Orlický víkend

Už několikrát nám přítel Milan líčil, jaké skvělé to je v Českých Petrovicích. Znalci ví, že víska leží ve střední, nižší části Orlických hor, mezi vyššími částmi pohoří, který tvoří severní část, Deštenská hornatina a poněkud nižší část na jihu, které se říká Bukovohorská hornatina. Mezi nimi leží pásmo hor, řekněme kopců, kterými se probíjí dvě řeky s podobným názvem. Jedna teče od nás z východu, tedy z historické Moravy (pramení pod Jeřábem) a nazývá se Tichá Orlice, druhá teče více ze severu, pro změnu pramení v Polsku (přesněji Kladsku) a říkáme jí Divoká Orlice. Snad právě tyto dvě řeky ohlodaly hory, kterými procházejí a proto je střed Orlických hor takový nižší.

Ale vraťme se k Adamovi. Tam totiž České Petrovice leží, pod vrchem, který v této části patří k těm dominantním, pod nimi se centrum naší výpravy nachází. Jak nás tedy Milan už několikrát instruoval, dojíždí sem občas do chalupy – penzionu o víkendech parta muzikantů, bývá zde veselo a hlavně levno, takže by nebylo špatné sem někdy vyrazit ve větší skupině na nějakou další cyklistickou výpravu.

Nakonec není to od nás zas tak daleko, tak tedy když z jara oznámil možný termín na začátek června, vcelku brzy se podařilo naplnit kapacitu chaty Na Kovárně, jak se naše ubytovna nazývá.

Vzhledem ke skutečné blízkosti od našeho rodného místa neřešíme ve velkém problémy s Dopravou, velká část pojede na kolech, tedy po svých. Pár automobilistů vezme zbytek a nějaká skromná zavazadla, jedeme jen na dvě noci a navíc předpověď počasí se shoduje se stavem počasí, tak není potřeba zvláštního vybavení. Patrně největším zavazadlem je moje kytara (a Milanova, ten si veze vlastní autem, protože tradičně sebou má navíc spoustu elektronických vynálezů).

Sraz je v pátek, 5.6.2015, někteří šťastnější vyráží již v dopoledních hodinách, já jedu až po práci, bo toho musím dosti dodělat, naštěstí je dlouhý den a teplo je pořád, když vyrážím po 16 hodině, ještě potkám Aničku s autem jak jede vyzvednout spolucestujícího (Marka, Helenu).

Trasa přiblížení je vcelku jednoduchá, volím jen méně tradiční začátek, přes Bludoveček (ještě na pivo), pak přes Bohutín a jak přijedu do Klášterce, pokračuju na hlavní cestu, tj. č. 11, Bušín, Hambálek, Červená Voda, taková klasika, jak se jezdí od nás na pastviny (jezdím tak i na kole, je to necelých 50 km). Rozdíl jen v tom, že povětšinou užívám k tomuto silniční (pologalusku), teď na horském, co je letos nové. Malý vršek do Boříkovic, až tady začíná ten pravý výlet, tedy cizina v Čechách (Červená Voda je historická Morava). Tradičně se kochám výhledem na Králíky, Králický Sněžník, klášter na Hedeči a vůbec, tady se to jen tak neomrzí.

Pak se rychle sjede k rozcestí na Boboszów, odbočka doleva, průjezd Lichkovem a když už mám toho horáka, tak údolím podél trati (a Tiché Orlice). Konečně se podívám na tu Mariánskou skálu. Tolikrát jsem o ní četl, zatím neviděl. To už jsem vlastně v Mladkově, skoro u cíle cesty. Tak si dám občerstvení U Bohouše a čeká mě Adam. Cesta se vine úbočím hory v serpentičkách, již přilehlé Petrovičky naznačují příbuznost s cílem. Převýšení přes 200 m již naznačují solidní horu, tak občas něco vyfotím (s výmluvou na odpočinek). U odbočky k předvrcholu potkávám skupinku výletníků a kladu otázku, je-li hospoda otevřená. Kladné stanovisko velí vyjet na boční vrchol Adamu, kde se dá najít poměrně známá Kašparova chata. Turisty vyhledávaná hospoda (i penzion) byla nějakou dobu zavřená, nyní po opravě naštěstí funguje, tak je návštěva skoro povinností. I v podvečer stojí za shlédnutí široké panorama Mladkovského sedla lemované pohořím Králického Sněžníku. V podstatě tu můžeme vidět celý průběh od severu k jihu, tedy z Polska až k nám. Za dobrého počasí a bez oparu jsou dobře viditelné i vzdálenější vrcholy Hrubého Jeseníku. Samozřejmě blízké jižní části Orliček, Jeřábské hornatiny, Hedeč atd. Zrovna se zdá, že od kláštera letí nějaké balóny (na teplý vzduch).

