Olomouc předvánoční i potříkrálová

Naši krajskou metropoli navštěvuji relativně často a rád. V roce 2013 jsem ji sice navštěvoval méně radostně - samozřejmě, že o to častěji – ale v samém závěru roku se situace alespoň částečně vrátila na bázi dobrovolnosti. A protože se blížily – alespoň v prvním případě - Vánoce, bylo to hlavně o přátelích a punči na obou olomouckých hlavních náměstích. Jak však název tohoto vyprávění napovídá, budou zde popsány cesty dvě. Dva "výlety", které od sebe dělí téměř tři týdny a které přinesly i zprávy radostné a činnosti kulturně-vzdělávací. Při obou mi dělala doprovod manželka a dopravně jsme využili služeb osobních vlaků Českých drah (55 minut jízdy a stěžovat si tentokrát rozhodně nemůžemě – už jen proto, že bez dálniční známky by to autem bylo pomalejší i dražší). První cestu jsme uskutečnili v pátek 20. prosince 2013, tu druhou ve středu 8. ledna 2014.

První olomouckou návštěvu zahájíme procházkou v parku pod katedrálou sv. Václava a hradbami někdejšího Přemyslovského hradu. Počasí však procházkám ani fotografování moc nepřeje, a tak se rychle mezi vysokoškolskými kolejemi přesuneme na krátké posezení u přátel, vínka a pamlsků. Dopolední čas velmi rychle utíká a nám nezbývá nic jiného než popřát hezkých svátků a pomalu se rozloučit. Neodcházíme ovšem sami, takže to máme ve finále i s odvozem do centra města. Na Horním náměstí se vydáváme k prodejně Knižního klubu … a nenacházíme ji. Je to divné, několikrát jsem ji již navštívil a brýle mám na nose. Preventivně si tedy dáme první punč, Martina Vídeňský (a prý byl výborný), já s názvem, který jsem ihned zapomněl, ale podstatné je, že s absinthovou nádivkou (také spokojenost). Chvíli pokoukáme na betlém a kolotoč (počasí nelze nazvat jinak než kosa jako prase, tak točícím se dětem vůbec nezávidím a jejich rodiče nechápu) a jdeme se do infocentra potupně zeptat, kam zmizel hledaný obchod s literaturou.

A tak poprvé v životě navštívíme Galerii Moritz (někdejší OD Prior, ve kterém jsme pochopitelně mockrát byli). Knihkupectví jsme objevili; plánovitě si zde koupím titul Bosch, neplánovaně přidám i Durera a jednu knížku pro Martinu, takže mohu radostně uplatnit jeden ze dvou stokorunových slevových kuponů, které vlastním. Čeká nás návrat na Horní náměstí a zanedlouho druhý punč, tentokrát Slovácký (já) a Hanácký (ona). Předtím se však ještě chvíli podíváme na hudební vystoupení peruánských indiánů. Se zájmem je pozoruje i skupinka indiánů olomouckých, jejich zrak se však pořád spíše stáčí k „pokladničce“, do které jejich jihoameričtí bratři vybírají „vstupné“.

Je čas přejít na Dolní náměstí s kluzištěm a živým betlémem, kde se mi povede „ulovit“ snímek dívky, líbající se s přítulnou betlémovou lamou. Využijeme také toho, že je open a navštívíme barokní kapucínský klášterní kostel Zvěstování Panny Marie. Zajímavá jednolodní stavba se dvěmi bočními Kaplemi a vysokým - pro kapucíny typickým - průčelním štítem pochází z let 1655 až 1661. A protože se blíží Vánoce, ani zde nechybí jesličky. Tím máme ale téměř vyčerpán náš časový limit. Ještě povinná koupě bramboráku (dobrá investice - sice 80 korun v háji, ale byl dobrý a bohatě stačil pro oba), procházka k jedné z olomouckých dominant, tedy k dominikánskému klášteru s „mnohakopulovým“ kostelem sv. Michala, pár fotografií a je finito. Na náměstí Republiky skočíme do tramvaje, u řidiče zakoupíme lístek s přirážkou a díky tomu stihneme i vytipovaný vlak.

Za devatenáct dní nás čeká Olomouc znovu. Tentokrát začínáme cestou do FNOL a tramvají. Tady už to bez zpoždění není, ale zase – budiž jim odpuštěno – zde obdržíme samé dobré zprávy. Tedy jednu: že jsem vyléčen a další kontroly budou vždy „až“ po čtvrt roce. Já byl v klidu (zřejmě blahoslavený chudý duchem), ale na Martině bylo evidentně vidět, že se bála do poslední chvíle. Takže cest, zážitků a článků na Turistice by mělo nadále přibývat, i když růst geometrickou řsdou to asi nebude. Blíží se poledne a my se rozhodneme pro pěší procházku z nemocnice až na olomoucké hlavní náměstí. Chceme totiž zkontrolovat, jestli zde ještě stále přežívá solitér – veterán, tedy poslední vánočnětrhový stánek s punčem. Nejprve však musíme projít vilovou čtvrť, Čechovy sady, prohlédnout si zajímavé fasády historických činžovních domů mezi třídou Spojenců a Kollárovým náměstím i přejít tramvajové koleje na třídě Svobody.

