kapličce. Cestou jsme viděli další turisty, kteří také mířili ke hradu, a tak jsme si říkali, to bude zase rachot…

Od kapličky jsme zamířili k náměstí okolo převislého zajímavého buku a pokračovali k autobusové zastávce. Měli jsme štěstí, autobus nám jel za chvíli do Teplic.

Prožili jsme hezký výlet, i když s napětím, jestli nás nesežere psí obluda, která hlídá nejen dům majitele ale snad i hrad…