Okolo Branné - ( Jeseníky)

Čas pádí - jak jelen do paroží střelen - a zase tu máme Velikonoce. Ty letošní jsou neobvyklé v tom, že svátky vychází až na druhou polovinu měsíce dubna a že je provází neobvykle krásné počasí a teploty šplhají do závratných výšin. Na Bílou sobotu sedáme do zlínského Expresu a necháme se jím unášet do Olomouce, kde musíme přesednout na spěšný vlak do milovaných Jeseníků. V tom prvním vlaku sedíme s párkem důchodců a diskutujeme o současné vnitropolitické situaci - hlavní slovo má paní důchodkyně, její manžel vystupuje jen v roli přitakávače...Do spěšného vlaku a do "našeho" vagonu v Olomouci zase přisedá větší houf mladičkých muslimských dívek v šátcích, usedají všude okolo nás, jen to místo vedle mne zůstává neobsazeno - sedět s cizím chlapem holt Alláh a korán přísně zakazují...

Za Postřelmovem odbočujeme do údolí Moravy, kolem jejího čistého toku přes Rudu do Hanušovic a pak začínáme stoupat k Jindřichovu - vlevo v prudkých svazích pod stromy bez listí desítky skalních útesů - a pak se vyšplháme na nádražíčko v Branné, kde s Janou vystupujeme. Ještě omrknout turistické mapy, letmý pohled na ostroh s " hradozámkem" Kolštejnem a pak už nedočkavě k prvnímu značení Naučné stezky a lesem nahoru na louky před Předním Alojzovem. Na lukách vidíme rozhozeny shluky stromů se skalkami, když k nim přicházíme blíž, tak vidíme, že pod stromy jsou hromady kamení - jsou to tzv. agrární hromady - až po hřeben totiž sahala obdělávaná políčka původních obyvatel - odsunutých sudetských Němců. My nepokračujeme po trase NS, ale stoupáme napříč do svahu pod hřeben, kde se černá tmavý les. S přibývajícími výškovými metry máme čím dál hezčí výhledy na polovinu našeho třetího nejvyššího pohoří - Králického Sněžníku, samozřejmě i na jeho dominantní a nejvyšší a nepřehlédnutelný vrchol. Dneska máme docela velkou oblačnost, ale to nám vůbec nevadí - mysleli jsme si, že tu bude ještě místy v horách ležet sníh a zatím je hezky, trochu dusno a naše rozpálené tváře kupodivu neovívá ani ten sebemenší vánek..

Na hřebenu opět značení NS, vcházíme do lesa a za chvilku stojíme u přírodní rezervace Pasák. Oko laika tu vidí " všelijaké bílučké skaly a kameně. Nekeré sú vyšší víc jak květnové májky na valašských dědinách a jedna skala vypadá skorem jak doopravdický pasáček, iná zas jak veličajzná kovadlina, na keréj by sa dobře kulo kosisko. Všecky skaly vypadajů jak pozlepované z jakýchsí destiček či stavebnice pro malé fagany a tá hrozná ďůra, co hen trčí ze skaly dole - tož to je jakýsi tunel či co ?!? "

Odborník vidí skály z kalcitického amfibolitu, který tu tvoří skalnatý - téměř čtvrt km dlouhý a velice členitý hřeben s útesy - ( ten nejvyšší má výšku až 30 m ) - z něhož vyčnívají oddělené, geomorfologicky pozoruhodné skalní útvary : je to především skalní věž Pasák, hříbovitý útvar připomínající obří Kovadlinu a kromě dalších pozoruhodností též dobře vyvinuté skalní okno...

Myslím si ale jednu věc : laik i odborník se určitě shodnou v jedné věci - a to v tom, že skály zdejší přírodní rezervace Pasáku patří k těm nejkrásnějším v Jeseníkách vůbec !!!