Jsme na Horním náměstí … a očekávaný stánek je tu také. Není to tedy klasický solitér, protože se vedle něj pár jeho sourozenců nachází, ale otevřený je jediný a ty ostatní právě bourají. A tak máme zase Vánoce. Dodáním rumu se nám navíc Francouzský punč překvapivě změnil v nápoj zvaný Markýz de Sade. A byl dobrý a jahody v něm také (ty snad letos poprvé). Vypadá to na pěkný den a tak se s vánočním kelímkem v ruce vydáme kolem historické budovy Radnice oblíbenou „prampouchovou“ uličkou (oficiálně Školní ulice) ke sv. Michalovi a k vile Primavesi. U tohoto secesního skvostu, postaveného podle projektu Franze von Krausse a Josefa Tölka, se i nějakou tu chvilku zdržíme. Možná i proto, že tento dům je považován za klenot středoevropské secese vídeňsko-anglického typu, byl postaven na olomouckých hradbách a na jeho umělecké výzdobě se podíleli takoví mistři, jakým byl malíř Gustav Klimt. Místo určitě velmi zajímavé a navštíveníhodné.

Restaurací Primavesi protentokrát „pohrdneme“ a vydáme se historickým centrem k náměstí Republiky. Naším cílem je olomoucké Muzeum Moderního Umění, kde byla – pod názvem Století relativity - v listopadu roku 2013 otevřena stálá expozice moderního umění 20. století. Tuto expozici znali Olomoučané až do 70. let minulého století, kdy ji komunisté zakázali – coby produkt nihilismu a imperialismu – v rámci spravedlivé normalizace. A přesto, že nejsem vysloveně příznivcem tohoto typu umění, viděl jsem tuto expozici rád. Mnoho z vystavovaných děl z olomouckého MMU znám již dlouhodobě, ale díla lidí, jako je Václav Špála, Bohumil Kubišta, Kamil Lhoták, Toyen, Josef Čapek nebo Emil Filla, se přece jen nikdy nestanou běžnou záležitostí. A bonusem navíc je část nazvaná Centrální přitažlivost, která je první částí expozice, mapující období moderního umění pod rudou vlajkou s kladivem a srpem. Většině z návštěvníků něco řekne minimálně jméno Vladimír Boudník.

Nastává čas oběda. Jako konzervativci jdeme tradičně do Ponorky, tedy restaurace U muzea. Volíme menu kuřecí vývar a cikánská pečeně (známí ochránci lidských práv prominou, ale cituji z jídelního lístku; romská pečeně fakt nebyla) s rýží. Oznam o svém úspěchu na CT a onkologii jsem naštěstí poslal až po obědě, takže smršť telefonátů a sms-blahopřání řeším až s plným žaludkem, v klidu … a u piva. Bonusem k dobrému obědu je nám zde další výstava obrazů nějakého soudobého umělce i kvalitní reprodukovaná hudba. Zrovna když odcházíme nám například jeden pán s hodně velikými ústy zpívá něco o sestřičce jménem Morphine.

V této chvíli je před námi poslední část programu dne, tedy pár stovek kroků a návštěva Arcidiecézního muzea. Zde nás čeká hlavně výstava „Theodor Kohn: Neklidný osud talentovaného muže“, která probíhá od září loňského roku a kterou jsme ještě neviděli. Olomoucký arcibiskup Theodor Kohn byl výraznou – a současně rozporuplnou - osobností přelomu 19. a 20. století. A možná i proto, že to byl původem chudý valašský Žid, stal se výborným ekonomem i velkým mecenášem umění i sběratelem, jehož zásluhy o úpravy kroměřížského zámeckého areálu, vybavení arcibiskupských rezidencí i rozšíření dnešních muzejních sbírek jsou nezpochybnitelné. Martina byla nadšena hlavně z poslední místnosti, která představuje – mimo jiné – intarzovaný nábytek (mě zde zase prudká bolest v pravém koleni upozornila na fakt, že nemám u pořizování fotek předvádět žádnou akrobacii i když mám znovu váhu z 80. let minulého století). Za pozornost však stála určitě celá výstava, která byla – jak je u AMO dobrým zvykem a u žen občas marnou touhou – vkusná, přitažlivá a inteligentní.

Pak si ještě projdeme stálou expozici muzea, poděkuji své platonické lásce Šternberské Madoně za morální podporu v uplynulých měsících, pořídím pár fotografií a je čas vyrazit na hlavní vlakové nádraží. Jdeme pěšky. Jednak máme čas, jednak nám teď jedou vlaky několikrát – tj. třikrát - za hodinu. Cestou si ještě koupíme čerstvé pečivo, po příjezdu navštívíme známou šumperskou vinotéku U Třeštíka a uspořádáme krátkou tiskovka na Koupáku. Tentokrát je opravdu proč.