Prohodím pár slůvek se svými zachránci, a konečný sjezd k cíli. Kupodivu všichni zbývající členové výpravy projevují jen slabé nadšení z mého příjezdu, stačí jim již rozjetá zábava. Několik muzikantů (i Milan) je už u svých nástrojů, tak se po krátké hygieně a převléknutí přidám taky.

Zbytek zakončíme na ubikaci.

 

6.6.2015

Po večírku se sice vstávat moc nechce, ale sluníčko pere ze všech sil a spát ani moc nejde. Při snídani tedy vymýšlíme kam se vydáme, sice jsme měli v úmyslu něco velkolepějšího, ale den se zdá bude horký, tak zvolíme něco schůdnějšího. Uděláme tedy kombinaci Milanova návrhu a části vymyšlené trasy. Vyrazíme zpět pod Adam, hospodu tentokrát vynecháme a první zastávkou k sešikování je hraniční přechod pod vrcholem. Mohli bychom dolů do Kamienczyku, kdysi jsme tam byli u kostelíku, tam ale nepojedeme, vyžíváme nabídku polské zelené TZ. Ta vede po úbočí hory k vrcholu s názvem Kamyk, vlastně mimo trasu, ale vcelku nutnou odbočkou je návštěva ruiny kaple v zaniklé vsi Červený Potok. Osada stála v podstatě na hranici Čech a Kladska (kdysi Německého). Osud zdejšího obyvatelstva byl podobný jako v naších Sudetech, tedy vyhnání německy mluvících lidí, po té se už zde znovu nikdo neusadil. Takových zřícenin (podobných ještě uvidíme). Vrátíme se na trasu, tou je teď značka žluté barvy. Příjemná polní nebo lesní cesta bez výraznějšího převýšení. Dlouho jsme odměněni výhledem na pásmo Kraličáku. I v lese se terén moc nemění, stále sledujeme žlutou značku až k okraji vsi Lesica. Polské silnice nejsou vždy vynikající, a tady v odlehlém kraji nikdo zvlášť opravy neprovádí, takže změna povrchu ze šotoliny na asfalt není příliš patrná. Z kopce to skáče snad ještě více. Lesica je taky značně vylidněná ves, zájemci by zde objevili spoustu chalup v různém stavu rozkladu, jen sem tam je něco obydlené (nějaký rolník či rekreant). Vtipné je, že v asi polovině zástavby je nová asfaltka, jak se blíží údolí, zas je cesta rozbitá.

Jednou z mála opravených budov je samozřejmě kostel, v silně věřícím Polsku nic výjimečného. To už se blížíme k údolí Divoké Orlice, ale před Niemojowem některé členy výpravy (celkem 2) příjemně překvapí sice poněkud zničená, ale stojící Pieta.

První kýžený cíl, tedy Niemojów se může pochlubit opravdu stylovou restaurací. Bohužel se tu netočí, takže musíme vzít za vděk lahváčem, povinností je ovšem zvolit nějakou místní značku (v nabídce je i spousta českého). Gosciniec je vyzdoben všemožnými předměty, které užívali zdejší předkové, obrazy velkých polských vojevůdců, fotek okolních hor a okolí budovy, množstvím zemědělské techniky, vše dekorováno svéráznou sochařskou výzdobou. K hospodě přiléhá areál zříceniny, což je bývalé sídlo svobodného rychtáře, nesparávně uváděné jako ruina zámku.

Pobyt v cizině je částečně proti vůli zbytku zpestřen malou hostinou, kterou uchystala Anička.