Kousek se vracíme zpět na louky s dalšími nádhernými výhledy, pak stoupáme lesem do svahu Pekelce, kde procházíme kolem četných drobných skalních výchozů. Jedna menší skála hned u stezky je "provrtána" hezkým skalním tunýlkem. Okolo dalších skal dosahujeme vrcholu hřebene a vycházíme na nádherný vyhlídkový lučinatý hřeben. Všude okolo po pastvinách jsou malebně rozhozeny shluky stromů a otevírají se nám odsud nádherné pohledy dolů na Městečko Branná s jeho největšími dominantami - za 1.: zbytky hradu obestavěného budovami rozsáhlého zámku, nyní bohužel ještě v dosti dezolátním stavu, ale na jeho záchraně se pracuje. Pro stálý nedostatek peněz to ale bude " běh na dlouhou trať" - za 2.:kostel Archanděla Michaela - za 3.: renesanční budovu fojtství. A za 4.: zajímavou budovu radnice, která byla vystavena začátkem minulého století. Mezi Brannou a Starým Městem pod Sněžníkem se rozkládá nádherná krajina náhorní plošiny s několika osadami " zapadlých vlastenců", to vše je orámováno nádherným pohořím Králického Sněžníku. Ten horský hřbet, který vidíme na horizontu vpravo, už tvoří hranici s Polskem. Při konci louky přicházíme k nádhernému " dvojstromu" a mohyle, který umocňuje náš prožitek z výhledů a celé té krásy okolo ještě nejméně o jednu dimenzi !!!

Po uložení přehřátých digitálních fotoaparátů zpět do pouzder pokračujeme po značení NS na další hezkou louku a po přehoupnutí přes její horizont se nám na chvilku otevře výhled na Vozku, Troják a masív Černé Stráně. Pak už stojíme u tur.rozcestníku a vybíráme si zeleně značenou cestu k Zadnímu Alojzovu. Zestupujeme prudce dolů k rekreační chalupě s rybníčkem - jsou tu nejméně 4 rodiny s auty - silnička vede dolů do údolí Hučavy. My pokračujeme po lesní cestě - ( a téměř po vrstevnici) - střídavě lesem a loukami okolo dalších kamenných hromad - a místy i valů - na prudkou stráň. Potok Hučava nedostal své jméno jen tak z něčího chvilkového rozmaru - "řev" kaskád a peřejí je velice dobře slyšet až k nám nahoru na kopec ! Je ale pravda, že naše cesta stále mírně klesá a údolí potoka zase strmě stoupá, takže už jsme skoro na dosah.

Kousek pod cestou vpravo vidím skalní výchoz ze zajímavou hříbovitou skalkou na temeni. Jdu to prozkoumat a on je to vrchol 25 m vysokého skalního útesu. Zespodu ho tvoří mohutná skalní stěna, horolezci ji velmi dobře znají pod názvem " Kámen čarodějnic". Od sousedního rozervaného skalního bloku je oddělen sedlovitou, prudce spadající soutěskou. Třetí, už nižší skalní útvar se nachází asi o 50 m dál a okolo něj narazíme na nádherné smrkové velikány a zajímavé kořeny stromů. Tyto velice pozoruhodné skály se nazývají Skály u Josefové.

O pár set metrů dál vcházíme skrze kamenný val a zbytky mostu do hustšího lesa, kde se hned vedle cesty skrývají zbytky základových a obvodových zdí a půlkruhových sklepů zaniklých hutí a skláren. Hned u cesty míjíme velice prostou obílenou kapličku, která je jen kamenným sloupem s výklenkem...