Vydatně posilněni se dále rozdělíme. Děvčata (a Milan, má bolavou nohu) se vydává na přechod a do Česka, čeká je sjezd k Zemské bráně, pak to vezmou až do Klášterce a nahoru do Petrovic. Ostatní, tedy hoši ještě pokračujeme po polské straně. Za Niemojowem je kvalita asfaltu citelně vyšší, silnička se příjemně vine proti toku Divoké Orlice, ovšem ne nějaká rovina, ale z kopečka do kopečka (cesta není přímo u břehu), ale nejsou to žádné krkolomné výstupy. Občas se otevře nějaká vyhlídka (třebas na Vrchní Orlici). Osídlení je stále sporadické (tedy skoro žádné), spíš jen podle mapy můžeme tvrdit, že jsme projížděli vesnicí Poniatów, nebo Rudawou (tam byl ale kostel). Jen s námahou lze spatřit věž kostela v Neratově, ale ten ještě uvidíme celý.

Ve zmíněné Rudawě mají u řeky jakýsi rybník či přehrádku. Samozřejmě ne všechny ráno napadlo zabalit si sebou plavky, tak jsme s Markem jediní, kteří svlaží své údy v osvěžujícím živlu. Nakonec nejvyšší čas, povinnost velí koupat se venku v dubnu, letos jsme to nesplnili.

Jak se údolí rozšiřuje, cesta už nemění příliš převýšení a mírně stoupá až do Mostowic s hraničním přechodem, kde se vrátíme na naše území. Širokému údolí na východní straně hlavního hřebene Deštenské hornatiny dnes říkáme Orlické Záhoří, spadají do něj různé, dříve větší samostatné vsi, tou první a asi největší je hned Kunštát, kam z Polska přijíždíme. Podobně jako v Polsku, i tady je už nějakou dobu krásně opravená silnice, tou se dostaneme k dočasnému domovu. Cesta je v prvním úseku vzdálená od řeky, jak vyjíždíme z lesa míjíme Černou Vodu, v Nové Vsi je u silnice kostelík, to jsme vlastně naproti toho koupacího rybníčku, ještě projedeme Podlesím a jsme pod kamenným Fénixem.

Když jsem neratov viděl poprvé, někdy v roce 95, nenapadlo mě, kam se za těch dvacet let stav pohne. Tehdy zde skutečně byla k vidění téměř zřícenina. Pravda, zdi kostela byly pořád celé, ale neutěšené okolí nenaznačovalo, jakou proměnou místo projde. Velký poutní kostel vyhořel po roce 1945 a ačkoliv byly snahy objekt chránit, komunistická moc neměla bůhvíjaký zájem na udržování religiózního místa, navíc téměř v liduprázdném kraji.

Až po listopadu 89 díky úsilí mnoha jmenných i bezejmenných začala obnova památky. Bylo ovšem rozhodnut využít syrovou podobu holých zdí, které umocňují genius loci Neratova. Jen průčelí dostalo novou fasádu ve stylu té původní barokní, aby byl prostor chráněn, zvolili architekti zajímavou střechu s masivním prosklením, tedy aby dovnitř pronikalo co nejvíc venkovního světla a připomínalo, jak kostel vypadal v časech zmaru. Uvažuje se o vztyčení cibulovitých bání na věžích, mě se ale ty provizorní špice tak nějak líbí víc. V Neratově se skoro pořád něco děje, tak ani nepřekvapí setkání s Anděli (i pírko z křídla jsme dostali).

Tradičně jsem na památce jen s Markem, ostatní kluci dole v hospodě, naštěstí je v Neratově jen jedna, tak dlouho nehledáme.

Po pár kilometrech jsme ve Vrchní Orlici. Rovněž skoro vylidněná ves a další ruina kostela. Není tedy takový honosný jak ten v Neratově, vlastně to ani nikdy nebyla zřícenina, ale chátrá. Dnes je však otevřený, tak se můžeme podívat (teď navíc Pepa). Kromě lavic toho z vybavení moc nezůstalo, ale nedávno byla opravená střecha, takže kostel jen tak nespadne.

Nakonec zajímavý kostel je i v Bartošovicích (v Orl.h.). Napohled nenápadný, původně barokní ukrývá ojedinělé medailonové oltáře, a protože je otevřeno k mříži, můžeme se v klidu vykochat. Jednou už jsem byl až uvnitř, ale vyhnali mě, že tam měli nějaké modlení.

Z Bartošovic cesta věrně sleduje Divokou Orlici, stále ještě hraniční řeku. Plně na naše území vstupuje stylově Zemskou bránou. Tou ovšem není velkolepý kamenný most, ale říční údolí doprovázené různými skalními výchozy, místy kaňonovitým charakterem KRAJINY, mohutnými balvany v říčním korytě, prudšími proudy či peřejemi, kterými se řeka vlamuje do Čech.

Celé okolí Zemské brány je na samostatný výlet, naštěstí drtivá většina nás tu už byla, takže příjemná zastávka na milém místě.

Zbývá vyjet zase do kopce, když už jsme tak klesli. Naštěstí chata na Čiháku, po létech nečinnosti zase funguje a kulajda patří k oblíbeným pochutinám.

V Petrovicích už všichni čekají na příjezd opozdilců (ještě jsem si fotil krávy ve stylu Atom Heart Mother). Příjemnou návštěvou tvoří Milanova (teď už i naše) známá, Gábina. Jezdí sem na fotokurzy, které Milan vede a – kromě toho je to muzikantka. Dnes tu nebude tak plno, jako včera, takže tři kytary (navíc majitel penzionu) a výše jmenovaná. To je ovšem něco jiného, s violou jsem ještě nehrál a protože je Gabriela školená hudebnice, chytá se velice rychle na naše odrhovačky. No doufám, že to Marek řádně nafotil.

 

7.6.2015

Až na výjimky se nikdo moc neopil, ale beztak lezeme z pelechu dosti ztuha. Nakonec nic velkého (kromě cesty domů) nás nečeká. Původně sice padaly návrhy vyjet cyklobusem, který v Petrovicích stojí na Šerlich, pak je po hřebenovce někam do Bartošovic a pokračovat až třeba do cíle, tato varianta ale rychle padá. Dopoledne tak trávíme debatou s hostinským, i Gábina spala Na Kovárně, tak mezitím hradíme útratu (leckdy gigantickou). Horko těžko, ale před dvanáctou se snad vyprdolíme. Už v osekané sestavě, tedy bez Aničky, Heleny, Marka vyrážíme zatím známým směrem zpět, tedy k Čiháku a Zemské bráně. Upozornění sice nabádá cyklisty, že modrá TZ po pravém břehu Orlice je nesjízdná, toho ale nedbáme. Pravda, kolo se misí dát na ramena, přes tu skálu pod mostem, pak už to jde, k Pašerácké lávce to je sotva půl kilometru, pak už je krásná cesta ošperkovaná tu skálou a pohraničním bunkrem, nebo skrýší loupežníka Ledeříčka na další skále.

Do Klášterce (n. Orlicí) s námi jede Milan a Katka, ti se odpojí zpět k automobilu, zbytek (bylo nás pět) pokračujeme v jízdě. Oko nejednoho výletníka zvlhne při pohledu na vody Pastvinské přehrady. Povětšinou všichni jsme byli na Pastvinách už jako děcka a pak ještě hodněkrát, takže vzpomínek a zážitků tu máme víc než dost.

Nicméně dnes se rekreovat nebudeme. Nejdřív musíme překonat kopec do Vítanova. Podle předpovědi má vát mírný západní vítr, místo toho jde občas o silný severní protivítr, ten se projeví hlavně za Vlčkovicemi, při sjezdu do Mladkova. Aby nesrazil Martinu z kola. Pak už stejně jako příjezdová trasa, kolem Mariánské skály (v denním světle), za Lichkovem se už směr větru umravňuje, do Boříkovic už krásně fouká do zad. Svačinka v motorestu Marten Červená Voda, dál je to spíš rovina (malý kopec před Kocandou, tam povinná zmrzlina), ve sjezdu z Hambálku nás předjíždí známé stříbrné auto – Milan. Do Klášterce po hlavní, pak odbočka na hráz, do Bludova a jak jsme v pátek začal na Bludovečku sám, tady jsme to ve skupině zaslouženě zakončili.

 

A protože fotek bylo habaděj zde kompletní:

https://photos.app.goo.gl/ZQMN5XN7kEemUeFz6