A zase jen kousíček cesty a stojíme u břehů Hučavy, která tu s řevem skáče přes kameny a balvany, vedle stojí tur.rozcestník Josefová a velký rekreační objekt, který se zrcadlí na hladině menšího rybníčku. My ale hledáme téměř neznámé vodopády, jejichž několik fotografií jsem náhodou objevil na stránkách internetu, bohužel bez jakéhokoliv popisu o přístupu k nim. Za chatou se nachází soutok několika potoků. Nechávám Janu odpočívat a vyrážím na krátký průzkum cestou necestou proti toku většího z nich - kromě nižších kaskád " nic" a tak se vracím zklamaně za Janou. Odshora od Vozky k nám přichází 4 turistky - matka se dvěma dcerami a psicí. Ptám se jich, jestli na vodopád někde nenarazily, ale jen kroutí všechny hlavama a raději o to usilovně mobilují. Po jejich odchodu roztahuju mapu a zjišťuju, že jsem zbytečně konal průzkum bezejmenného potoka. Hučava pokračuje korytem vlevo od nás a poblíž jejího toku v délce 2 km pokračuje zeleně značená stezka k Vozkovi ! Což je sice moc hezké, ale na mapě vodopád vyznačen není, takže může být kdekoliv a my zase tolik času nemáme... Rozhoduju se tedy, že půjdu na průzkum sám a když po čtvrt hodině nic nenajdu, budeme pokračovat dál...

Přicházím na konec louky, po lesní cestě stoupám na dohled od Hučavy a když se pak lesní cesta změní na "kamenitou hrůzu", odklání se a začíná stoupat k Vozkovi, vidím v dálce nad potokem nějakou výraznou peřej a tak se vracím a beru Janu sebou. Protože má problémy s nohou, ona bude pokračovat po cestě a pokusí se něco nafotit shora. Já skáču přes kameny a balvany a vývraty ke korytu potoka, které je kupodivu docela schůdné po okrajích - tvoří ho totiž velké skalní plotny a balvany. Kýžený vodopád vidím už jen asi 50 m nad sebou ! Procházím okolo nádherných kaskád, tam kde je koryto Hučavy nejvíce zahloubeno do skalního podlaží mezi Vozkou a Trojákem, tam spadá " voda živá" přes skalní prah a tvoří asi 2 m vysoký nádherný a dost široký katarakt. Hned nad ním se vyskytuje snad jeho ještě hezčí dvojče ! Tento druhý je snad i vyšší, ale už se nejedná o vodopád " pravý", ale kaskádovitý - to ale neznamená, že by kvůli tomu tratil body při hodnocení své krásy - spíše je tomu právě naopak !!!

( Až se divím, že vodopády, které jsou od turist.rozcestníku vzdáleny jen asi 200 m, jsou turistické veřejnosti téměř neznámy. Je pravda, že od cesty téměř nejsou vidět a navíc se Jeseníky do jara a vegetačního období teprve budí ...Také přístup k nim je sice trochu krkolomný, ale podél koryta Hučavy by to šlo už od louky při troše opatrnosti docela v pohodě a opravdu mohu všem turistům a milovníkům přírody doporučit jejich návštěvu, protože se jedná o takovou krásu a zážitek, na který hned jen tak nezapomenete !!!)

Po svačině na louce u ohniště opouštíme tato místa, která se nám vryla do dušiček a po asfaltové silničce od chaty po chvíli přicházíme na tu "hlavní". Po ní napřed prudce a později už procházkově 4.5 km nádherným údolím Hučavy okolo mnoha dalších peřejí a kaskád, rekreačních chat a jednoho většího rybníka a okolo mnoha skalních výchozů a skal. ( "Gdosi gdysi gdesi napsál," že jsou Jeseníky naším nejskalnatějším pohořím a že prý je v nich evidovano na 2000 skalních útvarů. Myslím si, že je to údaj značně podhodnocený a že by v něm mělo být minimálně o jednu " NULU" víc !!!). U soutoku nádherné Hučavy s řekou Branná její údolí končí. Stojí tu rekreační objekty a chaty osady Františkov a my se po hlavní silnici, po modré značky a pod převysokými a hrozivými skalními útesy vracíme k nádražíčku pod Kolštejnem a v blížícím se podvečeru odjíždíme přešťastni rychlíkem k domovu...